Článek
Už na první pohled dominuje krajině. V jeho tvaru je dodnes dobře rozpoznatelný sopečný původ, společnost mu dělá sousední Kybička, se kterou je spojen sedlem. Lovoši se pro jeho nepřehlédnutelnost přezdívá šlechtic Českého středohoří, a to navzdory faktu, že zdaleka nejde o jednu z nejvyšších hor této oblasti. Naopak z hlediska prominence, která zohledňuje počet výškových metrů potřebných k výstupu, patří do první pětky. A je to znát.
Vrch od úpatí možná působí přívětivě, ale klame tělem. Ať už totiž k cestě nahoru využijete kteroukoli z nabízených tras, půjde o docela náročný zážitek. Stezky jsou strmé, šlape se víceméně jen vzhůru do kopce, tedy žádná pozvolná procházka po vrstevnicích.
Údolím až na hrad
Z vlaku vystupuji v Malých Žernosekách. Krajinu u železniční zastávky zdobí vinice, kterými je tato část Českého středohoří proslulá, ačkoli centrem vinařství jsou spíše Velké Žernoseky na protějším břehu Labe. Lovoš i jeho menší sestřička Kybička se vlní na horizontu a já se ještě pln optimismu vydávám vzhůru.
Pro výstup jsem zvolil trasu Opárenským údolím, které mě v teplém letním dni zlákalo především stínem stromů. Cesta se navíc zdála z mapy příjemnější než z Lovosic, což byla ale pouhá iluze. Jakmile totiž ukazatel zavelí k odbočení na Lovoš, už se jde jen prudce vzhůru, a to zhruba hodinu.
Jelikož už mám tou dobou vzhledem k předchozímu výletování v nohách přes deset kilometrů, je to hodně bolavá cesta. Každou chvíli musím zastavit a vydýchat se. Turistické hůlky by přišly velmi vhod, poznamenávám si sám pro sebe. Tak příště!
Lovoš a Kybička při pohledu od vinic v Malých Žernosekách
Rozhodnu se ve výstupu vytrvat, ačkoli trasa Opárenským údolím nabízí i jednu alternativu. Dojít by se po stezce dalo až ke zřícenině hradu Opárno, který také vábí výhledy, ale samozřejmě nesrovnatelnými s těmi z Lovoše.
Hora vysoká 570 metrů dostala jméno po staroslovanském kmeni Lovošů, který tuto oblast obýval. Od roku 1948 je okolí vrchu chráněnou přírodní rezervací, tvoří ji dubové háje, stepi či suťové lesy. Jsou domovem mnoha vzácných či chráněných rostlin, mimo jiné konikleců, kosatců, bělozářek či modřenců. Několik tabulí pak informuje také o zástupcích zvířecí říše, včetně kun, jezevců, roháčů anebo zmijí.
Krajina jako na dlani
Jakmile dosáhnu sedla mezi Lovošem a Kybičkou, je skoro vyhráno. Mým cílem je dnes jen vyšší z hor, tu menší proto nechávám za zády. Zajímavostí nicméně je, že oba kopce, přestože jsou v podstatě propojené do jednoho útvaru, mají odlišný původ. Lovoš je čedičový, zatímco Kybička znělcová.
Kdo by si chtěl přece jen odskočit i na Kybičku, které se přezdívá Malý Lovoš, najde tam takzvané Panenské kameny. K nim se váže pověst o třech pannách, které do těchto míst vyrazily na jahody. Dlouho se však nevracely a jejich matka se je rozhodla potrestat za vynechání mše. Zvolala proto, ať dcery nahoře zkamení.
Ze sedla je cesta na Lovoš už pozvolnější, na stráních navíc není tolik porostu, a tak se konečně otevře výhled do středohoří. Okamžitě si všímám třeba zříceniny Košťálov, mezi stromy se rýsuje také Milešovka. Všechny dominanty si ale ještě lépe prohlédnu z vrcholu, kam dorazím už značně pocuchaný. Naštěstí tu stojí turistická chata, a tak okamžitě mířím k výčepu pro zlatavý mok, který mi snad ještě nikdy tolik nechutnal.
Výhledy do krajiny jsou z Lovoše prvotřídní.
Původní chata byla na Lovoši otevřena už v roce 1892, v roce 1924 ji pak nahradila novější, která loni oslavila sté výročí. Za druhé světové války využívali nacisté boudu jako pozorovatelnu, odsud jim dění v údolí opravdu nemohlo uniknout. Přímo pod horou jsou Lovosice, v dáli se rýsuje Říp či Hazmburk. Za dobré viditelnosti je odsud údajně vidět i Žižkovská televizní věž.
K sestupu se rozhodnu vydat druhou alternativní trasou, abych tentokrát došel do Lovosic. Vede po úzkých klikatých cestičkách, někde se musím prodrat křovím. A i po vynoření z lesů na úpatí pokračuji předměstím ještě drahnou chvíli z prudkého kopce. Kdepak, na Lovoš zkrátka příjemné stezky nevedou, i když ta z Opárenského údolí je alespoň dostatečně široká. Tak či tak si turisté docela máknou, ale výhled za to lopocení opravdu stojí.
Celkově měří trasa skoro devět kilometrů, tedy při startu na železniční zastávce v Malých Žernosekách a finiši ve stanici Lovosice město. Podrobnosti najdete na mapce níže:
