Článek
Podle speciální pedagožky Mariny Šimanové se děti nerodí jiné než dřív. Každé má sice vlastní „genetický koktejl“, který formuje jeho povahu a reakce, ale to platilo vždy. Zásadní proměnou podle ní prošlo rodičovství a způsob života, jenž s rozvojem civilizace přirozeně ovlivňuje základní vývoj dětí, jejich vnímání, chování i vztah k autoritám.
To ale neznamená, že by dnešní přístup k dětem byl automaticky horší. Podle Mariny Šimanové je jednoduše jiný. Každý výchovný styl má své limity a nelze očekávat, že jedno řešení bude fungovat na všechny děti. „Důležité je přemýšlet o tom, jakou osobnost dítě má, co potřebuje, a nespoléhat na to, že všechno půjde samo.“
Když se něco nedaří, není podle ní na místě hledat rychlé viníky, diagnózu, školu nebo „špatnou výchovu“. Smysluplnější je začít cíleně pracovat. Právě tam, kde vývoj nejde snadno a přirozeně, má speciální pedagogika dlouhodobé zkušenosti a funkční nástroje.
Konflikt není selhání, ale zkouška hranic
Konflikty jsou přirozenou součástí lidských vztahů, děti se je ale teprve učí zvládat. O to větší odpovědnost leží na rodičích a učitelích. Některé děti pedagoga jako autoritu nepřijmou, i když většina třídy problém nemá, a může docházet k poměřování sil. Zásadní je proto spolupráce školy a rodiny. Cílem není hledat viníka, ale naučit dítě přijímat rozumnou autoritu.
V kolektivu navíc nelze prosazovat vlastní názor za každou cenu. I při individuálním přístupu je nutné učit děti respektu k pravidlům a ostatním. U náročných dětí nelze změnu očekávat ze dne na den. Nechovají se nevhodně schválně, zároveň ale nemohou dostat prostor ubližovat druhým. Potřebují jasné vedení, pochopení a čas.
Školní problémy by podle Šimanové neměly vyústit v bezvýhradnou obranu dítěte ze strany rodičů ani jen v tresty. Smyslem je porozumění a vytvoření strategie, která dítě vyvede ze začarovaného kruhu typu „zlobím, trestáte mě, tedy si mě aspoň všímáte“. Osvědčenou cestou je budování mostu mezi školou a rodinou.
Přirozená autorita učitele se nerodí sama. Vzniká postupně zájmem o děti, jasně nastavenými hranicemi, důsledností, ale i schopností odpustit a nabídnout nový začátek. Děti budou dospělé zkoušet vždy, dnes často déle než dřív, mimo jiné kvůli rozdílným výchovným stylům v rodinách.
Pokud rodiče doma mluví o učitelích s despektem, děti tyto postoje snadno přebírají a respekt k autoritě se pak vytváří jen obtížně. Část rodičů navíc na školu přenáší vlastní výchovné selhání, čehož děti dokážou využít.
Když respekt mizí z obou stran
Podobně situaci vidí i Galina Jarolímková, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny Praha (1, 2 a 4). Vztah mezi učitelem a žákem je podle ní vždy specifický a ovlivněný vzájemnými sympatiemi i antipatiemi. Učitel má povinnost chovat se k dětem slušně, laskavě a s respektem, nemá je zesměšňovat ani ponižovat před kolektivem. Zároveň ale musí platit, že ve škole existují pravidla a hierarchie, které je potřeba respektovat, i když se to dítěti nelíbí.
Zatímco Šimanová mluví o nutnosti spolupráce, Jarolímková upozorňuje, že vztah mezi školou a rodiči je v praxi často konfliktní. Napětí podle ní zvyšuje i postavení učitelů ve společnosti. Jsou často kritizováni a zlehčováni, a to i před dětmi. Pokud rodiče doma mluví o učitelích s despektem, děti tyto postoje snadno přebírají a respekt k autoritě se pak vytváří jen obtížně. Část rodičů navíc na školu přenáší vlastní výchovné selhání, čehož děti dokážou využít.
Agrese roste, děti tak často reagují na nedostatek pozornosti
„Ve škole přibývá agrese, a to jak verbální, tak fyzické. Přestože české školy patří ve srovnání se světem stále k těm bezpečnějším, neznamená to, že by se nic nedělo. Výjimečné, ale tragické případy ukazují, kam až může vyhrocený konflikt zajít,“ říká Jarolímková.
Škála agresivního chování dětí je široká, od slovních útoků až po systematické ubližování. Příčiny je podle ní nutné hledat především v rodinném prostředí a v chybějících vzorcích chování. Agrese bývá často reakcí na nedostatek pozornosti a dítě se rychle učí, že negativní chování mu ji spolehlivě zajistí. „O to důležitější je důsledná komunikace, připomínání pravidel a systematická práce s třídou,“ dodává.
Pokud problém přetrvává, nestačí dítě pouze napomenout nebo potrestat. Řešení vyžaduje spolupráci školy, poradenských pracovníků i rodiny, někdy také asistenta pedagoga nebo terapeutickou podporu. „Bez ochoty rodičů problém řešit se ale změna prosazuje jen velmi obtížně,“ uzavírá Jarolímková.
