Pustit dítě včas a nebránit mu v rozletu není snadné, ale potřebné

Po patnácti dnech od vylíhnutí opouštějí mláďata kosů hnízdo a během pár týdnů se osamostatní. U savců je proces rozloučení s rodiči obvykle delší. Zatímco třeba u králíků trvá šest až osm týdnů, mláďata gepardů zůstávají s matkou až rok a půl hlavně proto, aby se naučila lovit. Následné sbohem není doprovázeno výčitkami ani nekončícím smutkem, a to ani z jedné strany. Zvířata jsou vedena přirozeností koloběhu života. Nebrzdí je nátlak ani vyhrocené emoce.

Bylo mi dvacet let, když jsem rodičům oznámila, že prázdniny strávím ve Skotsku. Bydlet budu na farmě v karavanu a volný čas strávíme s kamarádkou Hankou trháním malin za peníze. Abych předešla zpochybňování svého rozhodnutí, předem jsem si koupila lístek na autobus do Londýna.

Táta se smál a přál mi, ať poznám svět, mamka se bála. Čím víc se mě zkusila zadržet v rozletu, tím víc mě štvala. Podvědomě jsem věděla, že mě už dávno měla pustit. Dneska jsem sama máma a uvědomuji si, že to není snadný krok.

Staráme se o své děti s láskou. V prvních letech neustále. Jak rostou, ruce se nám uvolňují, povinnosti odpadávají, zároveň s tím ztrácíme přehled o jejich životě. A tak to má být. Nejlepší je pomalu z jejich příběhu poodstoupit, uvolnit objetí a sledovat je zpovzdálí.

„Občas se ale stane, že rodič se svým dítětem splyne. Jeho cestu začne považovat za svoji, a proto se ho snaží držet stále u sebe,“ vysvětluje ve své knize Rodičovství chce odvahu americký psycholog James Dobson a dodává: „Není výjimkou, že se v souvislosti s tím se svým potomkem manipuluje, aby nad ním udržel kontrolu. Jenže v takové hře nakonec nikdo není vítězem.“

Mnohem jasnější průběh si nastavili indiáni. Mezi jejich tradice patří takzvaný přechodový rituál, který čeká chlapce na cestě k dospělosti. Jde o důležitý moment, kdy se dotyčný skrz pobyt v přírodě a své průvodce v jednu chvíli definitivně rozloučí s dětstvím.

Součástí je i zkouška odvahy a hledání nového směru. Rodiče i komunita přijímají tento krok jako neměnný. V České republice provází chlapce, ale i dívky přechodovým rituálem Blanka Tichavská. Je nejen mentorka, trauma informovaná koučka (s hlubším porozuměním dopadu traumatu na psychiku a chování) a lektorka komunikačních seminářů, ale také máma tří dětí.

Během několika dní strávených v přírodě pomáhá Blanka spolu se svým kolegou Janem Čermákem dětem, které doprovázejí (vzdáleně pozorují a občas se zapojují) rodiče, posunout se v jejich aktuální vývojové fázi. V navázání na tradici indiánů vidí velkou moudrost: „Zatímco v předchozích generacích měli rodiče spíš tendence pouštět své děti až příliš brzy a ty pak musely nést zodpovědnost, která jejich věku nenáležela, dnes je tomu naopak. Všímám si toho hlavně napříč pohlavími, kdy matky drží více své syny a otcové dcery. Jaké jsou jejich důvody? Když budu mluvit za matky, je třeba si uvědomit, že když se ženě narodí syn, je to první muž v jejím životě, který jí dává bezpodmínečnou lásku a přijetí. A toho je těžké se vzdát.“

Na sociálních sítích kolují fotografie ze svateb, na kterých stojí nevěsta, ženich a vedle něj jeho maminka, s níž se drží za ruku. Potlačte slzu dojetí i salvu smíchu. Pokud dospělého muže máma nepustila, jakou má šanci plně stát za svojí ženou a nově budovanou rodinou? Psychologové se shodují na tom, že takový partner se nemůže stoprocentně postavit na vlastní nohy. Pořád tam někde uvnitř má aktivní kus malého dítěte.

První důležitý zlom u dítěte nastává kolem jeho sedmi až jedenácti let, kdy se z něj stává dívka či chlapec. „Poznáte to ve chvíli, kdy začne vystrkovat nos do světa. Pomalu se pouští máminy sukně, vytváří si vztahy s dalšími lidmi a také se ptá, jestli je tu nějaký bůh,“ vysvětluje Blanka Tichavská. Největší podporou ze strany otce a matky, kteří jsou pro něj v tu chvíli klíčoví pro orientaci ve vnějším světě, je, když jej zapojí do rodinného fungování. Předají mu více zodpovědnosti a plně přijmou a respektují jeho nově vznikající sebedůvěru a suverenitu.

Dobré je, když se děti začnou doma podílet na přípravě jídla nebo dostanou prostor při výběru dovolené. „Pokud ale jejich nápad degradujeme, násilně je vracíme zase zpátky,“ upozorňuje odbornice, a zároveň dává tip, jak to s úkoly nepřehnat: „Utlumte ideu, že toho má váš potomek zvládnout co nejvíc. Zůstaňte vnímaví, a pokud zaregistrujete, že svůj úkol ani napotřetí nezvládne, berte to jako informaci, že je toho na něj ještě moc.“

Druhý důležitý milník, který pomáhá dívkám a chlapcům (i jejich rodičům) uvědomit si posun, je první menstruace a první ejakulace. Zatímco pro nyní už mladou ženu jsou v tomto období stěžejní vztahy s rodiči a potřebuje jejich uznání, mladý muž se vymaňuje z jejich vlivu a má silné nutkání se osamostatňovat. „V období kolem čtrnácti let se toho děje neskutečně moc a je třeba to uznat. Děti bývají často přetížené, protože jsou na ně kladeny velké úkoly, třeba zvolit si budoucí povolání,“ upřesňuje Tichavská.

Rodiče tento čas však mají většinou v hlavě označený pejorativním povzdechem „ach ta puberta“. Přijde jim, že je potomek neslyší, nevidí. Jinou zkušenost má díky pořádání přechodových rituálů mentorka: „Když dospívající dostanou prostor a můžou skutečně říct, co potřebují, udělají to. Jen musíte přijmout změnu dynamiky vztahu. Zatímco dřív jste to byli vy, kdo chodil za dítětem ho obejmout nebo s ním aktivně trávit čas, teď musíte vydržet na místě, protože pro kontakt přichází on.“

„Tuhle mikinu jsi mi neměla kupovat.“ „Fakt s tebou nechci ven.“ Kanonáda negací, které rodiče čelí, je velkou zkouškou trpělivosti. Vydržet se dá snadněji, pokud na své pocity nezůstanou sami a také, když opráší vzpomínky na svůj čas náctin a přiznají si, že zatímco jedna jejich vnitřní část tehdy rodiče odmítala (ba někdy i nenáviděla), ta druhá je potřebovala, ale málokdy to uměli říct nahlas.

„Ano, z osoby, která vás bezmezně milovala, se stává ta, které vadíte. I přesto je dobré zůstat rodičem s otevřenou náručí a s vědomím, že rozpoznáte signál, kdyby bylo něco špatně,“ radí Tichavská.

Velkým darem je, když má dospívající v blízkosti dalšího dospělého, kterého se může zeptat na radu. Nemusí se tak obracet na vrstevníky, u nichž dopad jejich názorů vzhledem k pramalým zkušenostem bývá nejistý. Vytváří se i důležitý prostor na proměnu vztahu rodič-dítě, kdy dospělý ustoupí s rejstříkem zákazů a příkazů a začne inspirovat svým postojem a zájmem o to, co dítě dělá a co ho baví.

Pokud však neuzná, že se potomek posunul, v dítěti začne narůstat vztek a hněv. Ono totiž vnitřně cítí, jak vypadá přirozený vývoj. Navíc tím rodič zadělává na problémy další generaci. „Děti se hodně učí tím, jak jejich rodiče reagují na život, a reagují pak podobně. Často je chceme vychovávat, a přitom bychom měli nejdřív vychovat sami sebe. Stává se totiž, že zapomínáme na to, že dítě je u nás jen na návštěvě a zhruba od svých patnácti let se o nás už tolik zajímat nebude. Proto je velice důležité, aby každý měl svoji vizi, která nesouvisí s rodinou, protože být takto silně fixován ve výsledku vede jen k velkému utrpení,“ připomíná terapeut Zdeněk Weber v knize Láska bez pout.

Ještě, než dojde čas na novou etapu, je dobré si podle Tichavské dopřát i případný prostor na truchlení: „Nestyďte se za smutek nad tím, že je pryč doba, kdy jste byli pro děti těmi nejlepšími lidmi, a že už s vámi nechtějí trávit čas.“

Je jasné, že pro své milované tu vždy budeme. Teď si „jen“ slíbit, že se vzdáme kontroly nad životem dospělých dětí. Vyslechneme si příběh, když nám ho budou chtít vyprávět, a my s nimi budeme sdílet ten, pro který se rozhodneme. Možná přijde i moment, kdy s námi budou sdílet svůj názor a zeptají se na náš, a pak je tu nová výzva v podobě přijetí jejich pohledu, i když se s tím naším nebude shodovat. Tomu se říká rovnocenný vztah. Dopřejme si ho a dejme dětem možnost vydat se tam, kam samy chtějí. Dáme jim tak svobodu, přesně tak, jak nám ji dopřáli rodiče, anebo bychom chtěli, aby to udělali.