Bít, či nebít děti? Odborníci jsou proti fyzickým trestům, rodiče se neshodnou

„Škoda každé rány, která padne vedle,“ odpovídá bez váhání čtyřicátník Petr na otázku, jestli někdy na svého jedenáctiletého syna vztáhne ruku. Říká to sice s úsměvem, ale myslí to zcela vážně. „Dostává na zadek, dvakrát nebo třikrát dostal pohlavek, ale nikdy ne facku. Když byl menší, asi dvakrát jsme ho osprchovali studenou vodou. Tak jak byl, i s oblečením,“ odhaluje metody ze svého rejstříku.

Jeho potomek má ve srovnání s jinými vrstevníky přemíru energie, kterou sice úspěšně uplatňuje ve sportu, ale už hůře při domácích povinnostech. Pro odpůrce tělesných trestů to však sotva může být polehčující okolnost. „Vždycky se to tak dělalo. A někdy to jinak nejde,“ namítá Petr. A co manželka? „Ta plácá syna možná ještě častěji. A když zakřičí, dostanu strach i já,“ dodává už bez úsměvu.

O několik let mladší Jirka, který má doma čtyři děti, odpovídá za sebe i manželku: „Snažíme se nebít, ale nejde to vždycky. Plácnu jen jednou, ale někdy dost silně, až se bojím, abych jim něco neudělal,“ přiznává. O účinku násilí ve výchově si však iluze nedělá.

„Dělám to v zápalu zlosti. Oni mě rozhodí a dostanou do takového stavu, že se neovládám. Je to nezvládnutí situace,“ uvědomuje si. „Vyčítám si to. Dětem rychle otrne, ale já jsem z toho hotovej.“

Jirkův kamarád Honza, otec tří dětí, z nichž nejstaršímu je deset, se po provedení trestu zaobírá podobnými pocity. „Hodně na ně řvu. Největší problém je s tím nejstarším, který je paličatý. Kdybych neřval, tak bych je musel zlískat.“ I k tomu se ostatně výjimečně uchýlí. „Napočítal bych to na prstech jedné ruky. Hlavně když se mezi sebou perou nebo jeden druhého škrábou.“ Násilí mezi potomky tedy také řeší násilím, ačkoli k tomu dodává: „Jsem pak vyřízenej víc než ta děcka.“

Jirka vidí příčinu především ve vlastních zkušenostech z dětství a vlivu předchozích generací. „Máme zažité stereotypy z rodiny. Je to dané i historicky, takže tím, že se něco uzákoní, se to těžko odnaučíme,“ domnívá se.

I ze školy si děti vlastně ještě nedávno odnášely kromě znalostí i modřinu nebo psychickou újmu. Nemusíme chodit až do doby přísného Igora Hnízda, učitele z filmu Obecná škola, jenž se odehrává těsně po druhé světové válce. I současní rodiče ve středním věku běžně zažívali na základních i středních školách rány ukazovátkem nebo tresty v tělocviku v podobě vyčerpávajících aktivit, které měly hříšníky odrovnat.

Jirka, který se doma snaží ukočírovat čtyři děti, dostal asi ve dvanácti letech na gymnáziu od mladého angličtináře za drzost ránu učebnicí přes temeno hlavy. Stalo se to na konci devadesátých let, tedy pro dnešní děti možná v hluboké historii, ovšem z hlediska nepřijatelných metod to bylo už dávno přes čas.

Proti trestání žáků, obzvlášť za to, že nepochopí probíranou látku, se stavěl už zakladatel moderní pedagogiky Jan Amos Komenský (1592-1670). S postupným zaváděním povinné školní docházky, kterou v habsburské monarchii iniciovala v roce 1774 Marie Terezie, se zároveň vedly debaty o tom, co si učitelé smějí k žákům dovolit. Přibližně o sto let později byly tělesné tresty oficiálně zrušeny, přesto se k nim školy stavěly velmi individuálně. V současném školském zákoně se za přijatelná kázeňská opatření považují pouze napomenutí, důtka třídního učitele nebo ředitele, případně vyloučení (i podmíněné) ze školy.

Až do letos schválené novely se vůči používání tělesných trestů v rodině jasně nevymezoval ani občanský zákoník. Nově v něm bude uvedeno, že tyto metody jsou v rozporu s lidskou důstojností a při výchově dětí jsou nepřijatelné.

„V České republice jsou zakázány ve školství, v zaměstnání, ve vězeňství, je zakázáno bít zvířata. Co nám ale chybělo, je jejich nepřijatelnost u těch nejzranitelnějších, kteří potřebují naši ochranu,“ říká Eva Petrová, předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte a zástupkyně vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva. Podle ní už šedesát osm států světa nějakou zákonnou úpravu tohoto typu přijalo. Česká republika patřila k posledním zemím Evropské unie, které tak do letoška neučinily.

„Dosud se hovořilo jen o přiměřenosti výchovných prostředků a bylo u nás hluboce zakořeněno, že tělesný trest takovým prostředkem je,“ ohlíží se Eva Petrová a upozorňuje na to, že každý rodič vnímá přiměřenost po svém.

„Pro jednoho je to facka, pro jiného rána rákoskou. To jsme zohlednili i v novele, kde je uvedeno, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, duševní strádání i jiná ponižující opatření. Zároveň jsme do dalšího paragrafu včlenili definici, která se týká rodičovské odpovědnosti, abychom zdůraznili, že jsou to rodiče, kdo nesou zodpovědnost za výchovu dětí, proto by se měli snažit bez těchto trestů obejít,“ vysvětluje a zdůrazňuje, že se tím nezavádí žádný nový trestný čin, pouze nová společenská norma.

Ačkoli tresty nehrozí, leckoho možná napadne, jestli se teď naši nejmladší členové rodiny nebudou více ohánět svými právy a nebudou třeba i vyhrožovat rodičům, že je udají na odbor sociálně-právní ochrany dětí, nebo dokonce na policii.

„Z toho má obavu hodně lidí, ale opravdu si nemyslím, že by to děti zneužívaly. Upozornit rodiče, aby je nebili, protože je to nyní i v občanském zákoníku, je ale za mě v pořádku,“ říká Petra Wünschová, ředitelka Centra Locika. Tato nezisková organizace poskytuje pomoc a podporu dětem zasaženým násilím v rodině a zároveň nabízí poradenství pro děti, rodiče, školy i odborníky. Na jejím webu je také mnoho praktických rad a návodů pro rodiče, kteří by svoje výchovné metody rádi zmírnili.

Další mýtus, s nímž se Petra Wünschová v souvislosti s tělesnými tresty setkává, je obava rodičů, že bez nich budou jejich potomci rozmazlenější. „Obvykle se bojí ti, kteří byli sami za pomoci trestů vychováváni,“ konstatuje. „My ale víme, že se odolnost dětí zvyšuje, když mají s rodiči bezpečný vztah, když jsou rodiče dobrým vzorem a místo vyvolávání strachu a ponížení ukazují, jak se mají náročné situace řešit.“

Uznává, že fyzický trest umí zafungovat okamžitě, obvykle tak, že dítěti přivodí šok. „Pak sice upustí od dané činnosti, ale nenaučí se, jak situaci zvládat. Dlouhodobě to nefunguje. Děti ale nebudou rozmazlené, když je nebudeme bít, tím jsem si jistá.“

Fyzický útlak v dětství může podle Wünschové být spouštěčem násilí i mezi partnery. „Když je dívka zvyklá do šestnácti let dostávat pár facek od rodičů, tak ji pak nepřekvapí ani facka od jejího přítele. Nepovažuje to za varovný signál. A také násilí na seniorech se často dopouštějí jejich potomci, kteří je od nich v dětství sami zažívali.“

„Jsou lidé, kteří tvrdí, že je bití naučilo poslouchat,“ navazuje Martina Sebalo Vňuková, výzkumná pracovnice Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1. LF UK) a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN). „To se ale jen snaží racionalizovat bolest, kterou v dětství zažili, a přijímají tak normy, které viděli u svých rodičů.“ Stejně jako další odborníci odmítá „jednu výchovnou“ jako něco polehčujícího, na co obě strany brzy zapomenou. „Není to pravda. Fyzické tresty způsobí nejen fyzickou, ale i emocionální újmu, kterou si neseme do dospělosti. Mozek dítěte nesnese násilí.“

Její slova potvrzuje Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. „Mozek je struktura, která se velmi dynamicky vyvíjí, hlavně pokud jde o různé neurální spoje a jejich hustotu. A ukazuje se, že určitá míra stresorů v něm vyvolává specifické změny. Časné trauma, ale třeba také psychoaktivní látky mohou jeho vývoj v dětském věku významně narušit. K pozdějším léčebným zásahům by vůbec nemuselo dojít, kdybychom respektovali trajektorii vývoje našeho mozku.“

Významně menší účinek má podle něj následná léčba psychických poruch u těch lidí, v jejichž anamnéze je fyzické zneužívání, což se propisuje i do struktur mozku „Tito lidé pak mají vyšší riziko, že budou trpět nějakou metabolickou poruchou. A třeba sexuální zneužívání je příčinou změny funkce imunitního systému na celý život.“

Martina Sebalo Vňuková stála v čele týmu, který letos zkoumal vnímání a používání fyzických trestů v Česku. Projekt se uskutečnil ve spolupráci s agenturou STEM, která nasbírala odpovědi od 1020 rodičů dětí ve věku od jednoho roku až do osmnácti let. Z dotazníků vyplynulo, že česká společnost se fyzickým trestům ve výchově pomalu vzdaluje, avšak nenachází společnou řeč, jak děti vychovávat jinak. Tělesné tresty sice pomalu ustupují, ale přetrvávají ve vzpomínkách, ve vztazích, v tělech a v nervové soustavě.

Otázky v průzkumu se přitom netýkaly jen přístupu k těm nejmenším. Téměř sedmdesát procent respondentů odmítlo fyzické násilí na určitých skupinách lidí. Jako nepřijatelné je lidé tedy hodnotí bez ohledu na věk, pohlaví či situaci. Pokud by jim facku uštědřil partner, 11,3 procenta dotazovaných by vztah okamžitě ukončilo, 25,8 procenta by o ukončení vážně uvažovalo a přibližně stejně tolik by vztah přehodnotilo. Ještě méně tolerantní byli dotazovaní k situaci, kdy by facku dostali od zaměstnavatele.

Na otázkách týkajících se bití dětí se však ukázalo, že obecný odpor k násilí není u všech tak pevný, jak tvrdili.

Téměř třetina rodičů označila fyzické tresty, jako jsou plácnutí rukou přes zadek nebo pohlavek, za součást své výchovy. Další čtvrtina přiznala, že je v minulosti použila, ale vždy s pocitem viny, omluvou nebo vnitřním nesouhlasem. U obou odpovědí byl výsledek o několik procentních bodů nižší, tedy vůči dětem příznivější než při obdobném průzkumu před dvěma lety. Jen jednačtyřicet procent rodičů uvedlo, že fyzické tresty nepoužívají vůbec.

Většina trestajících rodičů projevila sebereflexi - dvaačtyřicet procent z nich se dětem snaží důvody vysvětlit, osm procent se jim i omluví. Potvrdil se také vliv přejatých vzorců z rodiny. Fyzické tresty totiž uplatňují dvě třetiny těch, kteří je sami zažívali, avšak jen pětina těch, kteří jich byli v dětství ušetřeni.

A proč vůbec současní rodiče k těmto prostředkům sahají? Za řešení v bezvýchodné situaci, kdy už nic jiného nefungovalo, to označilo 41,3 procenta trestajících. Pětina přiznala, že to byl emoční zkrat, že jim ruply nervy. Jen 6,7 procenta si však myslí, že je to účinná výchovná metoda. Necelá tři procenta netušila, jak jinak reagovat.

Jak uvádí Centrum Locika na svém webu, neexistují zlobivé děti, pouze nežádoucí chování. Tomu žádoucímu se však podle pracovníků centra děti učí v nejvyšší míře v rodině - pozorováním chování rodičů a jejich výchovnými prostředky. Schopnost udržet se v klidu, vhodně s dítětem komunikovat, snažit se příčinu jeho smutku nebo vzteku pochopit, nedobírat si ho a neponižovat, to jsou metody, jak mu nezpůsobit šrámy na těle ani na duši.

„Sama jsem matka tří dětí, takže vím, že rodičovské selhání patří k realitě výchovy,“ připouští ředitelka Centra Locika Petra Wünschová. „Ale také vím, že je velmi důležité, jak se k tomu selhání rodič postaví, jestli si ho začne obhajovat, řekne si, že je to kvůli tomu, jak se dítě třeba špatně učí, co všechno doma neudělalo, jak je strašné. Anebo jestli je to pro něj samotného stopka, dítěti se omluví, uvědomí si, jak ho to muselo bolet, a slíbí, že udělá všechno pro to, aby se to neopakovalo.“