Článek
Děti vnímají atmosféru v rodině velmi citlivě. Když zemře někdo blízký, není možné je před tím úplně ochránit. Všimnou si slz i náhlého ticha a pokud nedostanou jasnou odpověď, začnou si vytvářet vlastní vysvětlení. Ta však mohou být pro jejich duši bolestivější než pravda.
Děti potřebují znát pravdu
Hlavní rozdíl mezi dětským a dospělým vnímáním smrti spočívá v kognitivní vyspělosti a životních zkušenostech. „Děti mohou reagovat zdánlivě nepatřičně – plakat, a pak se zase vrátit ke hře. Neznamená to, že jim na zemřelém nezáleželo,“ vysvětluje dětský psychiatr Vojtěch Bílek.
Podle něj lze vnímání smrti dětskou psychikou rozdělit do několika fází:
- 3–5 let: dítě smrt často chápe jako dočasnou, věří, že zesnulý se brzy vrátí.
- 5–9 let: dítě vnímá, že smrt je konečná, ale může být personifikovaná – objeví se obavy z „anděla smrti“ nebo jiné fantazijní představy.
- Od 9 let: dítě chápe smrt jako přirozenou součást života a dokáže uvažovat o tom, co následuje po ní.
„Prožít ztrátu bez adekvátního vysvětlení a porozumění může mít na dětskou psychiku dlouhodobý dopad. Děti si často vytvářejí vlastní interpretace a nebezpečné jsou zejména ty, kde si připisují vinu,“ dodává Bílek.
Psycholožka a poradkyně pro pozůstalé Lenka Pelechová zdůrazňuje, že pravda dítěti přináší pocit bezpečí. „Otevřená komunikace dává dítěti najevo, že mu dospělí důvěřují a že i o těžkých věcech se dá mluvit společně,“ vysvětluje.
Jak mluvit s dětmi o smrti podle věku
Batolata (0–3 roky)
I nejmenší děti reagují na změny v prostředí a náladě dospělých. „Pokud zemře někdo blízký, miminko vycítí smutek a napětí a projeví se například pláčem, poruchami spánku, nechutenstvím nebo zvýšenou potřebou blízkosti,“ vysvětluje Pelechová.
I malé děti potřebují stabilitu, fyzický kontakt a klidný hlas rodiče. Pomáhá jednoduché pojmenování emocí: „Je mi smutno, protože babička tady není.“
Předškolní děti (3–6 let)
Děti vnímají svět konkrétně, ale nerozumí tomu, že smrt je nevratná. Proto Lenka Pelechová doporučuje mluvit jednoduše a přímo: „Dědeček zemřel, jeho tělo už nefunguje, proto tu s námi není.“
Bílek upozorňuje, že metafory typu „odjel na dlouhou cestu“ nebo „odletěl jako andílek“ mohou u dětí vyvolat strach a zmatek. Malé dítě pak může čekat, že se vrátí, nebo si představuje smrt doslova jako cestu někam nahoru do nebe.
Mladší školní věk (6–9 let)
Děti už chápou konečnost smrti, ale mohou z toho obviňovat sebe: „Táta zemřel, protože jsem neposlouchal.“ Je třeba trpělivě vysvětlovat, že smrt není jejich vinou a být připravený na časté otázky, které se mohou pořád opakovat.
Dítě potřebuje alespoň jednoho dospělého, který „vydrží“ jeho otázky a emoce. „Opakované otázky nejsou neposlušnost, ale způsob, jak si dítě skládá obraz reality,“ doplňuje Pelechová.
Starší děti a dospívající (10+)
Starší děti smrt vnímají podobně jako dospělí. Potřebují pravdivé a úplné informace, a především společné sdílení s vrstevníky. A vlastní formu rozloučení – výroba vzpomínkového boxu, složit píseň, vytvoření online alba, videa, příspěvku nebo blogu, který uchová vzpomínky a umožní sdílet je s přáteli.
Pelechová doporučuje i otevřenou diskusi o otázkách, na které mnohdy ani dospělý nezná odpověď. Přitom stačí jednoduchá věta, například: „Nevím přesně, ale můžeme to zjistit spolu.“
„U všech dětí bez ohledu na věk platí, že se u nich smutek často objevuje ve vlnách. Chvíli pláčou, chvíli si hrají nebo smějí. Nejde o necitlivost, ale o přirozený způsob, jak jejich psychika dávkuje bolest,“ doplňuje psycholožka.
Jak pomoci dítěti rozloučit se a uchovat vztah
Loučení je těžké nejen pro dítě, ale i pro dospělé. Pokud rodiče cítí velký žal nebo otupělost, může být obtížné poskytnout dítěti oporu. V takové chvíli je cenné najít v rodině nebo okolí jiného blízkého člověka, který dokáže být dítěti alespoň dočasně bezpečným průvodcem v jeho zármutku.
Podle Lenky Pelechové jsou velmi užitečné také společné vzpomínkové rituály: vyprávění o zážitcích s blízkým člověkem, prohlížení alba s fotografiemi, uchování předmětů, které k zemřelému patří anebo pokračují v odkaze, který jim zesnulý předával.
„Některé děti si snadněji uleví pomocí symbolického rozloučení – například napíšou zesnulému dopis a schovají ho do obálky, mohou ho poslat po vodě na lodičce, nebo zakopat na jejich oblíbeném místě,“ říká Pelechová.
ProŽeny.cz
Rodiče mohou dítě vzít na hřbitov nebo společně zapálit svíčku doma. Vhodnou inspirací může být i film či pohádka, která téma smrti otevírá způsobem přiměřeným věku – třeba příběh, kde hrdina prochází truchlením, a přitom nachází odvahu jít dál. Takové rituály dávají dítěti jasnou zprávu: vztah smrtí nekončí, vzpomínky a láska zůstávají.
Jak podpořit dítě při smrti blízkého a čeho se vyvarovat
Když děti dostanou srozumitelné a věku odpovídající vysvětlení, dokážou ztrátu lépe unést a přijmout, co se skutečně stalo.
Rodičovská nejistota je přirozená. „Největší oporou pro dítě není dokonalá věta, ale blízký dospělý, který je s ním,“ dodává Bílek. Dítěti pomáhá, když dospělý zůstane přítomen, i když se sám cítí špatně.
Co podpoří vaše děti:
Pravda a jasná slova – používejte výrazy jako „zemřel“, „je mrtvý“, „jeho tělo už nefunguje“. Eufemismy mohou zmást a vyvolat strach.
Možnost volby – nabídněte dítěti účast na pohřbu, nechte ho rozhodnout se. Pro některé děti je pohřeb důležitý, považují to za poslední rozloučení. Pro jiné to však může být silné trauma.
Sdílení emocí – pláč a objetí ukazují, že smutek je normální. I dospělí mohou cítit bolest, ale život pokračuje. Neskrývejte před dětmi své emoce.
Rituály a symboly – nabídněte dítěti možnost vytvořit si vlastní rituál. Například zapálení svíčky, vystavení fotografie, kresba nebo použití předmětu zesnulého mohou pomoci uchovat vzpomínku.
Bezpečný prostor pro otázky – nevyhýbejte se tématu, když se vás dítě zeptá. Nabídněte mu svou pozornost a bezpečný prostor pro otázky. Když to nezvládnete vy, poproste někoho z blízkých.
Vysvětlete dítěti, co se změní – například, pokud zemřela babička, která jej pravidelně vyzvedávala ze školky, je třeba to dítěti vysvětlit. Jinak bude stále čekat, že se babička jednou vrátí.
Smutek u dětí se často projevuje i fyzicky, například bolestmi břicha, hlavy, poruchami spánku, nechutenstvím nebo zvýšenou únavou. „I tyto projevy jsou součástí truchlení, tělo jen vyjadřuje to, co dítě cítí uvnitř,“ objasňuje Bílek.
„Největší jistotu dítěti nedávají naučené fráze, ale opravdová blízkost a přítomnost dospělého,“ říká Pelechová.
Kdy vyhledat odborníka a kde hledat pomoc
Pokud se psychické potíže stupňují, dítě se uzavírá, nemluví, sebepoškozuje se, nebo se objevují vytrvalé somatické obtíže, je vhodné obrátit se na psychologa či specializovanou poradnu pro pozůstalé.
Odbornou pomoc lze doporučit ve specializovaných poradnách, např. Vigvam nebo Cesta domů, linkách důvěry a krizových linkách, u Asociace poradců pro pozůstalé, psychoterapeutů, krizových interventů či psychologů specializujících se na pozůstalostní péči.
Děti a rodiče mohou také využít svépomocné skupiny, skupinové terapie, arteterapii nebo jiné formy psychoterapie.
