Místo s nadprůměrnou energií a bohatou historií se nachází v centru Plzně

Počátky tohoto komplexu spadají do nejstarších dob existence města. Někteří se dokonce domnívají, že zde byl svatostánek ještě před oficiálním založením Plzně Václavem II. (tedy před rokem 1295).

Stáří kostela dokládají jednotlivé stavební prvky, zvláště ty ve východní části, kde bylo nalezeno zdivo ze 13. století. Zajímavé jsou rovněž bohatě zdobené hlavice klenebních přípor.

„Figurální a rostlinné motivy na hlavicích konzol v chóru františkánského klášterního kostela patrně vyjadřují zaslíbenou zemi Kenaan, z níž Jozue a Káleb přinesli obří hrozen na sochoru,“ dočteme se rozsáhlé publikaci Dějiny města Plzně do roku 1788.

V padesátých letech 15. století Plzeň usilovala o předání kláštera františkánů – konventuálů (minoritů) jiné větvi františkánů – observantům.

„V únoru 1460 uvedl Pius II. observanty z Hladkova domu do tzv. šerého kláštera, jak se též františkánskému klášteru v Plzni říkalo, a konventuálům nařídil vstoupit mezi observanty nebo vyklidit pozice,“ uvádí se v již zmíněných Dějinách města Plzně.

A proč město chtělo tuto změnu? Observanti měli žít chudobný život bez majetku. Město tak převzalo dřívější klášterní statky do své správy, přičemž se zavázalo z tohoto jmění financovat provoz a opravy kláštera.

Náročným obdobím pro františkánský klášter bylo obléhání a dobytí města Petrem Arnoštem hrabětem z Mansfeldu, který k Plzni přitáhl v září roku 1618. V říjnu pak obdržel ze zbrojnice Pražského hradu střelný prach, děla velkého kalibru a dělové koule.

Mansfeld zahájil silné a intenzivní odstřelování 18. října 1618. Střelba se nevyhnula ani církevním stavbám. Zřítila se věž františkánského kostela a jednoho řeholníka při mši prý roztrhla dělová koule na dva kusy. Měšťané se statečně bránili až do listopadu 1618, kdy byli odzbrojeni a považováni za zajaté. Plzeň byla ve svých dějinách poprvé dobyta.

Podle jedné z pověstí se z františkánského kláštera stala v této době krčma a herna. Jeden z vojáků měl ve zlosti mrštit konvicí, která byla naplněná vínem, po soše Ježíše Krista. Uražená hlava této sochy ho ale zasáhla tak, že na místě zemřel.

Podle jedné z dalších pověstí se v kostele o půlnoci zjevoval přízrak – kněz, který chtěl sloužit mši.

„Na oltáři rozsvítily se samy od sebe svíce ve spodní řadě. Chvíli stojí kněz jako by se modlil, pak ale opět uchopil se kalichu a ohlédl se, jako by ministranta hledal, jehož tu však nebylo. Kněz poté opět, pokloniv se oltáři, odešel, odkud přišel, a svíce na oltáři zhasly,“ popisuje tajemné zjevení kniha Pověsti z kraje pod Radyní.

Vysvobození zakleté duše přišlo až díky kapucínovi, který se v klášteře zastavil při své cestě z Říma do Polska. Rozhodl se, že bude tuto zvláštní noční mši sloužit jako ministrant.

„Když kněz přišel s kapucínem do sakristie, poděkoval tomuto za to, že duši jeho vysvobodil. Jelikož jednou přijímal tělo Páně po snídani, byl prý již po 100 let zakletý k docházení do kostela o půlnoci a vysvobozen bude, až se mu náhodou dostaví ministrant. A po těchto slovech zjevení zmizelo,“ končí pověst.

Podle některých odborníků nebyly církevní stavby budovány náhodně. Velké množství z nich údajně stojí v místech, kde dříve byly pohanské svatyně. Přebíraly tak jejich sílu a energetické spojení na další lokality. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na tom byl zřejmě obdobně.

„Má dvě energetická místa, hlavní před presbytářem, druhé mezi mensou a oltářem, oba pod vrchlíky klenby. Síla hlavního je nadprůměrná s vysokou zemskou energií a možností komunikace s Matkou Zemí. Jako božiště bylo místo užíváno od konce eneolitu téměř do doby Kristovy… Jako jediné z Nové Plzně má spojení do hradiště na Hůrce u Starého Plzence a kdysi zřejmě i s Radyní,“ uvedl psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa Plzeňska.