V jedné z mála zemí, kde věta „Jsem Čech“ otevírá dveře

Jsem ten poslední, kdo by pomlouval Japonsko. Rád se tam vracím, miluji tamější barvitou gastronomii, bohatou historii i extrémní slušnost lidí. Pokaždé si najdu tisíc dobrých důvodů k návratu. Japonsko je naštěstí obrovské, a tak se člověk může snadno vyhnout městům, jako je Kjóto, v jejichž centru už není k hnutí takřka po celý rok. Na jaře a na podzim ani nemluvě. Najít si tam krásnou alternativu však není složité.

Stále jsou ale ještě i země, kde hledat alternativu jednoduše nemusíte. Můžete se kochat tím nejkrásnějším, co může daná země nabídnout, a bez zničujících davů. Je to proto, že ještě nejsou tak turisticky profláknuté a nevyskočí na vás z každého druhého reelu na sociálních sítích, podobně jako země vycházejícího slunce.

Barvitý Tchaj-wan je jednou z nich. Jde o zemi, kde se na sebe evropští turisté vzájemně často ještě usmívají a znalecky na sebe pokyvují hlavou, jako by si chtěli navzájem verifikovat dobré cestovatelské rozhodnutí. Země, kde je mnoho klasických čínských zvyků a rituálů vystaveno významným vlivům nejen již zmíněného Japonska, Jižní Koreje, ale i Spojených států. Výsledný mix? Jedinečný a příjemně přístupný.

Devadesát procent mých cest a zážitků z nich se točí kolem gastronomie. Nejsem kuchař, v profesionální kuchyni jsem ani nikdy nepracoval. Přesto mám za poslední dvě dekády svět velmi solidně „prochutnaný“. Soustředíc se na několik větších mezer, které jsem měl, Tchaj-wan zůstal mým očím nebývale dlouho neviditelný. Přitom tamější gastronomie je fantastickou směskou klasické čínské gastronomie a četných západních vlivů.

Do cestovního itineráře navíc můžete vložit krátký stopover v Dubaji. Cesta přes Spojené arabské emiráty je navíc pro milovníka kvalitních surovin přidanou hodnotou. Vyjma toho, že letenka s dubajskými Emirates přinese komfortní rozdělení dlouhé cesty na dvě části, krátká zastávka na cestě domů pak znamená možnost nákupu skvělých íránských pistácií a návštěvu obřího tržiště Al Aweer s nejčerstvějším exotickým ovocem z celého světa. Ale to vše až cestou zpět…

Tchaj-wan není co do vzdálenosti Česku nikterak blízko. Z Prahy do Dubaje za necelých šest hodin, pak krátká pauza a následně ještě něco málo přes osm hodin do Tchaj-peje. Tedy ani ne do Tchaj-peje. Přistanete na mezinárodním letišti Tchao-jüan, na samotném okraji stejnojmenného města ležícího několik desítek kilometrů od metropole. Letiště je však s hlavním nádražím v Tchaj-peji spojeno rychlovlakem, a tak se vám cesta protáhne o pouhých 35 minut.

Na ročním období záleží. V českém létě by se vám v tamější „pračce“ zřejmě nedovolenkovalo nejlépe, ale pokud se chcete i vykoupat a užít si příjemného klimatu, ideální dobou k návštěvě je přelom září a října či posléze přelom dubna a května. Od listopadu do března je sice chladněji, zároveň však méně prší, a jde tak o ideální období pro objevování přírodních krás země.

„Á, Češi. Vítejte!“ říká nám se širokým úsměvem úředník na pasovém a zdá se, že to myslí skutečně vážně. Za necelou hodinu už máme kufry vedle postele a objevování může započít. Naše mapa Tchaj-peje čítá na devítidenní pobyt zhruba 35 gastronomických cílů, přičemž počítáme s tím, že jich nejspíše stihneme maximálně tak dvě třetiny, protože nejen jídlem živ je člověk.

Vlivy Japonska pozorujeme hned v okolí našeho hotelu. Po příletu chybějí síly, a tak končíme nakonec v miniaturním bistru. Když namíříme překladač na znaky kandži na ceduli restaurace, zobrazuje se mi překlad „Návrat prasečího muže“, to nemůže dopadnout špatně. Japonský podnik, kde servírují převážně ramen a pár dalších malých dobrot, nezklame.

Než se vrhneme na objevování dalších gastrolákadel, shodneme se, že bychom měli vyrazit k jedné ze dvou „povinných“ turistických zastávek ve městě, Čankajškovu památníku. Ač jej většina obyvatel země považuje za přinejmenším kontroverzní osobu, tato stavba je už od svého otevření v roce 1980 jednou z hlavních atrakcí ostrovní destinace. Tou druhou je pak mrakodrap Taipei 101, který se stal v době dokončení roku 2004 nejvyšší budovou na světě. O titul přišel o šest let později, kdy ho překonal dubajský mrakodrap Burdž Chalífa.

První, co nás fascinuje, je to, že se nemačkáme. Jistě, po náměstí před památníkem se pohybují skupinky turistů. Pražský příměr by uneslo takové náměstí Míru. Směs místních i turistů, vždy tu někdo je, ale vyjma pár svátečních dnů v roce se tu tlačit nebudete.

Jistý dav se tu vytvoří až na pravidelnou výměnu stráží, která je jednou z nejlepších, jež jsem po světě viděl. Když jsme zůstali na třetí po sobě (konají se vždy v celou hodinu), ostraha se o nás začala aktivně zajímat. Stačilo říci, že jsme Češi, a jako bychom tím narušili očekávaný chod událostí. Místo dalších všetečných otázek se nám dostalo širokého úsměvu a doporučení, odkud se bude fotit nejlépe. Po všemožných podezřívavých scénách ohledně mé fototechniky v nejrůznějších koutech světa si něčeho takového bezmezně vážím.

Hromadná doprava funguje v Tchaj-peji velmi dobře, ale příznivé ceny privátní dopravy přímo vyzývají k tomu, aby člověk na své cestě šetřil čas a stihl toho vidět (a ochutnat) co nejvíce. A pokud je něčím Tchaj-wan vyhlášený, podobně jako sousední Čína, jsou to vysoce kvalitní čaje. Čajové rituály jsou tu podobnou atrakcí jako v Japonsku. Pokud jste milovníci čaje, vyrazte do maličkého parku Chaoyang Tea Park, okolo kterého se nachází hned několik čajových obchodů a čajoven. Po městě jich je však rozeseto obrovské množství.

Dalším samostatným příběhem je bubble tea. Ten v Tchaj-peji vyjde zhruba na polovic co v Praze. Vyjma několika předražených módních podniků za něj obvykle dáte něco okolo 60-70 korun a to už je ke zvážení. Jsou totiž z opravdu kvalitního čaje, a když si do něj nenecháte nasypat tatrovku cukru, může jít o skvělé osvěžení na úrovni. Kavárniček najdete ve městě také hodně, ale jejich kvalita je značně kolísavá. Čajová kultura zde má přece jen výrazně delší tradici.

Většinu cest mívám vždy naplánovaných do posledního puntíku, ale Tchaj-peji jsem vyjma předvybraných desítek zajímavých gastro podniků dal plnou příležitost zapůsobit na mě po svém. Nejmilejším překvapením byli samotní lidé, ač připouštím, že v tom právě naše země původu hrála roli. Komukoliv stačil říct „Česko“ a zatvářil se nadšeně a vděčně jako Chorvati, když u nich v devadesátých letech Češi obnovovali turismus. Úsměvy, větší porce v restauracích i drobné úklony.

Pokud máte v kufru nějaký ten volný prostor na zpáteční cestu, pak vězte, že je Tchaj-pej rájem pro nákup nejen kvalitního oblečení či bot, parádní čajové keramiky, ale i neskutečně levných kabelů všeho druhu. Takže pokud vám nabíjecí kabel k mobilu vydrží jen několik týdnů až pár měsíců, na Tchaj-wanu se můžete za pár šupů zazásobit na roky dopředu.

Pozor ale na to, že mnoho suvenýrů si dovézt do domoviny jen tak nemůžete. Až si tedy budete procházet některé z vyhlášených zahradnictví a obdivovat miniaturní bonsaje, kterým je však klidně deset až dvacet let a vešly by se vám snadno do zavazadla, raději na to ani nemyslete. Pravidla EU pro dovoz živých rostlin s půdním balem jsou totiž velmi striktní a na hranicích by vás tak vyjma zdlouhavého vysvětlování mohla čekat také pokuta.

Pokud si ale budete chtít zazásobit svou kuchyni škálou parádních surovin na vaření, určitě vyrazte na nějaký z trhů, kterých po městě najdete několik. Ulice Ti-chua (Dihua Street) je nefalšovanou tepnou, kde můžete sehnat skutečně vše, nač pomyslíte. Slaďoučké lyofilizované jahody po půlkilových baleních, sušené houby šiitake nebo samozřejmě i již zmíněné čaje. A pokud snad z jakéhokoli, méně či více nepochopitelného důvodu nejste fanoušky stánků s jídlem, poznamenejte si restaurační řetězec s názvem Din Tai Fung.

Ve stáncích na ulicích Tchaj-peje jsem za pár drobných ochutnal skutečně mnoho knedlíčků a obecně tak nějak platí, že právě knedlíčky chutnají nejlépe v rámci street foodu, a nikoli v kamenných restauracích.

Din Tai Fung však nabízí skutečně zlatý standard ručně vyráběných napařovaných a smažených knedlíčků všeho druhu, to vše ve sterilním prostředí, které uklidní každou vyjukanou dušičku západního turisty. Vynechat nesmíte hlavně polévkové knedlíčky Xialongbao, kterými se restaurace proslavila. Cena už sice samozřejmě není taková jako ve stáncích, chuťový prožitek je však přinejmenším srovnatelný. Určitě ochutnejte i sladkokyselé kuře a nakládané pikantní okurčičky.

Jen neudělejte tu chybu a nezahlťte svůj žaludek knedlíčky předtím, než vyrazíte na nejznámější výhled ve městě. Sloní hora či též Siang-šan totiž nabízí krásný pohled na panorama města v čele s mrakodrapem Taipei 101 symbolizujícím stonek bambusu. Abyste se na výhled dostali, čeká vás nemalé množství schodů a prolitých kapek potu. Křeče v břiše jsou dobrovolné. Tím, že nesníte předtím přes 20 plněných knedlíčků všeho druhu, své šance na klidný výšlap značně zvýšíte. Za moment, kdy se po soumraku během modré hodinky celé město rozsvítí, to však opravdu stojí.

Po týdnu v Tchaj-peji jsem se s plným žaludkem vydal přes Dubaj opět do Prahy. Díky možnosti stopoveru jsem si po plánovaných rychlých nákupech dopřál ještě procházku okolo stávající nejvyšší budovy světa Burdž Chalífy. Neměl jsem ani sílu využít tzv. Dubai Experience, v jejímž rámci Emirates nabízejí vytvoření výrazně zvýhodněného balíčku atrakcí během stopoveru v emirátu rekordů. Navíc tu nejsem poprvé a dobře vím, že ani naposled.

Procházím se. Jen tak, sám, pro bezprostřední porovnání s Tchaj-pejí. A najednou mě to udeří do očí. Obří cedule na okraji Dubai Mall, pár desítek metrů od úpatí nejvyšší budovy světa hlásá tři slova, tři znaky kandži - Din Tai Fung. Kus Tchaj-wanu úspěšně exportovaný do další části světa. A možnost pro mnoho turistů ochutnat autentickou tchajwanskou kuchyni i jen při výletu do Dubaje, kam zavítá Čechů přece jen výrazně více.