Zapomenuté město Sumhuram bylo asi nejvoňavějším místem na světě

Sumhuram leží jen půlhodinku svižnější jízdy po pobřeží ze Salály směrem na západ. Na místě ruin starodávného města na vás v Khor Rori čeká poměrně působivé archeologické muzeum, ve kterém spatříte to nejzajímavější, co výkopové práce v oblasti již odkryly. A pokud se běžně na videa v muzeích skutečně nedívám, tak kraťoučký dokument, který můžete spatřit v tomto muzeu, je na velmi vysoké úrovni, již byste uprostřed země nikoho neočekávali.

Ruiny Sumhuramu projdete za pár desítek minut a zaujmou vás asi především pozůstatky mohutných hradeb. Kolikrát až není lehké si představit, jak velký význam toto přístavní město před nějakými dvěma tisíci lety mělo. Podle archeologů zde žilo pouze 200 až 300 obyvatel, ale město bylo velmi živé a skvěle organizované. Koneckonců muselo být, když přes něj proudila značná část kadidlové produkce celého regionu.

„Každý den proudily přes Sumhuram tuny kadidla. Nikdo nepochybuje o tom, že se tu také ve velkém vykuřovalo. Bez nejmenší nadsázky to muselo být nejvoňavější město své doby. Kámen s rytinami ve zdi kousek od vstupu obsahuje název města, zmiňuje období, kdy bylo toto místo osídlené, a jeho základní popis. Vyryté nápisy tady v Khor Rori nám tak prozradily, že město zvané Sumhuram bylo založeno z iniciativy panovníků a s kadidlem se tu čile obchodovalo už před více než dvěma tisíci lety. Založeno prý mohlo být už královnou ze Sáby jako pevnost, která měla chránit významnou kadidlovou stezku,“ popisuje mi průvodkyně v pozůstatcích osady.

Když posléze nasedám do našeho džípu, řidič Saif mě upozorňuje, že cesta na další zastávku bude trvat trochu déle a mám počítat s tím, že nebude úplně komfortní.

„Pojedeme nějakých 170, 180 kilometrů do vnitrozemí. Shisr (vyslovováno Šišr) je nevelká oáza, historicky jde však o významné místo pro doplňování zásob vody pro karavany před vstupem do neúprosné pouště směrem na území dnešní Saúdské Arábie. Je to zajímavé místo. Možná si o něm slyšel pod názvem Ubar,“ říká Saif, čímž si okamžitě získává mou pozornost.

„Ubar je přece to ztracené město, které bylo zmíněné už v Koránu. Město sloupů. Atlantida pouští. Wabar. Iram. Těch názvů má mnoho, ale nikdy se přece nenašlo, ne? Nebo…?“ tážu se celkem zmateně řidiče, který se v oblasti orientuje skutečně na výbornou. Můj dotaz ho ale zastihl v nedbalkách.

„No, ano, název má stejný jako to město z Koránu. Ale tím názvem Ubar spíš jakoby myslíme to, že je to ztracené místo. Že bylo také přikryto písky, než bylo odhaleno. Jinak mu říkáme spíše Shisr, ale mezi turisty se hodně uchytil ten Ubar,“ zmateně vysvětluje Saif a já se cítím jemně podvedený. Nicméně ruku na srdce, tohle bude asi komukoliv jinému úplně jedno.

Historie je jistě zajímavým kořením a nedílnou součástí tohoto příběhu, ale většinu turistů zajímá kadidlo přece jen hlavně z hlediska produkce.

Proces sběru kadidla se za dlouhá staletí do dnešní doby nikterak nezměnil. Do kůry stromů kadidlovníku se dělají drobné zářezy, ze kterých postupně vytéká bělavá lepivá látka. Ta byla posléze sebrána a umístěna do zdejších jeskyní, aby mohla proschnout. Po sušícím procesu směřovalo kadidlo do města Sumhuram, ze kterého bylo vyváženo lodí například do Indie či na západ Afriky. Na velbloudech pak voňavé zásilky směřovaly do Egypta či Palestiny.

„Tohle vše jsou hodně zajímavé střípky místní historie, na kterou jsou tu všichni náležitě pyšní. Salála se stala za poslední roky už naší klasikou a přiznávám se, že pro mě bylo až příjemným překvapením, jak moc lidí má zájem o výlet po místech, které s historií kadidla v oblasti guvernorátu Dafár přímo souvisí. A jen tak odhadem tipuju, že si zpět do Česka klienti v průměru vozí klidně i kilogram kadidla. Vydrží roky, část rozdají po známých a v Ománu je za hubičku,“ konstatuje mluvčí CK Fischer Jan Bezděk.

Pravdou je, že ač se v Ománu kadidlovníky stále pěstují, je to spíše výlet do historie. Zatímco v minulosti bylo území dnešního Ománu největším producentem kadidla na světě, dnes už se odsud vyváží jen zlomek objemu, který svět využívá. Celých 90 procent světové produkce totiž vzniká v hraniční oblasti Etiopie a Somálska.

Méně kvalitní kadidla se často využívají pro náboženské účely či v nejrůznějších aromaterapiích. Ta kvalitnější pak bývají k vnitřnímu užití. Oblíbeným nápojem je v Ománu sklenka chladné vody s kapkou esenciálního oleje z kadidla. A když není po ruce olej, tak jen jednoduše hodí jednu slzičku kadidla přes noc do džbánu s vodou. Takto ochucená voda v horku příjemně osvěží a místní jí připisují i mnohé léčivé účinky.

Odborníci však obecně považují ománská kadidla za kvalitnější, speciálně pak nazelenalý typ známý celosvětově jako „green hojari“ je považován za nejkvalitnější kadidlo na světě vůbec. Ukrývá v sobě látky, jejichž možný léčivý vliv na lidský organismus vědci stále důkladně zkoumají a tiše zmiňují i možný pozitivní vliv na osoby léčící se s rakovinou.

V lidové medicíně bývá však kadidlo a esenciální oleje z něj užíváno zejména na potírání patogenů v ústech.

„Ústní voda je pro ty, kteří nemají přístup k našemu kadidlu. Každý den po snídani si poctivě vycucám jednu slzičku až do fáze, kdy se zcela rozpadne na takový krém, ten pak polknu. Trvá to i několik desítek minut. A vážně si nemůžu vzpomenou, kdy mě naposled bolelo v krku,“ říká můj řidič Saif a významně poťukává na krabičku, kde má uložené maličké zelenavé slzičky.

„Green hojari, viď?“ nadhodím do pléna spíše řečnickou, protože svou rešerši na kadidlo a jeho produkci v Ománu jsem před cestou nepodcenil. Saif s sebou jemně škubne a za jízdy se na mě otočí dozadu. Tmavé oči zářící pod precizně uvázanou „arafatkou“ kolem hlavy si mě více než zvídavě prohlíží.

„Poznal jsi, že skladba, kterou jsem před chvílí pustil, je od Ahmeda Mekyho. Víš, že nejlepší mango je z Jemenu a znáš i typy kadidla. Uvědomuješ si, že to nejsou zrovna standardní znalosti?“ utrousí ke mně s úsměvem a zamumlá si pod vousy cosi o tajných službách. Je ale patrné, že jsem v jeho očích trochu stoupl. Při každé další příležitosti se mi snaží říkat nejrůznější zajímavosti a obratem sonduje, zda se mu povedlo předat mi nějakou novou informaci.

Právě díky Saifovi jsem se tak dozvěděl, že z jednoho dospělého stromu kadidlovníku se ročně získávají průměrně tři až čtyři kilogramy cenné pryskyřice, z některých i víc: „Dříve, kdy nad produkcí nebyl takový dohled, se lidé často snažili ze stromů získávat kadidla více, než stromy dokázaly zvládnout. Ty tak předčasně odumíraly. Dnes už jsou stromy chráněné zákony. Hodně v tom pomohlo i to, že se podařilo naši kadidlovou kulturu dostat na seznam UNESCO. Tím se náš odkaz pro budoucí generace ochraňuje snáze.“