Když dětství mělo hranice: Výchova v 80. letech očima dneška

Výrazným rysem výchovy v 80. letech byl důraz na respekt k autoritám a poslušnost. Děti byly vedeny k tomu, aby poslouchaly dospělé, neodmlouvaly a nezpochybňovaly pravidla. Součástí tohoto přístupu byla i přísná disciplína.

Dnes se na výchovné metody té doby nahlíží kriticky a mnohé z nich jsou již považovány za překonané. Přesto nelze přehlédnout, že prostředí osmdesátých let v dětech zanechalo určité vlastnosti a postoje, které se v současné výchově už formují jen zřídka. Podívejte se s námi na ty nejvýraznější.

Výchova v osmdesátých letech formovala u dětí silný pocit odpovědnosti a respektu k pravidlům. To, co rodiče řekli, se jednoduše plnilo, a to nejen ze strachu z následků, ale i proto, že autority nebylo zvykem zpochybňovat. Panovala obecná představa, že dospělí mají přehled o všem, co se děje, a dříve či později by jakékoli porušení pravidel stejně vyšlo najevo. A když už vyšlo najevo, neobešlo se to bez následků.

Součástí této výchovy byl i důraz na respekt ke starším a určitý citový odstup v rodinných vztazích. Emoce se otevřeně neprobíraly a vyjadřování citů nebylo samozřejmostí. Láska rodičů se spíše předpokládala než pojmenovávala. Dokazovala se zajištěním základních potřeb, tedy střechou nad hlavou, jídlem a pocitem bezpečí, nikoli nadbytkem hraček nebo neustálou pozorností.

Mnohá témata, jako dospívání, sexualita nebo mezilidské vztahy, zůstávala stranou rodinných debat. Rodiče často předpokládali, že si je děti dříve či později vyřeší samy. Podobně tomu bylo i u konfliktů s vrstevníky. Spory mezi kamarády se považovaly za součást dospívání a zásahy dospělých byly spíše výjimkou. Očekávalo se, že dítě je schopné situaci zvládnout samostatně a poučit se z ní.

Tento přístup vedl k brzkému rozvoji nezávislosti a schopnosti nést zodpovědnost za vlastní chování. Zároveň však kladl na děti značné nároky, zejména co se týče emoční samostatnosti a schopnosti orientovat se ve světě bez výraznější podpory dospělých.

Volný čas dětí se tehdy odehrával převážně mimo dosah dospělých. Děti trávily hodiny venku, vymýšlely si vlastní hry, stavěly bunkry, jezdily na kolech a pohybovaly se v prostoru bez neustálého dohledu a organizovaného programu. Nuda nebyla vnímána jako problém, ale jako výchozí stav, z něhož bylo třeba si poradit. Děti tak byly velmi kreativní, samostatné a byly schopné improvizovat.

Z dnešního pohledu může takový přístup působit překvapivě uvolněně až riskantně. Přesto měl zásadní vliv na rozvoj schopnosti orientovat se bez vnějších podnětů, zvládat osamělost i spolupráci a vytvářet si vlastní strukturu volného času. V prostředí s omezenými možnostmi zábavy se děti učily být aktivními tvůrci svého světa, nikoli pouze jeho pasivními konzumenty.

Děti si velmi brzy osvojily cit pro hranice. Intuitivně se vědělo, kdy je přípustné být hlučný a kdy je na místě být ticho. Brzké ranní vstávání neznamenalo automaticky možnost probudit rodiče nebo vyžadovat jejich pozornost. Myšlenka vběhnout do postele dospělých a skákat po nich byla nemyslitelná. Hranice mezi světem dětí a dospělých byla zřetelná a respektovaná.

Tento princip se odrážel i ve způsobu, jakým byla strukturována zábava. Dětské pořady měly své pevně dané místo, obvykle v ranních hodinách. Po jejich skončení následovala dlouhá část dne, kdy televize vysílala program určený výhradně dospělým. Děti byly vedeny k tomu, že ne vše je jim určeno a že některé věci jednoduše „nejsou pro ně“.

Tento způsob výchovy podporoval schopnost přijímat omezení jako přirozenou součást života. Hranice nebyly neustále vysvětlovány ani obhajovány - jednoduše existovaly. Děti se díky tomu učily orientovat v prostředí, kde ne všechno bylo dostupné a kde bylo nutné přizpůsobit se rytmu domácnosti i potřebám dospělých.