Když otec odejde. Jak se jeho nepřítomnost může podepsat na životě dcery

To samozřejmě neznamená, že každá žena, jejíž otec odešel, bude celý život bojovat s psychickými problémy nebo nefunkčními vztahy. Zkušenosti jsou velmi individuální. Odborníci se však shodují, že takzvané otcovské zranění může ovlivnit způsob, jakým člověk vnímá sám sebe, navazuje vztahy nebo zvládá emoce.

Mnoho dívek si odchod otce vysvětluje po svém. Často si myslí, že kdyby byly hodnější, poslušnější nebo lepší, otec by zůstal.

Takové přesvědčení si pak mohou nést i do dospělosti. Ve vztazích potlačují vlastní potřeby, vyhýbají se konfliktům a dělají vše pro to, aby byli ostatní spokojení. V hloubi duše je totiž stále provází strach z odmítnutí.

Problém je v tom, že dlouhodobé upřednostňování potřeb druhých před vlastními vede k vyčerpání, frustraci a nespokojenosti. Zdravý vztah přitom stojí na vzájemnosti, nikoli na neustálém sebeobětování.

Když dítě zažije ztrátu nebo opuštění ze strany rodiče, může se podvědomě naučit chránit samo sebe tím, že si druhé nepouští příliš blízko k tělu.

Navenek mohou takové ženy působit samostatně a nezávisle. Ve skutečnosti se ale často bojí citového sblížení. Mají pocit, že pokud někomu skutečně otevřou své srdce, mohou být znovu zraněny.

„Dopad nepřítomných nebo zneužívajících otců je jedním z nepříznivých zážitků z dětství, který byl do značné míry ignorován. To, co si nepamatujeme, ale může způsobit problémy později v životě,“ vysvětluje psycholog Jed Diamond.

Některé ženy, které zažily odchod otce, mohou v partnerských vztazích intenzivně vyhledávat potvrzení lásky a přijetí.

Touží po častém kontaktu, ujišťování o citech nebo důkazech oddanosti. Za touto potřebou se často skrývá obava, že je partner stejně jako otec jednou opustí.

Pokud se navíc bojí o své potřeby přímo říkat, může vzniknout začarovaný kruh. Nedostatek komunikace vede ke zklamání, které jejich nejistotu ještě prohlubuje.

Opuštění rodičem je pro dítě významnou ztrátou. Podle odborníků se pak snadno může stát, že se u některých žen později objevují depresivní nebo úzkostné stavy.

Nejistota, opakované zklamání nebo dlouhodobý pocit odmítnutí mohou ovlivnit psychickou pohodu na dlouhé roky. Některé ženy popisují, že je celý život provází obava, že o lidi, které milují, přijdou stejně jako kdysi o svého otce.

Neznamená to však, že jsou k podobným obtížím odsouzeny navždy. Terapie a odborná pomoc mohou pomoci staré rány zpracovat a zmírnit jejich dopad.

Když dítě opustí člověk, který by ho měl bezpodmínečně milovat, snadno začne hledat chybu samo v sobě.

Mnoho žen si nese přesvědčení, že nejsou dost dobré, dost zajímavé nebo dost hodné lásky. Přestože racionálně vědí, že rozhodnutí otce nebylo jejich vinou, emocionálně se s tím nedokážou samy vypořádat.

Tento pocit méněcennosti se pak může promítat do partnerských vztahů, kariéry i každodenního života.

Některé ženy hledají způsob, jak zaplnit prázdnotu, kterou po sobě otec zanechal. Mohou proto spojovat fyzickou blízkost s jistotou, přijetím a láskou.

Věří, že když partnerovi dají vše, co chce, získají na oplátku vztah, po kterém touží. Bohužel realita bývá často složitější. Samotná intimita totiž nedokáže vytvořit stabilní partnerské pouto.

Pokud se očekávaná blízkost nedostaví, může následovat další zklamání, které staré rány znovu otevírá.

Důvěra se učí už v dětství. Pokud dítě zažije, že jeden z rodičů není spolehlivý nebo opakovaně odchází, může si vytvořit přesvědčení, že lidem nelze věřit.

V dospělosti se to může projevovat podezíravostí, obavou ze zrady nebo neustálým očekáváním toho nejhoršího. Partner může opakovaně ujišťovat o své lásce, přesto jeho slova nedokážou zahnat hluboko zakořeněný strach.

Právě nedůvěra přitom bývá jedním z největších nepřátel zdravých vztahů.

Strach z opuštění může být natolik silný, že se některé ženy začnou chránit paradoxním způsobem. Než aby riskovaly, že budou opuštěny, sabotují vztah samy.

„Mohou partnera neustále testovat, citově se stahovat nebo vyhledávat pozornost jinde, včetně nevěry. Cílem přitom není druhému ublížit, ale vyhnout se bolesti, které se nejvíce bojí,“ vysvětluje psycholožka Perrin Elishaová.

Takové chování však často vede právě k tomu, čeho se obávají nejvíce. Ke ztrátě vztahu.

Trauma z dětství může ovlivnit také schopnost regulovat emoce. Některé ženy popisují prudké výkyvy nálad, intenzivní reakce na odmítnutí nebo silnou citlivost na kritiku.

Emoce mohou přicházet ve vlnách a někdy je obtížné je kontrolovat. Pocit opuštění totiž zasahuje velmi hluboké vrstvy psychiky a mozek si tuto zkušenost může nést ještě dlouho po samotné události.

Dobrou zprávou je, že emocionální regulace patří mezi oblasti, na kterých lze úspěšně pracovat prostřednictvím terapie, sebepoznání a podpory blízkých.