Když rodič přijde o kontakt s dítětem. Bolest, o které se příliš nemluví

Touto zkušeností prošel Jan (45). Po rozvodu udělal všechno pro to, aby mohl dál vídat svou dceru. Obracel se na úřady, snažil se domluvit a využíval dostupné právní možnosti. Přesto se jejich pravidelná setkávání během několika měsíců téměř vytratila.

Nejvíc ho netrápilo samotné odloučení, ale to, o co přichází. O školní úspěchy dcery, narozeniny, společné výlety i obyčejné dny, které dříve patřily k jejich životu.

Psychické vyčerpání se postupně prohlubovalo. Vyhledal odbornou pomoc, jeho stav se ale dál zhoršoval. Nakonec skončil na psychiatrickém oddělení a během hluboké krize se dostal i do konfliktu se zákonem.

Jeho příběh ukazuje, že některé ztráty nejsou na první pohled vidět. Rodič o dítě nepřijde úplně, přesto s ním nemůže žít běžný život. Neví, co právě prožívá, není u důležitých okamžiků a postupně přichází o roli, která pro něj byla dříve samozřejmá.

Americká rodinná terapeutka Pauline Bossová pro podobné situace používá pojem nejednoznačná ztráta. Člověk o blízkého nepřijde definitivně, zároveň s ním ale nemůže budovat vztah tak jako dříve. Chybí jasný konec i možnost bolest uzavřít.

„Ztráta pravidelného kontaktu s dítětem po rozvodu nebo rozchodu může u rodiče vyvolat psychické potíže, které se v některých ohledech blíží reakci na trauma. Nejde přitom o jednorázovou událost, ale o dlouhodobý stav, kdy vztah s dítětem sice formálně existuje, rodič jej ale nemůže naplno prožívat,“ vysvětluje psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová z Institutu psychosociální péče.

Právě to může být vyčerpávající. Jeden týden jste s dítětem, další setkání nevyjde a pak není ani jisté, zda se ještě další uskuteční. Člověk se ocitne mezi nadějí, že se to změní, a obavou, že se dítě bude dál vzdalovat.

Člověk, který přišel o pravidelný kontakt s dítětem, obvykle neprožívá jen smutek. Může cítit vztek, bezmoc, úzkost nebo nejistotu. Pokud taková situace trvá dlouho, mohou se přidat potíže se spánkem, vyčerpání nebo problémy v práci i dalších vztazích.

„Rodiče nepřicházejí jen o možnost dítě vídat. Ztrácejí také každodenní rodičovství, společné rituály i pocit, že jsou přirozenou součástí jeho života,“ říká Hanušová.

Rozdíl je například mezi tím, když rodič ví, že dítě každý den přijde ze školy domů, a situací, kdy neví, kdy ho znovu uvidí. Nemůže mu večer pomoct s úkolem, neví, jak se mu daří ve škole, a není u běžných věcí, které dříve tvořily jejich společný život.

Smutek a vztek jsou po ztrátě kontaktu s dítětem pochopitelné. Horší je, když člověk kvůli nim přestane spát, nezvládá práci, přestane se o sebe starat nebo se začne vyhýbat lidem. Pak může potřebovat odbornou pomoc.

Nejistota ale nedopadá jen na rodiče. Zasahuje i dítě, které najednou vídá mámu nebo tátu mnohem méně než dřív.

Dospělí někdy předpokládají, že dítě důvod zná. Jenže ono si ho může vysvětlit po svém. Může si myslet, že za situaci může ono samo, že ho jeden z rodičů nechce vídat nebo že si musí vybrat, na čí straně stojí.

Vývojová psycholožka Jennifer McIntoshová upozorňuje, že pro děti nebývá nejtěžší samotný rozchod rodičů, ale dlouhodobý konflikt a narušení bezpečných vztahů. Pokud je to možné a bezpečné, je proto důležité zachovat stabilní vazby k oběma rodičům.

Po rozchodu pomáhá jasná dohoda, kdy bude dítě s mámou a kdy s tátou. Rodiče by si zároveň měli předávat důležité informace o škole, zdraví nebo běžném životě dítěte.

Když se setkání začnou rušit a není jasné, kdy se rodič s dítětem znovu uvidí, mohou rodiče zkusit novou dohodu, mediaci nebo požádat soud o úpravu péče. V některých případech může pomoci také odborná či asistovaná péče.

Pro dítě je přitom důležité, aby nemuselo stát na straně jednoho z rodičů. Konflikt mezi dospělými totiž může odloučení ještě prohloubit.