Článek
Kdy jste si uvědomil, že jako učitel musíte být líný a pracovat má hlavně vaše třída?
Hned od první chvíle jsem věděl, že to poslední, co bych chtěl jako učitel dělat, je vykládat, vykládat a vykládat. Chtěl jsem naopak, aby se děti při výuce co nejvíc zapojily do činností a aby se u toho bavily. Časem jsem nacházel metody, jak toho dosáhnout. Byla to postupná cesta objevování a experimentů.
Teprve později jsem zjistil, že můj přístup odpovídá tomu, co v té době u nás představovalo alternativní vzdělávání. Proto jsem potom studoval alternativní pedagogiku, didaktiku a vytvářel si vlastní koncept „líného učitele“. Aby mohl být učitel ve třídě líný a pracovaly děti, musí být zároveň dobrým motivátorem i didaktikem.
Proč jste nechtěl vykládat?
Původně jsem byl volnočasový pedagog a v pedagogice volného času žádný výklad neexistuje. Chcete, aby se do činností, které organizujete, zapojili všichni, a aby pro ně byly zajímavé a zábavné. Také by měly mít přiměřenou obtížnost, aby pro děti nebyly ani moc lehké, ani těžké. Proto aktivity individualizujete a na závěr vás zajímá, jak se dětem líbily, abyste to mohla zohlednit při plánování dalších činností. Když jsem pak naprosto přirozeně začal podle těchto principů učit ve škole, pro moje okolí to bylo zpočátku nepochopitelné.
Výklad používaly celé generace učitelů, a spousta rodičů i prarodičů ho proto považuje za samozřejmou součást školy. Proč je potřeba s ním skoncovat?
Jakmile ve škole dominuje výklad, vytváříte tím pasivní, demotivované žáky. Když následuje diskuse, někdy se pár dětí zapojí, a učitel tím může získat pocit, že hodina běží. Jenže větší část třídy zůstává pasivní. A nejhorší je, že obvykle zůstává pasivní dlouhodobě a učitel si toho ani nemusí všimnout nebo to přehlíží.
Mnohem lepší proto je, když učitel tuto frontální výuku opustí, dokáže měnit způsoby práce a respektovat přitom různé styly učení. Jednou aktivitou totiž zaujme děti, které slyší na kreativní přístup, podruhé zase ty, které upřednostňují strukturované myšlení, jindy podchytí ty, které baví práce s textem. Také umožní dětem, aby do školní práce vnesly své zájmy. Jednoduše každému žákovi dává to jeho – a právě to je kvalitní moderní didaktika, která má skvělé výsledky.
Vydal jste několik pedagogických publikací a už pětadvacet let působíte jako lektor, kdy školíte v těchto metodách ostatní učitele. Jak se za tu dobu naše školství změnilo?
Poznal jsem ho docela dobře i proto, že jsem během let učil na všech stupních škol a působil také jako školní psycholog. Nikdy jsem tedy neměl iluze o tom, jak naše školství vypadá. Stále bohužel potkávám učitele, pro které se nezměnilo nic od doby, kdy oni byli na škole jako žáci. A nejsou to jen ti starší! Dokonce i mladí, začínající učitelé učí tak, jak kdysi učili je.
Pedagogů, kteří ve školách konzervují to špatné ve výuce, je většina. V našem školství se bohužel pořád neví, co je dobře a co špatně. Jinde už dávno vědí, že by žáci měli pracovat v podnětném prostředí, ale u nás se ve školách pořád diskutuje, jestli je frontální výuka opravdu špatná.
To nezní moc optimisticky.
Abych tedy nevyzněl jako přílišný pesimista… Když jsem přijel jako lektor do školy před patnácti lety, učitelka mi namítla: A proč by učení mělo děti bavit? Dnes už by se to asi styděla říct, i kdyby si to pořád myslela. Mění se to k lepšímu. Kvalitních učitelů přibývá. Před deseti lety byli ve sborovně třeba tři a teď je jich pět nebo sedm.
ProŽeny.cz
Kvalitní výuka je tedy pořád spíš výjimka.
Většinou je jádro dobře pracujících učitelů menší než zbytek sborovny. Často to jsou ve škole jen jednotlivci. Podobně je to s řediteli. Jeden se stará, aby výuka byla kvalitní, učitele v tom podporuje, a čtyři ne.
Tihle čtyři problémy přehlížejí a největší průšvihy hasí tím, že rodičům mlží, vymlouvají se nebo je popírají. Pokud ve škole chce někdo z učitelů učit kvalitně, často naráží na odpor. Proto taky čeští učitelé při odchodu ze škol říkají, že hlavním důvodem nebyla byrokracie nebo zlobiví žáci, ale kolegové.
Takže ano, naše školství je nekvalitní. Čeští žáci proto v obrovském množství neradi chodí do školy a nemají rádi své učitele. V tom jsme v Evropě nejhorší. Poučení rodiče proto berou děti z veřejného školství a dávají je do kvalitních alternativních škol. Odcházejí tam ale i ti dobří učitelé. Potom chybí ve veřejných školách, kde by to prostředí kultivovali.
Prosadí se kvalitní výuka spíš na menších školách?
To se nedá zobecnit. Rozhodně vždycky záleží na osobnosti učitele. Výzkumy už kdysi ukázaly, že malé školy rodinného typu nemají lepší klima než velké školy. Věřte, že jsem viděl malotřídky, kde byste všechny učitele zavřela za týrání dětí. A proti tomu naopak velké panelákové školy, kde se učí velmi kvalitně.
Mimochodem, podle mě jedna z nejlepších škol u nás je ZŠ Montessori v Praze na Beránku, což je budovou a lokalitou typická sídlištní škola. Proto ani moc nezáleží na financích. Kvalitní hodinu dokážete udělat jen s obyčejnou křídou. Kvalita ve vzdělávání se totiž odvíjí od myšlenek, od představ, co s dětmi dělat a jak toho dosáhnout.
O které vaše semináře je ve školách největší zájem?
Jednoznačně právě o moderní vzdělávací strategii Líný učitel. Také o výukové metody, kterých jsem v knize Moderní didaktika popsal více než dvě stě. Zájem je taky o hodnocení, ale to už je kontroverzní téma. Každý učitel totiž uzná, že mu deset metod navíc přijde vhod, jenže ne každý chápe, že špatné známky žáků jsou hlavně jeho vina, protože nediferencoval obtížnost. Na druhou stranu není úplně výjimkou, že po mém semináři škola v řádu týdnů zásadně změní způsob hodnocení.
„Jakmile ve škole dominuje výklad, vytváříte tím pasivní, demotivované žáky,“ varuje Robert Čapek.
Co na jejich původním způsobu obvykle bývá špatně?
Školy jsou pořád ještě zvyklé posuzovat v první řadě výkon dětí a přitom je srovnávat mezi sebou. Dobrý učitel by ale nikdy neměl vystupovat jako kárající soudce. Místo toho by měl děti motivovat k učení a zároveň sledovat a oceňovat pokroky každého svého žáka. Ne penalizovat chyby zhoršením známky a kritizovat ho, že se látku nenaučil.
Nejdřív si učitel musí uvědomit, že cíle jsou motivační jen tehdy, pokud je aspirační úroveň dosažitelná. To znamená, že každý žák by měl dostávat takové úkoly, na které stačí. Diferenciace obtížnosti a podporující formativní hodnocení jsou základní principy kvalitní výuky.
Děti přece mají chodit do školy s radostí, nemají se bát známek ani učitelů, po návratu domů mají být nadšené tím, co ve škole prožily, a druhý den se tam těšit. Jak to, že opak vůbec připadá někomu normální?
Neargumentují někteří učitelé tím, že děti připravují na srovnávání, kterým si projdou při přijímačkách na střední školy?
Samozřejmě. Někdy se jim moje názory líbí, ale hájí svoje zpátečnické způsoby tím, že chyba je ve špatném systému a oni na něj přece děti jen připravují. To ale budou kvůli přijímacím testům učit a hodnotit devět let špatně?
Mimochodem, kvalitní alternativní školy mají vysokou úspěšnost u přijímaček taky proto, že důsledně vedou děti k sebehodnocení. Ty si pak díky tomu dovedou vybrat školu, která odpovídá jejich zaměření i schopnostem, a také se dokážou při přípravě na přijímačky zaměřit na své rezervy. Není to lepší než preventivní, ale bezmyšlenkovité drilování testů?
Jednotné přijímací zkoušky, které připravuje Cermat, se zatím příliš neosvědčují, že? Například každý rok se objeví nejednoznačná zadání nebo se mění obtížnost testů.
Měli bychom opět dát školám autonomii, jako je to obvyklé v Evropě. Ať se rozhodnou, jaké přijímačky potřebují a jaký výběr žáků je pro ně vhodný. Na zavedení nového systému bez Cermatu by stačily jeden dva roky a ušetříme miliony. Pokud by některá škola potřebovala třeba test z matematiky a nechtěla si ho sestavovat sama, mohla by jí ho připravit nějaká servisní organizace.
Dnes je s testy spojený obrovský byznys. Za přípravu mnozí rodiče zaplatí tisíce, jen aby se děti naučily strategii řešení a připravily se na obvyklé chytáky v testech. Přitom se testy píšou jen ze dvou předmětů a pro spoustu škol nejsou třeba výsledky z matematiky vůbec podstatné. Kdyby se jednotné přijímačky zrušily, obchod se strachem by zmizel.
Každá rodina si takové výdaje ani nemůže dovolit.
Je to podpora diskriminace a zatím neexistuje vůle to změnit. Někteří zastánci Cermatu jsou přesto schopni argumentovat, že jeho testování nijak nediskriminuje děti z chudších rodin, protože ty si přece můžou najít zadarmo starší verze testů na internetu. Ten, kdo si myslí, že žákovi internet nahradí placený a úzce zaměřený trénink s kvalitními lektory, by neměl o vzdělávání vůbec mluvit.
Představte si srovnání s profesionálním trenérem tenisu a radou, aby se dítě stejnou úroveň hry naučilo „podle internetu“.
Cermat bezesporu křiví naše vzdělávání i tím, že se jeho požadavky záměrně vymykají tomu, co by se měli žáci ve školách učit. Vezměte si také kolik lidí a jak dlouho muselo bojovat, a to i u soudu, aby se tato veřejná instituce, kterou všichni platíme, vůbec uvolila zveřejňovat správná řešení a statistiky.
Zmínil jste, že ve světě dávno vědí, jak učit děti v podnětném prostředí. Jak tedy podle vás vypadá české školství v porovnání se zahraničím?
Srovnávat různé školské systémy nemá moc smysl. Každý má jinou tradici. Kdybychom se chtěli opravdu inspirovat v zahraničí, měli bychom hledat jednotlivé aspekty, ve kterých se potřebujeme zlepšit. Například z amerického školství si tu z mnoha důvodů obvykle děláme legraci, ale práce amerických škol s rodiči je často ukázková.
K té my se nedostáváme ani na dohled. Berme si to dobré a inspirujme se tím, co je kvalitní. Celkové srovnávání s jinými zeměmi má smysl jen tehdy, pokud se podíváme například na to, jaký vztah mají žáci ke škole a učitelům. Naše školství najdeme v současnosti na nejhorších příčkách.
Dobří učitelé utíkají do kvalitních alternativních škol. Jak vůbec po více než třech desítkách let naše soukromé školství vypadá?
Pokud chcete můj názor na soukromé školy, musíme si být vědomi, že to je obrovská škála. Od škol, které praktikují desítkami let prověřené pedagogické systémy, jako jsou montessori nebo waldorf, až po ty, kde jen nesprávně využívají některé jejich prvky nebo se nazvou svobodná škola a pak se v ní sami rozhádají, co to vlastně svoboda je. Někdy to může být i obrovský průšvih.
Soukromá škola tedy není pro rodiče záruka kvalitnějšího vzdělání.
Jestliže bych měl řadit školy podle kvality, na prvním místě jsou určitě soukromé a alternativní školy, kde vědí, co dělají. Ale hned za nimi můžou být kvalitní veřejné školy, kde taky někde vědí, co dělají. Největší průšvih pak bývají soukromé školy, kde nevědí, co dělají, všechno zmatlají a pokřiví.
Nemají na stav školství vliv i rodiče? Není výjimkou, když veřejně hájí právě takovou školu, kterou sami prošli.
Ano, mnoho rodičů bohužel kvalitní vzdělávání nepozná. Buď učitelům podsouvají svoje romantizované představy, nebo právě tu svoji starou školu. Konzervativnější učitelé se tím určitě nechávají ovlivnit. Namísto toho, aby rodiče vzdělávali, co znamená kvalitní škola v třetím tisíciletí, raději přistoupí na jejich představu.
Někdy se dokonce rodiče zastávají nejhoršího učitele ve škole, protože se jim zdá, že jeho přístup je správný. Proto jsem se už před několika lety rozhodl, že na svém blogu budu referovat o případech špatné praxe. Konkrétně a jmenovitě. Někdy to vede až k soudním sporům pro pomluvu, ale ještě nikdy jsem neprohrál a ani neprohraju, protože všechno mám vždy podložené a pravda pomluvou být nemůže. Přibývá případů, kdy moje texty pomohly ke změně, a to mě motivuje.
Umíte přitom být nekompromisní.
Je to v podstatě ideová válka. Stejně jako respektuji chyby u žáků, respektuji je i u učitelů, ale jsem odpůrcem věcí, které do moderní školy nepatří, nedají se nijak zdůvodnit a v žádném kontextu ospravedlnit. A tím mám na mysli ubližování dětem. K tomu patří nejen ponižování nebo šikana ze strany učitele, ale třeba i poškozující způsob hodnocení. Ten totiž nemůžete jen trochu vylepšit. Kompromis neexistuje.
Pokusím se to vyjádřit přirovnáním. Jestliže se dohodnete se svým svědomím, že nechcete zabíjet zvířata a budete vegetarián, nemůžete být v úterý vegetarián a ve čtvrtek jíst tlačenku. Proto se ve sborovnách při svých seminářích tolik snažím, aby učitelé pochopili filozofii, která za moderním hodnocením je. Například to, že známka by neměla být trestem za chyby a že dávat pětky prvňáčkům je zločin.
