Plameny nade mnou, mrazivá krása pode mnou

Let balonem jsem zvažovala už roky. Vlastně vždycky když jsem na obloze uviděla pestrobarevnou kapku obrácenou „hlavou dolů“. Jen se odhodlat. Příležitost se naskytla na lyžovačce v rakouském rodinném středisku Filzmoos v Salcbursku.

Balony jsou tu s lehkou nadsázkou takovým pompéznějším aprés ski. Jsou podobně oblíbenou aktivitou jako lyžování, běžky a sněžnice. Létá se sice většinou ráno, a tedy před zimními sporty, ale proletět se balonem nad zasněženými svahy a rozeklanými vrcholy hor se stalo vyhledávaným zážitkem povyšujícím zimní dovolenou na novou úroveň.

Ač jsem před startem byla lehce na pochybách, od chvíle, kdy vylezete do koše, začnou platit jiné zákony. I čas běží odlišně. Na jednu stranu se všechno děje velmi rychle, ale zároveň plynule a neuvěřitelně poklidně. Trochu to připomíná pocit, když si nasadíte potápěčské brýle a ponoříte se pod všeobjímající mořskou hladinu.

Všude kolem je toho k vidění tolik, že než se nadějete, jste ve výšce stovek metrů. Sleduji náklaďák projíždějící po silnici, který z výšky připomíná mravence, a nějakou zvláštní hrou okolností nemám nejen strach dívat se dolů, ale ani se lehce vyklonit a fotit s mobilem kompletně nad hlubinou. Je to o to nepochopitelnější, že v nakloněném hledišti divadla se ve vyšších řadách křečovitě držím madla při sebemenším pohybu. Tady mám ale pocit bezpečí a naprostého uvolnění. Taková jóga bez práce.

Filzmoos nám dávno zmizel z očí a náš vzdušný koráb pozvolna pluje nad dalšími vesničkami i většími městy. Na všechny světové strany nás obklopují majestátní vrcholy hor, působí to dojmem, že jsme ve výšce jejich špiček.

Nejvyšší dnešní rychlostí balonu je 60 km za hodinu a dosáhli jsme maximální výšky 230 metrů. Než se naději, jsme ve vzduchu hodinu. V balonu to prostě letí.

Chvíli pozoruji spřátelené balony, které startovaly ze stejné loučky, některé z nich se drží jakoby při zemi, jiné vypadají výrazně výš než náš. V balonu nikdy přesně nevíte, kde skončíte. Stejně jako piloti nemohou nic do detailu plánovat. Létá se jen za příznivého počasí, a ač už jsou dnešní předpovědi poměrně přesné, nevidí dál než pár dnů dopředu, někdy ani to ne.

Pestrobarevný balon nad námi je 34 metrů vysoký a má 22 metrů v průměru. Ač jsme v Rakousku, jedná se o český výrobek, největší firma na balony vůbec podle pilota sídlí v Brně. Ve Filzmoosu s nimi létají nadšenci, pro které je to životní koníček. „Každý let je jiný, je to úžasné, nikdy vás to nepřestane bavit,“ říká Andreas, který má létání v rodině.

Pořízení takového balonu vyjde asi na 3,7 milionu korun, k tomu je samozřejmě třeba připočítat pilotní zkoušky a palivo. Turisty bere létat, aby částečně pokryl náklady. Polyesterový balon vydrží zhruba 500 letů, koš, v němž nás dnes stojí devět, ještě déle.

A to už si to „plujeme“ vzduchem nad Schladmingem. Nějak se stalo, že uběhla další hodina. A pilot začíná pomalu klesat a vybírat nejvhodnější místo na přistání. Může tak učinit kdekoli? „Ano, je to dovolené i na soukromých pozemcích,“ vysvětluje anglicky. Za tímto účelem komunikuje vysílačkou s kolegou, jenž balon pronásleduje po zemi.

Klesli jsme těsně nad vrcholky stromů a pomalu se loučíme se zenovým zážitkem, když v tom Andreas „zatopí pod kotlem“ a začneme zase stoupat. Pohnul se vítr a hnal nás opačným směrem. Takto po chvilkách absolvujeme tři další klesání a následná stoupání. A čím blíž zemi, tím je větší chladno. Zimy od hlavy se nijak zvlášť bát nemusíte, o to se postará teplo z plamenů. Nejdůležitější je v zimním období hodně výhřevná obuv.

Tentokrát klesáme čím dál hlouběji a letíme nad průzračně modrou řekou. Když je pod námi zasněžená louka, blížíme se stále víc. Tělo se podvědomě chystá na náraz, přistání ale připomíná spíš dosednutí do mechu. Vzápětí se balon lehce vznese a jako by poskočí. A ještě jednou. Pak zůstane nehybně stát a my vyskakujeme.

Kdo by si myslel, že zážitek tímto momentem končí, pletl by se. Koš s ještě nafouknutým balonem je přesměrován na nákladní korbu a pak je na řadě práce. Pozorujeme vypouštění balonu, který provazem jeden z pracovníků koriguje na stranu. A následně přivolává účastníky letu na pomoc s motáním. Paradoxně jde o velmi zábavnou část akce. Zimně vyšňoření pasažéři se sesypou na obří kouli jako barevní brouci a válí se po ní ve stylu vyfukování obřího plážového lehátka, dokud z balonu není jen dlouhý tenký had.

Ten pak společnými silami pěchujeme do připraveného textilního koše. Váží 272 kilogramů, takže byť dva statní chlapi, sami by ho nezvládli. Akce zabal si svůj vlastní balon je navíc zvláštním způsobem uspokojivá, z v podstatě pasivního pozorování krás se stává i záslužná činnost. Ještě přenést černý ovál na korbu vozíku a vzhůru do auta směr původní destinace.

Ani příjezdem ale akce zcela nekončí. Následuje křest v jedné z restaurací. Každý účastník obdrží diplom se šlechtickým titulem. Jedná se o starou tradici, ke které v dávných dobách náleželo i darování půdy. Ta už bohužel došla, ale „tituly“ zůstávají. Po vyzvání pokleknu na jedno koleno a nad hlavou slyším škrtnutí zapalovače.

„Fakt mi právě zapálil vlasy?“ ptám se poněkud v šoku, smějící se tváře vehementně pokyvují nahoru a dolů a po vlasech mi stéká prosecco. Vstávám, bodrý Rakušan mi pobaveně třese pravicí a podává mi diplom se jménem napsaný zdobnými kudrlinkami, jež nejsem schopná ani přečíst, natož přeložit.

Oficiálně jsem se stala členem exkluzivního klubu letců balonem. Zjevně si všichni tykáme a máme den na to naučit se nazpaměť své nové šlechtické jméno. Kdo jej nebude umět do 24 hodin a bude tázán, platí pití všem kolem.

Štěstí, že se zítra vracíme domů, vzhledem k tomu, jak moc jsou tu balony oblíbené, by člověka jediná runda pro všechny titulované mohla definitivně zruinovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Lety balónem