Nejchudší země Evropy. Moldavsko láká Čechy na skvělé víno, boršč a cenovky, které nadchnou

Moldavsko není pro většinu Čechů zemí, kterou mají na špici svých vysněných cestovatelských destinací. Zatímco třeba Gruzie a Arménie získávají už roky pozvolna na popularitě, nejchudší země Evropy na nějaký výraznější příval turistů zatím ještě čeká. A právě to je jedna z nejsilnějších stránek této destinace. A pro mě osobně hlavní důvod, proč vyrazit do Kišiněva nyní, a ne až za pět let. V Kišiněvě jsem strávil počátkem října dvě noci, které sice stačí pouze pro utvoření velmi základní představy, ale potenciál destinace mi nastínily celkem jasně.

Hned na počátku článku se sluší vyložit karty na stůl. Kišiněv je město dvou tváří. To, jakou ukáže zrovna vám, nejde zcela stoprocentně ovlivnit. Zatímco širší centrum Kišiněva je plné načančaných parků, šik barů, krásných kaváren a skvělých restaurací, okraje metropole jako by vypadly ze sedmdesátek minulého století. To není výtka, jen strohý popis pro případ, že nehledáte teleport půl století do historie. Kontrasty betonových budov a zeleně jsou však i tak působivé.

Říkáte si, že to tedy ovlivnit jednoduše můžete tím, že zůstanete prostě jen v centru a budete si užívat velmi solidního turistického zázemí, které nabízí. Tak ještě malý moment, prosím.

Druhým, neméně důležitým faktorem je totiž počasí. Kišiněv za deště a Kišiněv za slunečních paprsků jsou dvě zcela nesrovnatelná města. Že je to tak skoro ve všech městech? Do značné míry jistě, ale deštivé pošmourno v Kišiněvě umí zahrát hodně temnou melodii. Když naopak vyjde slunce, nemůžete se města nasytit.

Nejde jen o Katedrálu Narození Páně se zvonicí, která leží ve skvěle udržovaném centrálním parku. Těch parků je totiž v širším centru až překvapivě mnoho. Za zmínku stojí rozhodně Dendrarium Park, který je částečně botanickou zahradou a za vstupné činící v přepočtu 13 korun získáte přístup na místo, kde můžete strávit hodiny. Jen přejít z jednoho konce na druhý trvá půl hodiny. A zapomenout nelze ani na Valea Morilor Park, kde se vyjma krásné rotundy a dráhy na kolečkové brusle kolem jezera nachází také nejmenší socha země.

Soška Malého prince měří na výšku pouhých jedenáct centimetrů a nebýt lidí, kteří se u ní zastavují na fotku, hledali byste ji jinak asi jen velmi složitě. Na sochy si v Moldavsku vůbec celkem potrpí. A některé z nich mají i celkem zajímavou symboliku. Ve finanční čtvrti tak můžete najít sochu, která symbolizuje jeden ban, což je něco jako náš býval halíř. Tamější měna leu se skládá ze 100 bani.

Socha tak symbolicky ztvárňuje nejmenší platidlo v zemi, které se sice nerazí již od roku 2006, stále je však v zemi legálním platidlem. A jaká je tedy myšlenka stojící za touto skulpturou? Má lidem sdělit, že i ty nejmenší finanční dary a příspěvky můžou mít velký význam. A když jsme u něčeho, co má význam, tak pokud najdete čas zajet na okraj města prohlédnout si památník padlým ve druhé světové válce (Complexul Memorial „Eternitate”), neprohloupíte.

Není žádným velkým tajemstvím, že nejchudší zemí Evropské unie je dlouhodobě Bulharsko. Pokud se však podíváme i mezi nečlenské země, nejchudší zemí našeho světadílu je právě Moldavsko. Přesto byste něco takového po procházce centrem Kišiněva jen velmi složitě tipovali. Ano, některé budovy umí být pořádně omšelé i tam, ale když se chvíli zadíváte na to, jaké automobily jezdí po městě, rychle vám dojde, že se díváte na výrazně luxusnější vozový park, než se prohání po Praze.

„Hned, jak jsem viděla, že dáváš na Instagram fotku nevzhledné budovy s bavoráky a mercedesy zaparkovanými před ní, bylo mi jasné, že jsi u mě doma, aniž bys udal lokalitu,“ píše mi krátce po příletu Moldavanka Catalina, která sice už léta studuje v zahraničí, ale svoji domovinu evidentně stále neomylně pozná. Návdavkem jsem dostal pár tipů, kde se dobře najíst. Možná právě i díky nim jsem Kišiněvu tak snadno propadl. Láska k destinacím totiž do značně míry, alespoň pro mě, prochází žaludkem.

Moldavská kuchyně je do značné míry závislá na mase, bramborách a zelí. Plněné závitky z kapusty (sarmale), plăcintă (obvykle slaný koláč, někdy i sladký), ale i tradiční ukrajinský boršč importovaný od sousedů jsou stálicemi menu většiny restaurací.

Masa se často grilují či rožní a je běžné k nim jíst nejrůznější zeleninové směsi, díky čemuž není kuchyně až tak těžká, jak by se mohlo zdát na první dobrou. V restauracích najdete také pokrmy oblíbené u sousedů a celkově si v podnicích nejde stěžovat na nedostatek výběru. Naopak, Zdeněk Pohlreich by nejspíš trpěl a seškrtával.

Pokud chcete ochutnat skutečně typické pokrmy v ověřeném prostředí, řetězec restaurací La Plăcinte je tou správnou volbou. Ač mohou exteriéry působit na první pocit odstrašujícím dojmem, uvnitř se ukrývá klasická moldavská výzdoba, dávající na odiv klasická řemesla, a pokrmy jsou tak poctivé, že byste si možná po návštěvě podniku nemuseli den dva stoupat na váhu. Máslo ani smetanu tady ničím nízkokalorickým vskutku nenahrazují. Navíc i jen obyčejný boršč vás v restauracích dobře nasytí a ještě vám jej naservírují obvykle i se špekem.

Pokud pokukujete po nějakém tom hipsterském podniku, také už uspějete. Právě letos ve městě otevřelo brány prosecco bistro Brut, ve kterém můžete ochutnat šumivá vína nejen z Moldavska, ale i z celé Evropy. Trochu až skandinávský dojem dohromady se skvělou obsluhou láká zejména turisty, pro místní se totiž cenově vymyká místním standardům. Ceny jsou tu však stále nižší než ve srovnatelném pražském podniku.

Pokud však něco nemůžete při cestě do Kišiněva vynechat určitě, je to návštěva místního hlavního tržiště (Piața Centrală), které vám nabídne přece jen trochu autentičtější vhled do života Moldavanů než výše zmíněné restaurační podniky.

Jako první vás udeří do očí ceny. Hned za vstupem mě fascinují krásné lilky s cenovkou 12 leu za kilogram (15 Kč), cibule stojí 7 leu za kilogram a předvážené kilogramové sáčky krásných žlutých fazolových lusků stojí v přepočtu 60 korun. To už nevydržím a jeden si kupuju, aspoň bude na celnici zábava, pokud požádají o otevření kufru. Přidávám dva kilogramy muškátových hroznů bez pecek za celkem 70 korun.

Po asi půlhodinovém procházení trhem zhodnocuji, že i krásně žluťoučká farmářská kuřata stojí méně než to, co platíme za polský dovoz v supermarketech. Vnitřní hala s mléčnými produkty a medy je pak teprve pravým teleportem do minulosti.

Usměvavé tetky v šátcích prodávají domácí sýry, narazíte ale třeba i na prodejce medů, kdy jednoznačně nejoblíbenější specialitou je med lipový. A vlašské ořechy? Pokud v každém druhém kupovaném ořechu cítíte náznak žluklosti, tady to skutečně nehrozí. A 200 Kč za kilogram očištěných velkých jader je také více než fér. Komu stačí úlomky, zaplatí ještě výrazně méně. Letošní vánoční cukroví tak doma budeme mít z moldavských „vlašáků“.

Jedinou trochu dražší položkou jsou na tržišti granátová jablíčka, která stojí za kus okolo 35 korun. Když mě prodejce vidí, jak si je zkoumavě prohlížím, dá mi jedno do ruky. Těžké, zhodnocuji. Usmívá se a říká mi, že jde o čerstvou zásilku z Ázerbájdžánu, který je produkcí ovoce mládí proslulý. Když jeden plod i nařízne a dá mi ochutnat, uznale a posmutněle pokývám hlavou, že takhle u nás granátová jablka nechutnají a pár kusů si kupuju. Hodina na tržišti, zavazadlo těžší o osm kilogramů, z peněženky ubyla v přepočtu jen necelá pětistovka. Ach.

Idealizovat si zemi z názoru na základě krátké návštěvy je snadné. Konečně jsem měl však po letech příjemný pocit z toho, že plná taška ovoce a zeleniny nemusí stát nutně jmění. A to jsem se ještě nestavil v jednom z obchodů značky Bucuria, kterou Moldavci milují a o víkendech v nich postávají fronty. A nejen oni, kupovat si do ní čokolády a sladkosti jezdí i lidé z okolních zemí. Po velmi důkladné ochutnávce a jednom kilogramu váhy nahoře mohu jen tiše procedit skrz zuby, že chápu proč. Na ingrediencích tam rozhodně nešidí.

A že jsem zapomněl na pivo? Nezapomněl. Ale všude dostupné pivo značky Chisinau nebyla žádná velká hitparáda, a tak jsem se ani nedivil, když v restauraci, kam jsem náhodou večer zasednul, čepovali Budvar. Navíc jen pár kroků od hlavního náměstí stojí Kozlovna se vším všudy.

Že je Moldavsko pro české pivovary zajímavým trhem pak podtrhuje nabídka českých piv v supermarketech. Lecjaká vesnická večerka by v tomto ohledu mohla závidět. Ceny jsou pak jasně vyšší než u nás, což ukazuje, že tu má české pivo zvuk a prodá se i s vyšší cenovkou.

Moldavci jsou však více než fanoušky piva nadšenci do vína. Tradici mají v tomto ohledu vskutku dlouholetou a vinařství rozprostírající se kolem hlavního města bývají oblíbenou turistickou atrakcí. Avšak přiletěl jsem v období dvoudenního festivalu vína, největší akce v hlavním městě vůbec, a tak nebyl nejmenší důvod opouštět Kišiněv výletem za víny a koňaky. To vše bylo navíc obohacené o celodenní hudební příděl a možnost ochutnat 11 libovolných vzorků za 300 korun. A vězte, že moldavská vína nedostatkem slunečních paprsků rozhodně netrpí.