Pět nejbláznivějších věcí, které si můžete dopřát ve městě zázraků

Pamatuji si to jako dnes. Stojím na vrcholu jednoho z mrakodrapů čtvrti Dubai Marina a za pár minut mám prosvištět vzduchem na ziplině. A ne ledajaké – nejdelší městské na světě. Nebyla by to totiž Dubaj, kdyby si i na poli lanových skluzů neuzmula nějaké prvenství. Než mě zřízenci začnou poutat do postrojů, zpovídají mě na kameru, abych měl z celého zážitku video, a tedy nesmazatelnou vzpomínku. Jako by výška 170 metrů sama o sobě nebyla dost.

Po navlečení do postroje sebou plácnu na lehátko, které mi připomíná švédskou bednu. Přede mnou už není nic než propastná hlubina luxusní městské čtvrti, a zatímco nasucho polykám a říkám si, do čeho jsem se to zase namočil, připevňují mě zřízenci ke karabině a k lanu. Po něm mě čeká kilometrový sjezd.

Start přichází bez ohlášení a já se rychlostí až 80 kilometrů v hodině řítím dolů. Spolu se šokem z rozjezdu mě ale opouští i jakýkoli strach a začínám si užívat okolní panoramata. A než se naděju, už brzdím na terase obchodního centra Dubai Marina Mall.

Jízda po XLine se nakonec zapíše mezi jednu z nejzábavnějších věcí, které jsem na cestách vyzkoušel. A rozhodně i jednu z nejšílenějších, protože na vrcholu mrakodrapu, v těch 170 metrech, jsem si chvíli myslel, že se otočím a prostě to vzdám. Což by bylo za těch 699 dirhamů (asi 4000 korun) vážně zdrcující.

Na podobnou notu je laděna další dubajská adrenalinová atrakce, která se tentokrát nachází v centru. Je jí Edge Walk neboli chůze po okraji mrakodrapu Address Sky View. Nutno podotknout, že po venkovním okraji. A sice na laně, ale ve skoro 220 metrech. Ti nejodvážnější, což já rozhodně nejsem, se přes okraj ještě zavěsí a roztáhnou ruce. Ani náhodou.

Už při oblékání kombinézy se dostavuje známé polknutí nasucho a studený pot na rukou. S láskou vzpomínám na jízdu na ziplině, kde jsem nebyl nucen se hýbat svépomocí.

Výhledy z atrakce Edge Walk jsou ale prvotřídní, protože Burdž Chalífu máme skoro na dosah. A z druhé strany si zas můžeme prohlédnout hlavní dubajskou tepnu, silnici šejka Zájida. I tak se ale během dvacetiminutové procházky držím od okraje dost daleko a křečovitě svírám lana. A když dojdu opět do bezpečí budovy, uleví se mi. Stejné výhledy se totiž koneckonců naskýtají i z bezpečí zdejší uzavřené observatoře.

Dost bylo adrenalinových atrakcí, i když v Dubaji by se našly i další podobné libůstky. Je čas na něco trochu ordinérnějšího. I když… O expozici House of Hype, která se nachází v obřím obchodním centru Dubai Mall, se dá říct spoustu věcí, rozhodně ne to, že je obyčejná. Zdejší projekce, světelné instalace a nejrůznější interaktivní hry působí jako oživlé halucinace a jsou epileptikovou noční můrou.

Každý kousek expozice křičí barvami, všude něco bliká a útočí na smysly. Návštěvníci si tu například pomocí zpěvu mohou nechat vyrobit digitální boty anebo svého maskota, zahrají si na arkádových automatech, skočí do bazénku s plastovými kuličkami, nasprejují vlastní graffiti… Těch barev, vzorů a světel je ale tolik, že bych se snad raději znovu prošel po okraji mrakodrapu.

Dubaj je fantastickou destinací pro milovníky jídla, o tom se netřeba dlouze přít. Potkává se tu vliv Západu i Východu, takže hlad tu ukojí snad každý, ať už nad nějakou indickou dobrotou, poctivým burgerem nebo něčím afghánským.

I na poli gastronomie se ale otevírají bláznivé zážitky. Třeba večeře v restauraci Krasota, jíž doprovází zajímavé projekce, do kategorie věcí, které nezažijete snad nikde jinde, rozhodně spadá.

Jídlo tady sice stále hraje prim, neméně důležitá je ovšem i prezentace, ať už vizuální či zvuková. Divoká psychedelie jako v House of Hype se ovšem nekoná. K jídlu se přeci jen hodí o něco klidnější atmosféra.

Číšníci na každý chod mění kostýmy, mění se i téma projekcí, které nemají být pouhým doprovodem. Nutí k zamyšlení, protože vyobrazují alternativní budoucnosti. Nutno říct, že faktor bláznivosti u tohoto zážitku nezvyšuje jen celé provedení, ale i cena, která činí 12 tisíc korun na osobu. A tak není s podivem, že si leckdo nechá zajít chuť a sáhne radši po tom burgeru.

O Dubaji se hovoří jako o městě divů. Spočítat všechny místní rekordy by bylo na jeden opravdu dlouhý zimní večer, je ale fajn si připomenout, že i tato metropole zázraků má svá tradičnější místa. Typická arabská tržnice nemůže chybět, namísto nejmodernějších a nejluxusnějších hotelů tam na turisty čeká bludiště uliček s neodbytnými prodejci.

Smlouvání o ceně ale v Dubaji nabírá nový rozměr. Nebylo by to jedno z nejmodernějších měst světa, kdyby se i tady nedalo fungovat bezhotovostně. Je to poměrně úsměvná situace: dohadujete se s trhovcem o ceně, on ji nadsadí, vy ji zase dáte velmi nízkou, protože tolik peněz přece nemáte. Chvíli se handrkujete, pak si plácnete, a nakonec vytáhnete kartu a za zboží zaplatíte přes terminál. Trochu tuším, že tohle by třeba v Marrákeši nebo Tunisu úplně nefungovalo…