Španělská Zaragoza: Domov katedrál, čokolády a Franciska de Goyi

Město leží v severovýchodní části Španělska, zhruba 300 kilometrů od Barcelony a 150 od hranice s Francií. Je pátým největším španělským městem, zdejších 675 tisíc rezidentů tvoří polovinu všech obyvatel řídce osídlené Aragonie.

Srdce příjemné metropole bez turistických davů tvoří kompaktní historické centrum na jižním břehu řeky Ebro, kde platí téměř kompletní zákaz vjezdu aut. Město se dvěma katedrálami na náměstí dlouhém 400 metrů je proslulé množstvím fascinujících muzeí, pevností, čokoládových specialit a vyhlášenou čtvrtí El Tubo s nevídanou koncentrací restaurací, bister a barů různých velikostí.

Prohlídku začínáme na „národním“ náměstí Plaza de Espana s obřím Památníkem mučedníků náboženství a vlasti. Za turistickými informacemi se vydáme směrem na sever ulicí Calle de Alfonso I. vedoucí přímo ke katedrále (někdy bývá označována jako bazilika) Panny Marie na Sloupu na stejnojmenném náměstí.

Po pár minutách chůze odbočíme doleva na náměstíčko Plaza de San Felipe se zvláštní sochou chlapce sedícího na zemi a hledícího vzhůru. Dívá se na již neexistující šikmou věž, která se zde kdysi tyčila k nebi.

Dnes věž připomíná obří malba na fasádě domu. Autorem skulptury je známý sochař Pablo Gargallo, jehož muzeum stojí právě na tomto náměstí. Když se vrátíme na původní trasu vedoucí ke katedrále, po chvíli procházíme kolem uličky Calle de Estébanes. Tu kolmo protíná podobná ulička Calle de la Libertad a právě jejich „křižovatka“ je centrem zmíněné čtvrti El Tubo.

Náměstí katedrál se říká náměstí Plaza de Nuestra Seňora del Pilar (Panny Marie na Sloupu), jemuž dominují dvě „konkurenční“ katedrály vzdálené od sebe asi dvě stě metrů. Hlavní relikvií první z nich, po které náměstí získalo jméno, je soška Panny Marie na jakémsi sloupku, nalezená v období reconquisty, kdy se po staletích nadvlády Maurů opět dostali k moci křesťané.

Na stropě katedrály jsou dva zvláštní otvory: pocházejí od bomb, které za občanské války v roce 1936, kdy Zaragoza byla baštou republikánů, na svatostánek shodil bombardér nepřátelského frankistického letectva. Bomby jako zázrakem nevybuchly. Není důležité, jestli díky zásahu Panny Marie, jak věří místní, nebo sabotáži posádky letadla: hlavní je, že stavba zůstala stát.

Ze zadní strany katedrály, kde jsou na zdi dosud vidět stopy po kulkách střelců Napoleonovy armády, která v letech 1808-1809 město na druhý pokus dobyla, vede vchod na vyhlídkovou věž Torre del Pilar. Na její vrchol ve výšce 80 metrů nad zemí nás naštěstí vyváží prosklený výtah. Panoramatický výhled na město nemá chybu.

Katedrála La Seo (sv. Spasitele) svým mixem křesťanských a maurských stavebních slohů i výzdoby dokládá, že v Zaragoze téměř půl tisíciletí žili muslimové. Původní mešitu ze 7. století nahradil ve 12. století románský kostel, který časem doplnily gotické a pak renesanční prvky a nakonec barokní kaple.

Hlavní atrakcí katedrály, kde bývali korunováni aragonští králové, je alabastrový oltář. Během 80. let minulého století zde proběhla kompletní rekonstrukce a interiér působí velmi světlým, „vypulírovaným“ dojmem. Pokud rádi z cest vozíte nevšední suvenýry, pak doporučujeme obří bleší trh přímo za budovou. Uprostřed náměstí katedrál si všimněte skulptury Franciska de Goyi. Sochy, které postávají a polehávají kolem, jsou „oživlé“ postavy z jeho nejznámějších obrazů.

Po vydatném obědě vyrážíme do Goyova muzea. Geniální malíř se narodil v roce 1746 necelou hodinu jízdy v koňském sedle od Zaragozy a největší sbírka jeho děl je k vidění právě zde. Již rané obrazy vytvořené ve čtrnácti letech ukazují, že nejen perfektně ovládal techniku, ale dokázal také mistrně vyjádřit psychologii postav. Obrazy doplňují desítky a desítky rytin, často na téma koridy a války za nezávislost na Francii (1808-1814).

Večer vyrážíme „do šumu“ v El Tubo. Fascinující a po setmění nadmíru živá čtvrť je výkladní skříní španělské kuchyně i místní kulinářské scény. Všude posedávají hosté na barových židličkách a ochutnávají rozmanité tapas, přičemž každá restaurace se specializuje na nepatrně odlišný druh tohoto pokrmu. Při výběru podniku doporučujeme prosté vodítko: jděte tam, kde jsou místní.

Další den vyrážíme opět z náměstí Plaza de Espana, avšak tentokrát po nákupní třídě Calle del Coso - jezdí na ní jedna z nemnoha zdejších tramvajových linek - až k tržnici Mercado de Lanuza. Nádherná neoklasicistní budova z roku 1903 zapsaná na seznamu národních památek je ideálním místem na nákupy potravinových suvenýrů.

Celkem 74 stánků nabízí neskutečný výběr pochutin všeho druhu, od šunky Jamón přes sýry, ovoce a zeleninu až po desítky druhů čokolády. Vše samozřejmě z místní produkce. Uprostřed podlouhlé budovy je „food court“ s rozmanitým rychlým i pomalejším občerstvením.

Náměstí Caesara Augusta za tržnicí dominuje socha tohoto císaře, od které se táhnou zbytky římského opevnění ze 3. století. Na konci náměstíčka stojí kostel San Juan de los Panetes se znatelně šikmou věží. Pokud si budete lámat hlavu nad tím, co symbolizuje gigantická bizarní kašna vedle kostela, pak vězte, že má tvar Latinské Ameriky a jmenuje se Fuente de la Hispanidad (fontána Hispánství). A za ní už začíná známé náměstí katedrál.

Většina turistických atrakcí je v docházkové vzdálenosti. Centrum opouštíme jen kvůli návštěvě Říčního akvária ve čtvrti, která hostila výstavu Expo 2008. Výstavní zóna se prostírá u řeky Ebro v místech, odkud na druhý břeh vede futuristický most Pavilion podle návrhu architektky Zahy Hadid.

Nevšední akvárium s nádržemi o celkovém objemu přes dva miliony litrů vody je domovem více než pěti tisíc sladkovodních ryb. Žijí zde mj. čtyřicetikilové piraně, krokodýli, rejnoci, želvy, bezpočet kajmanů nebo úhoř ohnivý - údajně jediná ryba, která se dá vycvičit. Naši výpravu nejvíc zaujal sumec indický připomínající tvarem (i velikostí) těla menší ponorku.

Nejspíš vás překvapí nebývalé množství cukráren. Zaragoze se již od pradávna říká „město čokolády“, protože vůbec první šálek této dobroty (tehdy se konzumovala výhradně tekutá) na starém kontinentě byl servírován pro opata zdejšího kláštera Monasterio de Piedra. Psal se rok 1534 a kakaové boby společně s tajným receptem na přípravu lahodného nápoje církevnímu hodnostáři věnoval člen mořeplavecké výpravy Hernána Cortése, který je objevil na Yukatánu.

Mniši od de Piedra se do novinky ihned zamilovali, objednali si další zásilky bobů a čokoládu začali prodávat. Díky návštěvníkům města se zpráva o novém drinku pomalu šířila po Pyrenejském poloostrově a do Zaragozy mířilo stále více poutníků, kteří toužili čokoládu ochutnat. V prostorách Monasterio de Piedra dnes sídlí muzeum s expozicí věnovanou historii čokolády.