Máte rádi všechny své děti stejně? Kdy je upřednostňování neškodné a kdy už může ublížit

„Strach rodičů, že budou mít jedno dítě raději než druhé, se nemusí shodovat s realitou. Může ale ukazovat na vnitřní nejistotu nebo vlastní zkušenost z dětství. Podstatné není usilovat za každou cenu o stejný přístup ke všem dětem, ale o spravedlnost,“ vysvětluje Markéta Celerová, členka Asociace klinických psychologů ČR.

Dodává, že každé dítě by mělo cítit, že je důležité, chráněné a respektované. Nejde o rovnost v detailech, ale o stejný závazek rodiče vůči všem potomkům.

Realita rodičovství je složitější než představa ideální „stejné lásky“. Děti se liší temperamentem, povahou, schopnostmi i potřebami a přirozeně v nás vyvolávají různé emoce. I sourozenci vyrůstající ve stejném prostředí mohou potřebovat zcela odlišný přístup. Právě citlivé přizpůsobení výchovy konkrétnímu dítěti je podle Celerové známkou funkčního rodičovství, nikoli nespravedlnosti.

Lásku lze navíc vyjadřovat různými způsoby. Některé děti potřebují více fyzického kontaktu, jiné ocenění slovem, další především společně strávený čas. Tyto potřeby se s věkem mění. „I proto neexistuje jeden správný návod, jak být dobrým rodičem. A je dobré si uvědomit, že chyby jsou přirozenou součástí této role,“ doplňuje psycholožka Aneta Kovářová.

K nevědomému upřednostňování jednoho dítěte může docházet i bez zlého úmyslu. Důležité je, zda si toho rodič dokáže všimnout. Už samotné uvědomění je prvním krokem ke změně. Pomoci může otevřený rozhovor s druhým rodičem nebo snaha zaměřit se i na oblasti, kterým u přehlíženého dítěte dosud nebyla věnována pozornost.

Rizikové je zejména dlouhodobé zvýhodňování jednoho potomka na úkor druhého, což je typické například pro emočně nezralé rodiče.

Varovným signálem je, pokud dítě samo o sobě mluví jako o méně oblíbeném, cítí se horší než sourozenec nebo má pocit, že si musí lásku rodičů zasloužit. V takových chvílích už nejde o drobné rozdíly ve výchově, ale o problém, který může dítě dlouhodobě zatěžovat.

„Děti jsou velmi citlivé na to, jak se k nim rodiče chovají a vnímají i drobné rozdíly v pozornosti, chvále nebo kritice,“ upozorňuje Celerová. Jakmile dítě získá dojem, že je méně milované, může to ovlivnit jeho sebevědomí i budoucí vztahy. Z raného dětství si přitom často neodnáší konkrétní vzpomínky, ale základní pocit vlastní hodnoty.

Na rozdíly v zacházení rodičů se sourozenci upozorňuje i zahraniční výzkum publikovaný v odborném časopise Journal of Marriage and Family. Podle něj děti a mladí lidé, kteří mají dlouhodobý pocit, že dostávají méně podpory než jejich sourozenec, častěji trpí nižším sebevědomím a hůře se jim daří ve vztazích. Rozhodující přitom není, co rodiče říkají, ale jak se jejich přístup promítá do každodenního fungování rodiny.

Jednorázové nebo časově omezené zvýhodnění dítěte ale samo o sobě problémem být nemusí. Typické jsou situace, kdy má jeden potomek akutní potřeby, například kojenec v porovnání se starším sourozencem. Nebo také, když jedno dítě nastoupí do první třídy. To jsou běžné okamžiky, kdy potřebuje více pozornosti, ale jen v určitou dobu.

„Podstatné je, aby si každé dítě dlouhodobě odnášelo pocit, že je pro rodiče důležité, i když jiným způsobem než ostatní,“ dodává Kovářová.

O citlivých tématech je proto nutné s nimi mluvit přiměřeně jejich věku. Ti menší sice nemusí rozumět složitým slovům, ale velmi dobře vnímají atmosféru v rodině. „Každé dítě je jiné a každé potřebuje něco jiného, ale všechny jsou pro rodiče důležité,“ shodují se odbornice.

Základem práce s vlastními emocemi je sebereflexe, tedy schopnost připustit si nepohodlné pocity a převzít odpovědnost za své chování. „Dobrý rodič není ten, kdo nikdy nechybuje, ale ten, kdo je ochoten na vztahu s potomky pracovat a své chyby napravit,“ říkají psycholožky.

Pokud si rodič se svými pocity neví rady, může mu podle nich pomoci obrátit se na odborníka, ideálně klinického psychologa.