Sebevražda v rodině. Jak děti prožívají ztrátu a co opravdu potřebují

Když dítě přijde o blízkého, který spáchal sebevraždu, bývá ztráta obzvlášť tíživá. Nejde jen o smutek, často kolem události vzniká ticho a tabu. Dospělí se snaží dítě chránit před pravdou, přitom právě nevyslovené otázky a vlastní fantazie mohou zatížit jeho duši nejvíc.

Menší děti mají tendenci hledat vinu u sebe – přesvědčí se, že kdyby se chovaly jinak, nebyly nemocné nebo nezlobily, jejich milovaný by nezemřel. Vzniká tak tíha odpovědnosti, kterou si mohou nést až do dospělosti.

Výzkumy potvrzují, že děti, které přijdou o rodiče sebevraždou, si nesou do života zvlášť těžké břemeno. Studie publikovaná v časopise Psychological Medicine ukázala, že právě u těchto dětí je výrazně vyšší riziko deprese i sebevražedných myšlenek v pozdějším věku. Nejde tedy jen o krátkodobou bolest. Tato zkušenost může poznamenat jejich psychiku na desítky let dopředu, pokud není otevřeně zpracována.

Konkrétní příklad nabízí příběh jedné klientky psychoterapeutky Kláry Kubíkové. „Chodí ke mně žena, které zemřel otec, když byla ještě v předškolním věku. Spáchal sebevraždu kvůli psychickým problémům. Klientka je nyní dospělá, ale tato událost z dětství ji velmi ovlivnila,“ popisuje Kubíková.

Dodává, že rodina se snažila dívku ochránit a o tomto tématu se doma nemluvilo. Nikdo jí neřekl proč, postupně si v sobě vypěstovala pocit viny a odpovědnost za to, co se stalo. Jako dítě bývala často nemocná a domnívala se, že právě to byl důvod k tomu, proč si její tatínek vzal život.

„Postupem času se její úzkost prohlubovala a vyústila až v psychické obtíže v dospělosti, které ji přivedly na terapii. Společně se zaměřujeme nejen na práci s pocity viny, ale i na prožívání obrovské ztráty, kterou si jako dítě nemohla dovolit. Celým procesem truchlení procházíme vlastně znovu,“ doplňuje psychoterapeutka.

„V praxi často vidíme, že děti, které přišly o rodiče sebevraždou, se k této události vracejí znovu a znovu v různých životních fázích. V dospívání, v těhotenství nebo rodičovství se může bolest znovu otevřít. Proto je důležité, aby měly možnost o tématu mluvit i s odstupem času,“ upozorňuje psychoterapeutka Lenka Pelechová.

Podle Kubíkové je pro dítě nejbolestnější kombinace samotné ztráty, pocitu viny a sociální stigmatizace. Bezprostředně po události jsou nejvíce přítomny smutek, panika, úzkost, vztek a mnoho nezodpovězených otázek. V této fázi má velký význam být s dítětem, poskytnout mu prostor pro otázky a ventilaci emocí a zároveň umožnit čas na vlastní myšlenky.

Pocity sebeobviňování se mohou objevit hned, ale také až s odstupem času. „Pokud tomu nerozumím, je někdy jednodušší myslet si, že je to moje vina. Ale není – a je důležité s tím pracovat,“ vysvětluje Kubíková.

Další zátěž přináší stigmatizace okolím. Sebevražda je spojena s pocity viny a studu, děti se mohou vyhýbat vrstevníkům a cítit se opuštěné a nepochopené. Proto je vhodné dítě nechat rozhodnout, kdy a jak se vrátí do kolektivu, případně s ním předem probrat možné otázky a odpovědi.

„Velkou pomocí je, pokud se podaří zapojit i školu. Učitelé by měli vědět, čím dítě prochází, aby jeho reakce dokázali citlivě pochopit a předešli případnému nepochopení a izolaci ve třídě,“ doplňuje Lenka Pelechová.

Dětem bychom neměli lhát. Věci je třeba pojmenovávat pravými jmény, vždy s ohledem na jejich věk. Pokud tomu dospělí sami nerozumí, je naprosto v pořádku přiznat to dítěti: „Vím, že máš mnoho otázek, já se ptám na to samé. Já sama ale nevím, proč k tomu došlo a také mě to trápí.“

Rodiče by neměli podávat smyšlené verze ani se snažit nahrazovat roli zemřelého. Připomínat si společné zážitky, vyprávět, co jste spolu prožili, nebo si prohlédnout fotografie, to vše může dítěti pomoci vyrovnat se se ztrátou. Stejně tak je vhodné se vyhnout soudům a pomluvám o člověku, který odešel, aby dítě mohlo vzpomínky prožívat v bezpečném a citlivém kontextu.

„Děti se často ptají, kde jejich blízký je, jestli je v nebi, nebo zda za to může Bůh. Takové otázky není vhodné odmítat. Odpovědi by měly vycházet z hodnot a víry rodiny, aby dítě cítilo, že jeho úzkost a potřeba porozumět jsou respektovány,“ dodává Pelechová.

Děti potřebují řád a stabilitu. Proto je důležité držet se denního režimu i v krizových chvílích. Škola, kroužky, setkání s kamarády, to všechno jim dodává pocit bezpečí. „Dítě se často uchyluje k tomu, co dobře zná, ať už jde o jídlo, hru nebo pohádku. Je to jeho obranný mechanismus,“ dodává Kubíková.

Po sebevraždě blízkého mají lidé přirozenou potřebu hledat důvody nebo smysl toho, co se stalo. U dětí je to podobné, snaží se porozumět a často se setkávají s pocitem nespravedlnosti a zmatení. Tento proces bývá ještě těžší než při jiných úmrtích, ale právě otevřená komunikace, podpora jejich emocí a zachování rutiny jim pomůže překlenout nejtěžší období.

„Mnoha dětem uleví, když mohou zapálit svíčku, nakreslit obrázek nebo si uchovat fotografie v malé krabičce. Takové rituály dětem umožňují dát smutku konkrétní podobu a prožívat ho v bezpečném rámci,“ uzavírá Pelechová.