Článek
O Francii a Francouzích panuje ve světě množství stereotypů. I Jana Dejoux kdysi bojovala s předsudky, avšak jen do doby, než se seznámila s manželem. „Měla jsem klasickou představu, že jsou Francouzi arogantní. Učit se francouzštinu mě také nelákalo, přišla mi jako strašně těžký jazyk. Když jsem potkala manžela, vlastně jsem ani netušila, odkud pochází, prostě se mi líbil jako muž,“ vypráví rodilá Češka v podcastu.
Zajeté stereotypy se začaly krátce nato bortit jako domeček z karet. „Někteří Francouzi určitě arogantní jsou, stejně jako jsou arogantní někteří Češi. Takové lidi potkáte všude. To, co my u Francouzů většinou považujeme za aroganci, je spíš nesmělost a často i jazyková bariéra. Když na ně promluvíte anglicky a oni neodpoví, není to známka neslušnosti, oni se jen nechtějí zesměšnit,“ konstatuje Dejoux.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
Sama s manželem ze začátku hovořila právě anglicky, což se ukázalo jako výzva. Naučit se francouzsky bylo nakonec nezbytné i vzhledem ke stěhování do Lyonu. O životě v Česku tehdejší partneři neuvažovali. „Manžel už v té době pracoval, vztah na dálku nám nefungoval, a tak jsem jela,“ vzpomíná.
První opravdový náraz s francouzskou kulturou a mentalitou na sebe po přestěhování nenechal dlouho čekat. „Šokovalo mě nekonečné sezení u stolu. Obědy o víkendu trvají klidně od půl dvanácté do pěti. A když sedíte s velkou francouzskou rodinou, kde se nikdo nesnaží mluvit pomalu a vy jim nerozumíte, je to prostě dlouhé,“ usmívá se Dejoux a dodává, že jídlo je pro Francouze velmi důležitá záležitost – v tomto stereotypy nelžou.
Jinak ale Češka neměla problém do nové společnosti zapadnout, což prý pramení už z francouzské multikulturní podstaty. „Ani v manželově rodině nejsou všichni stoprocentní Francouzi. Ale asi záleží, do jakého prostředí se dostanete. Já nikdy neměla pocit, že by mi někdo dával sežrat, že jsem cizinka a mám přízvuk,“ tvrdí Dejoux.
„Zároveň je ale úsměvné, jak Francouzi, a nejen oni, neznají koncept střední Evropy, pro ně jsme východ. Je to dáno i tím, jak se ve školách učí zeměpis, který je opravdu hodně zaměřený na Francii. Vidím to teď u čtrnáctiletého syna. Samozřejmě se učí i o Evropě, ale nesrovnatelně méně než my,“ dodává Češka.
Jana Dejoux se živí jako průvodkyně a ukazuje krásy Lyonu turistům.
Z tohoto stylu výuky pak pramení i velká národní hrdost a patriotismus. „Ale bez toho negativního zabarvení, které ten termín v posledních letech získal. Francouzi hodně rozlišují, kdo z kterého regionu je a jaké tam mají tradice. Třeba v Lyonu, o němž místní neskromně říkají, že je světovým hlavním městem gastronomie, jsou velmi hrdí na jídlo, místní speciality a tak dále.“
Samotný Lyon patří k největším francouzským městům; s Marseille se přetahuje o druhé místo. „Záleží, jak to počítáte. Když budete brát jen střed města, tak má Lyon 500 tisíc obyvatel, Marseille asi 800 tisíc. Jenže když zahrnete celou metropolitní oblast, tak to už dá Lyonu 1,5 milionu lidí a bude tak druhým největším městem po Paříži,“ upozorňuje na úsměvnou rivalitu.
Cítí polarizaci společnosti
Otázku, zda se po skoro 20 letech cítí být více Češkou nebo Francouzkou, nemá Jana Dejoux ráda. Prý nevidí důvod, proč by nemohla být obojí, obzvlášť když i děti vychovává s manželem dvojjazyčně. „Nemám potřebu se v tomto ohledu nějak definovat.“
Život ve Francii ovšem Janě Dejoux změnil optiku, jakou nahlíží na některé věci. Třeba na migraci. „I sama Francie se samozřejmě za 18 let hodně změnila, polarizaci společnosti vidíte všude. Zároveň je multikulturní prostředí jedním z pilířů země, tématem přistěhovalectví se tu žije, zatímco v Česku se pohybuje jen v teoretické rovině. Přijde mi to úsměvné a zároveň mě to trochu zlobí,“ konstatuje.
Situace ve Francii podle Češky samozřejmě není jen růžová a integrace různých mentalit může být problematická. Neustále se však hledá řešení. „V Česku se ty debaty odehrávají pořád jen teoreticky,“ míní.
Nad návratem do vlasti Jana Dejoux neuvažuje, přesun celé rodiny by byl podle ní značně složitý. „A možná ohledně Česka uvažuji i moc růžově, protože když sem přijedu, jsem víceméně na dovolené. Vrátit se by bylo těžké, protože i česká společnost se za těch 18 let dost proměnila.“
Jak cizinci ve Francii zapadnou? Které stereotypy o Francouzích se zakládají na pravdě? Jak je to s jedením žab, věčným protestováním nebo neochotou mluvit anglicky? Co rivalita mezi Paříží a ostatními městy? V čem je specifická francouzská výchova dětí? A proč se člověk žijící ve Francii s českými debatami o migraci neztotožní? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.
Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.
Podcast Slepá mapa pravidelně přináší rozhovory o blízkých i vzdálených koutech naší planety, exotických kulturách, lokálních pamětihodnostech a jedinečných cestovatelských zážitcích. Pusťte si Slepou mapu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty:
