Proč jsem si jen pořídila děti? Přibývá žen, které občas zalitují, že se staly matkami

„Ženy prožívají mateřství různě, je to velmi individuální. Rozhodně se nedá obecně říct, že by to bylo nejšťastnější období v životě ženy. Pro některé jistě ano, takové dávají svým dětem do dalšího života ohromný dar a dá se předpokládat, že i jejich děti budou ve své budoucí rodině spokojené,“ uvádí psychoterapeutka Eva Legnerová.

Spokojenost v roli rodiče se někdy dědí z generace na generaci, a hodně záleží také na tom, jaké sociální, ekonomické a vztahové zázemí mají maminky k dispozici. Nejde o nedostatek lásky k dětem, ale o tíhu pocitu, že nikdy nejsou dost dobré. Ani pro rodinu, ani pro společnost, často ani pro sebe.

„Když si dovolí říct, že jsou vyčerpané, často slyší jen srovnání s minulostí ,my jsme to měli mnohem horší‘,“ říká vztahová a rodinná mediátorka Klára Bauer Harazinová. Moderní technologie sice některé povinnosti usnadňují, zároveň ale vytvářejí iluzi, že všechno musí jít hladce. Přiznat, že péče o dítě je náročná, se stalo téměř tabu.

Například studie zveřejněná v odborném časopisu BMC Pregnancy and Childbirth vycházející z dat téměř dvaceti tisíc žen, ukazuje, že se u prvorodiček nad 35 let častěji objevuje úzkost a klesá životní spokojenost.

„Dříve byla kolem matky komunita – babičky, sousedi, známí. Dnes máme sice myčky na nádobí a chytré aplikace, ale chybí nám rameno, na kterém si můžeme poplakat,“ vysvětluje Bauer Harazinová. K tomu se přidává tlak moderní doby. Matka má být dokonalá vychovatelka, výkonná zaměstnankyně, ekologicky uvědomělá a emocionálně vyrovnaná. A protože dnes ženy často poprvé rodí později než kdysi, jejich tělo hůře snáší fyzickou zátěž a náročný psychický přechod do mateřské role.

Mateřství je dnes mnohem komplexnější. Psychoterapeutka Eva Legnerová potvrzuje, že stále více žen otevřeně říká: „Jsem máma, ale pokud bych se měla znovu rozhodovat, nevím, jestli bych měla děti.“

Podle ní za to mohou nejen vnější tlaky, ale také vlastní životní historie a generační vzorce. „Setkávám se s maminkami, které zdánlivě mají vše, stabilní vztah, zdravé děti, materiální zajištění, a přesto říkají, že by měly být šťastné, ale nejsou. Mají pocit viny, pocit selhání a tvrdě se kritizují,“ sdílí zkušenosti z praxe.

Legnerová upozorňuje, že mnohé ženy čelí znovuprožívání vlastních dětských zkušeností. Děti fungují jako zrcadlo. Odkrývají nepovšimnuté nebo potlačené vzorce a vzpomínky, které sahají až do prenatálního období. „Občas se stane, že žena, která nebyla spokojená v mateřské roli, je později skvělou a nadšenou babičkou,“ dodává.

Současný kontext v podobě izolace, tlaku sociálních sítí a nedostatku podpory, zvyšuje riziko vyčerpání a pocitu selhání. Pokud žena cítí, že jí to přerůstá přes hlavu, je potřeba zatáhnout za záchranou brzdu. Legnerová radí zařídit si čas pro sebe, sdílet zkušenosti s kamarádkami, vyhledat terapii či svépomocnou skupinu, případně odejít ze sociálních sítí. Dovolit si být k sobě laskavá, pečovat nejen o dítě a rodinu, ale i o sebe.

Praktické kroky, jak se nezhroutit:

Nejde jen o ženy. I otcové čelí silnému tlaku, hlavně ekonomickému a společenskému, přičemž často nemají prostor otevřeně mluvit o svých pocitech. „Místo soutěžení, kdo má těžší batoh, by se partneři měli naučit ten batoh jeden druhému podržet,“ uzavírá mediátorka Bauer Harazinová.