Hlavní obsah

Modravskými pláněmi s průvodcem po nepřístupných stezkách

18. 9. 2022, 11:59

Podmáčený terén, desítky popadaných stromů, které je třeba překročit, balancování na kládě přes potok, prodírání se vysokým borůvčím a jako třešinka na dortu brodění v ledové vodě. Takhle nějak si člověk užije divočinu v okolí šumavské Modravy, když se přihlásí na výpravu s průvodcem.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vzhledem ke složitosti terénu se nedá postupovat stejně rychle jako na běžných stezkách.

Článek

Odbočit z hlavních tras do méně pohodlného terénu se pro toho, kdo si chce přírodu vychutnat v komornějších podmínkách a zažít i trochu dobrodružství, na první pohled jeví jako dobrý nápad. Vždyť obec v srdci národního parku u hranic s Německem patří dlouhodobě mezi nejvyhledávanější turistické cíle. Tato výprava má být ovšem z těch, které pro veřejnost NP Šumava pořádá téměř až do konce října, jedna z fyzicky nejnáročnějších.

Foto: Milan Malíček, Právo

Josef Pecka vypráví o datlech a dřevokazných mravencích.

Sraz účastníků s průvodcem je v devět hodin před modravským infocentrem. V tuto dobu je naštěstí stále kde zaparkovat. I když sluníčko už naplno úřaduje, většina z nás má na sobě mikiny a vzhledem k nadmořské výšce nad tisíc metrů se nezdá, že bychom dnes měli trpět horkem.

Opočenská zbrojnice ohromuje pestrostí i rozsahem

Cestování

Průvodce Josef Pecka, mimochodem autor několika publikací o Šumavě, však mou poznámku o ideálním počasí (podle předpovědi mělo být kolem dvaceti stupňů) komentuje skepticky: „Ještě se zapotíme.“

Botanická okénka

Jakmile nasadí vyloženě sportovní tempo, musím mu dát za pravdu, a když po pár stech metrech u rozcestníku odbočí do kopce na Starou březnickou cestu, aniž by zvolnil, začnu na plánovaných téměř dvacet kilometrů mobilizovat síly. Vzápětí se však zastavujeme. Josef Pecka sice oznámí, že jde o pauzu na vydechnutí, ale zároveň se začne rozhlížet, jakou rostlinu by nám představil nejdřív. Podobná „botanická okénka“ se budou ještě několikrát opakovat. A díky za ně!

Foto: Milan Malíček, Právo

Někteří účastníci výpravy ve zkoušce z botaniky uspěli.

Na úvod se seznamujeme s nejběžnější šumavskou trávou, třtinou chloupkatou, následuje smilka tuhá - další tráva, která vytváří drny, po nichž se špatně chodí. Naopak metlička křivolaká je tak jemná, že má člověk chuť se do ní položit. Vysloužila si proto lidové názvy šmajchl tráva nebo herba erotica. Postupně se dostává i na květiny. Lupina neboli vlčí bob se záměrně likviduje, protože jako invazivní druh ze Severní Ameriky vytlačuje z národního parku původní květenu.

Arnika horská je léčivka, jejíž květy se nakládají do alkoholu. Preparátem se mažou bolestivá místa typu pohmožděnin. Z koprníčku bezobalného zase v sousedním Bavorsku připravují kořalku zvanou medvědí kořen. Třezalka skvrnitá je dobrá na imunitu, hojení ran, poruchy spánku a současně proti depresím. Poblíž Cikánské slatě dojde i na mechy. Kus toho nejznámějšího, rašeliníku, Josef Pecka bere do ruky a vymačká ho, aby nám ukázal, jak dokáže zadržovat vodu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Rozsáhlé smrčiny poškodil v roce 2007 orkán Kyrill.

K trusu nečichat!

Cikánskou slatí procházíme ještě po značené stezce, ale jakmile opustíme dřevěný chodníček, dostáváme se do skutečné divočiny. Brzy se ukazuje, že vyhrál ten, kdo si vzal k srdci doporučení ohledně pevného obutí. Když čvachtám mokřadem, blahořečím svým pohorkám. A o několik set metrů dál i nápadu vzít si dlouhé nohavice, přestože jsou vzhledem k teplému počasí méně komfortní. Prodíráme se totiž nízkým a hustým porostem, později i vzrostlým borůvčím, na jehož plodech si mnozí pochutnávají.

Nacházíme se střídavě v takzvaném klidovém území a mimo něj, kde turisté smějí opustit značené cesty. S vyškoleným průvodcem můžeme do volného terénu i v klidové zóně, v níž je kontakt s nedotčenou přírodou autentický. Procházíme lokalitou, kde v lednu 2007 řádil orkán Kyrill. Do popadaných stromů se pustil kůrovec, který se přemnožil a začal napadat i zdravé dřeviny. Ty by se za normálních okolností škůdcům ubránily - utopily by je ve své míze. Jenže s útokem někdy až desetitisíců brouků si už strom poradit nedokázal.

Foto: Milan Malíček, Právo

K Roklanské chatě se jen tak někdo legálně nedostane.

Obnova lesa, ať už samovolná, nebo s pomocí člověka, je patrná. Mladým stromům se ovšem musí občas pomoct dřevěným oplocením, aby je v zimě nezničila přemnožená jelení zvěř, která olupuje lýko a ukusuje nejvyšší výhony. Na některých dřevinách je poznat, kam až zvíře dosáhlo. „Ze stromu vyroste patvar nebo úplně zahyne,“ poznamená průvodce s tím, že s jeleny měli potíže už někdejší majitelé panství Schwarzenbergové.

Přestože se v současnosti v NP či jeho blízkosti pohybuje pět vlčích smeček, s redukcí jelení zvěře stále musí pomáhat člověk. Potkat plachou šelmu, jakou je vlk, je pro člověka téměř nemožné. Na známky jejího pobytu ovšem narazit lze.

Město kamenné krásy: Hořice jsou galerií pod širým nebem

Cestování

„Až se budete dívat, abyste nešlápli na zmiji, všímejte si i trusu. Ten vlčí je větší než liščí, obsahuje úlomky velkých kostí a chlupy a na rozdíl od psího nesmrdí. Raději ale k němu nečichejte, abyste nevdechli nějaké parazity.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Na řadu hodin poslední rozcestník

Směrem k hranicím

Pokračujeme směrem k hranicím s Německem. Kromě toho, že nám Josef Pecka průběžně představuje další rostliny (pcháč, černýš, vikev, světlík, vrbovka, lišejník provazovka coby indikátor čistého vzduchu) nebo rozpitvá hromádku trusu, aby podle tvaru bobků určil, zda pochází od jelena, či laně, seznamuje nás i s okolními kopci. Na české straně jsou to Velká (1370 m n. m.) a Malá (1331 m n. m.) Mokrůvka, v Bavorsku pak Luzný (1373 m n. m.), Velký (1453 m n. m.) a Malý (1399 m n. m.) Roklan.

Jen několik set metrů západně od Blatného vrchu (1367 m n. m.) došlo v roce 1963 k leteckému neštěstí, při kterém dvě československé stíhačky MiG-15 ztratily v mracích orientaci a na německé straně narazily do horského terénu. Místo nehody u vrcholu Barenlochriegel (1304 m n. m.) v blízkosti státní hranice připomíná křížek.

Foto: Milan Malíček, Právo

Pod soutokem Roklanského potoka s Rokytkou musely boty dolů.

U Roklanské chaty vybalujeme zásoby jídla, abychom se naobědvali. Zatímco kdysi tudy procházela regulérní turistická trasa na vrch Roklan, dneska se sem legálně dostanou jen ti, co se v tamní krajině dobře vyznají. Chata z třicátých let minulého století, která vznikla jako zázemí pro stále rostoucí počet turistů, sloužila jen krátce.

Na podzim 1938 přišlo zabrání pohraničí a po roce 1948 vytvoření hraničního pásma a takzvané železné opony. Přístup k chatě, kterou začala využívat pohraniční stráž, byl uzavřen. Zchátralý objekt teď čeká stejný osud jako Roklanskou hájenku, která stála opodál a kolem roku 1950 byla zbourána.

Ohrožený tetřev

Kolem Roklanského potoka můžeme pozorovat dosud patrné sejpy - hromady hlušiny, která zbyla po rýžování zlata, v rámci Šumavy údajně nejvýše položeného. Dochovala se i hráz vodní nádrže, jež sloužila k zvyšování průtoku při plavení polen do Modravy. Ta žila z prodeje rezonančního dřeva na výrobu hudebních nástrojů. Samotnou nádrž zničili pohraničníci.

Foto: Milan Malíček, Právo

Cesta jako překážková dráha

Na zpáteční cestě se Josef Pecka rozpovídá o živočiších, jejichž domovem procházíme. U vyklovaných kmenů zmiňuje mravence dřevokazného, který napadá stromy, ale před datlem své larvy neuchrání. Naším hlavním tématem je kriticky ohrožený tetřev hlušec, protože se nacházíme v oblasti modravských slatí, kde se mu díky nedotčené přírodě daří nejvíce.

Zatímco před třiceti lety se na Šumavě vyskytovalo asi sto padesát jedinců, podle posledního sčítání v roce 2018 jich v NP Šumava a v Bavorském lese žije okolo šesti set. „Jako jediná populace v ČR se dokáže sama obnovovat, ale zdaleka nemá vyhráno.“

Bílá Voda na Jesenicku: Dříve vyhnanství, dnes cíl literárních turistů

Cestování

Kromě lišek a přemnožených divokých prasat, která likvidují tetřeví hnízda, ho ohrožuje hlavně vyrušení v zimním období, kdy nemá energie nazbyt. Proto jsou některé turistické cesty od poloviny listopadu do poloviny července uzavřené. „Každé vyplašení ho stojí spoustu sil a může být i fatální. Jehličí, kterým se v zimě živí, totiž není příliš vydatné,“ upozorňuje průvodce a jako perličku dodává, že tetřeví trus (ve tvaru válečků na pařezech a kládách) v tomto období lze používat jako parfém, protože je „cítit pouze po jehličí“.

Foto: Milan Malíček, Právo

Další způsob, jak se dostat na druhou stranu.

Na výpravách do divočiny občas spatří najednou i několik tetřevů, jak se pasou na borůvkách, což se nám nepoštěstí. Nikoho ale nenapadne si stěžovat - máme totiž co dělat sami se sebou. Nejprve chůzí ve složitém terénu zdoláme Medvědí horu (1224 m n. m.) s plochým vrcholem porostlým borůvčím.

Smrt pohraničníka

Na skále s dřevěným křížem je umístěna deska připomínající smrt pohraničníka, který byl omylem zastřelen svým kolegou. Odtud pokračujeme k soutoku Roklanského potoka s Rokytkou, kde strážci hranic také zanechali svou stopu.

Jde o pozůstatky objektu, který byl využíván v letech 1950 až 1951 a poté zbourán. Cesta na místo připomíná překážkovou dráhu. Každou chvíli musíme překonat padlý kmen a nakonec se i brodit. Odměnou jsou nám nádherné přírodní scenérie bez lidí. Přes Zadní a Přední Mlynářskou slať se po více než osmi hodinách dostáváme k Hraběcímu mostu, který znamená návrat do civilizace, protože se nemusíme brodit ani balancovat na kládě.

Zpátky do centra Modravy je to odtud po pohodlné pěšině kopírující asfaltku asi kilometr.

Foto: Milan Malíček, Právo

Židovské skály na vrcholu Medvědí hory

Stihnete ještě letos
Na řadu „vycházek" konaných v tomto roce se lze ještě přihlásit. Můžete se podívat např. na Oblík, do kaňonu Křemelné, zdolat kvildské tisícovky, absolvovat dvoudenní výšlap na Pancíř.
Přihlašování probíhá přes e-shop na stránkách NP Šumava npsumava.cz/navstivte-sumavu/pruvodci-sumavou/ pruvodci-divocinou/
Výpravy do divočiny se konají na vlastní nebezpečí, za každého počasí a v komplikovaném terénu, čemuž je nutné přizpůsobit obuv a oblečení.

Reklama

Výběr článků