Hlavní obsah

Bílá Voda na Jesenicku: Dříve vyhnanství, dnes cíl literárních turistů

S nadsázkou by se dalo říct, že do Bílé Vody na Jesenicku je odkudkoli z Česka příliš daleko na to, aby obec na hranicích s Polskem stála za návštěvu. Po vydání stejnojmenného románu Kateřiny Tučkové, který se okamžitě stal bestsellerem, však její atraktivita stoupla, takže sem začínají mířit první literární turisté.

Foto: Petr Horník, Právo

V zámku, který patřil princezně Marianně Oranžské, sídlí psychiatrická nemocnice.

Článek

Po stopách řeholnic, které komunisté ve svém tažení proti církvi do Bílé Vody od 50. let minulého století sváželi z celé země, jsme se vypravili i my. Zámek, hřbitov, klášter a kostel. To jsou hlavní cíle, k nimž se čtenáři mohou vypravit. Jak nám ale potvrdili v bělovodském muzeu, někteří marně hledají také vrch s kaplí Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), který ovšem autorka pro potřeby vyprávění „přesunula“ do Bílé Vody z přibližně 50 kilometrů vzdálených Zlatých Hor, což vysvětluje v doslovu.

Putování Bílou Vodou začínáme u zámku, vzdáleného od centra asi dva kilometry. Už v době, o které pojednává román, v něm byla zřízena léčebna pro duševně nemocné. Do okolních lesů chodily jeptišky pracovat a v příběhu Kateřiny Tučkové byly také v kontaktu s personálem a pacienty.

Mariannin zámek

V současnosti v zámku sídlí Psychiatrická nemocnice Marianny Oranžské nesoucí jméno dcery nizozemského krále Viléma I. Oranžského a manželky syna pruského císaře Albrechta. Po rozvodu v roce 1849 nechala Marianna (1810-1883) někdejší panské sídlo z konce 17. století přestavět a rozšířit na svou novou rezidenci. Příčinou rozpadu manželství byl její vztah se sekretářem a podkoním a narození nemanželského syna.

Do Jetřichovických skal za romantikou i náročnými výstupy

Cestování

Na louce za zdí zámeckého parku, který patří k areálu léčebny, narazíte na pomník připomínající návštěvu rakouského císaře Josefa II. na konci srpna 1779. Na tomto místě měl v reakci na postoupení téměř celého Slezska Prusku pronést památnou větu: „Zahrádku si vzali a plot mi nechali.“

Foto: Petr Horník, Právo

Na hřbitově leží stovky sester.

Hřbitov, který minete při cestě do centra Bílé Vody, byl v roce 2000 prohlášen kulturní památkou. Najdete na něm náhrobky někdejších majitelů panství, členů řádu piaristů a rektorů tamní koleje, ale také společný hrob obětí pochodů smrti a především řady náhrobních desek řeholních sester, kterých je na hřbitově pochováno na sedm set padesát. Záměrem komunistů totiž bylo, aby církevní řády a kongregace tady jednoduše vymřely. Jejich „omlazení“ umožnili jen mezi lety 1968 a 1971.

Odsud jen do nebe

Pohnuté dějiny Bílé Vody, které se v době, o níž píše Kateřina Tučková, říkalo také přestupní stanice do nebe, však začínají ještě před koncem druhé světové války, kdy tudy procházeli vězni z takzvaných pochodů smrti z koncentračního tábora v Osvětimi. Třináct zavražděných se na podzim roku 1945 podařilo exhumovat z hromadného hrobu na bývalém sportovním hřišti poblíž silnice vedoucí do Polska a znovu pietně pochovat na hřbitově.

Ďáblický hřbitov: Kubistický unikát s temnou minulostí

Cestování

Po válce na základě Benešových dekretů museli odejít původní němečtí obyvatelé. Jejich živnosti a zemědělské usedlosti už v srpnu 1945 začali přebírat přistěhovalci z Ostravska a Valašska. Jenže se ukázalo, že někteří přijeli jen rabovat a pak se vrátili do vnitrozemí.

Organizované osídlování probíhalo i v následujícím desetiletí, ale k vyrovnání počtu obyvatel nikdy nedošlo, i proto, že Bílá Voda byla už tehdy vnímána jako příliš odříznutá od zbytku republiky.

Foto: Petr Horník, Právo

Socha Vítězného Krista

Nepomohlo ani zavedení pravidelné autobusové linky a poštovního spojení. Zatímco v roce 1939 měla obec 1024 obyvatel, dva roky po válce klesl jejich počet na polovinu. Vrcholu dosáhl v roce 1961, kdy činil 673.

Dnes tu podle údajů ČSÚ z ledna 2022 žije 330 stálých obyvatel. Izolované a jen řídce obydlené místo se tak stalo ideální volbou při internaci jeptišek, které komunisté vnímali jako reakční živly neschopné převýchovy. Dostaly sice na výběr, že pokud se zřeknou příslušnosti k řádu, nechá je státní moc na pokoji, a dokonce získají dvacet až šedesát tisíc korun, ale drtivá většina z nich to odmítla.

Hábity i dokumenty

Protože komunisty dráždil majetek církve, její vliv na obyvatelstvo i spojení s Vatikánem, zlikvidovali 262 klášterů, z nichž odvlekli dva a půl tisíce řeholnic. Ty si směly kromě postele vzít s sebou jen to nejnutnější. Hlavní vlna probíhala na konci září 1950. S životem řeholnic za minulého režimu se můžete seznámit v expozici bělovodského Muzea izolace, internace a integrace, kde kromě textů s informacemi naleznete kopie řady dokumentů, ukázky řeholních hábitů i předměty patřící některým sestrám či řádům.

Foto: Petr Horník, Právo

Vystaveny jsou i hábity několika církevních řádů.

Vystavena je například postel s ložním prádlem a toaletním stolkem, šicí stroj nebo novogotický oltář Nejsvětějšího srdce Ježíšova z původní kaple kláštera Chudých školských sester de Notre Dame v Bílé Vodě. Právě tento řád byl, co se týká internací, jakýmsi průkopníkem. Do obce přišel už v roce 1876, kdy ho z Pruska vypudil kancléř Otto von Bismarck. Sestry se zabývaly vzděláváním, ale také třeba péčí o sirotky a staré členky řádu.

Foto: Petr Horník, Právo

Postel řeholnice v expozici muzea

Bývalá piaristická kolej (klášter) i další dvě budovy, které využívaly, posloužily v době komunistických internací jako útočiště pro nově příchozí. Ubytovací kapacity v Bílé Vodě nebyly pro několik stovek jeptišek dostačující ani vyhovující. Sestry si tak do roku 1989 opravily nebo postavily dohromady dvacet domů (v muzeu uvidíte jejich fotky v hábitech u míchačky a s lopatou v ruce), v nichž žily a hospodařily - často i několik řádů společně, což nebylo vždycky jednoduché.

„Charitní domov“

V roce 1960 v Bílé Vodě žilo pod neustálou kontrolou státní moci 350 příslušnic patnácti řádů a kongregací. Do obchodu nebo k lékaři mimo obec mohly jen na propustku a za normalizace jim hlídali poštu i návštěvy.

Sestry do čtyřiceti let byly v roce 1951 poslány do závodních internátů na práci zejména v textilkách (jako hrdinky románu) a konzervárnách. Ty, kterým bylo mezi čtyřiceti a šedesáti, byly internovány ve třech střediscích — v Broumově, Javorníku a Albrechticích — a zaměstnány v „podomáckém“ průmyslu.

Foto: Petr Horník, Právo

Centrum Bílé Vody s klášterním areálem

Pro staré a nemocné vznikl v Bílé Vodě nový ústav řádových sester s názvem Charitní domov. Ve skutečnosti šlo o jakýsi starobinec, kde ročně umíralo kolem dvaceti žen, na jejichž místo přicházely ty, které se vracely z továren. Práceschopné řeholnice se staraly o nemocné sestry, zvelebovaly své domy, kostel, hřbitov i veřejná prostranství. Pracovaly v kuchyních, prádelnách či v lesní školce a vypomáhaly místním zemědělcům. Pěstovaly bylinky, sbíraly a zpracovávaly lesní plody a od roku 1985 vyráběly hostie.

Tajemný hrad Houska obestírají záhady. Údajně ukrývá i bránu do pekel

Tipy na výlety

Na konci roku 1988 jich v Bílé Vodě žilo 415 ze třinácti řádů a kongregací, přičemž některé z nich byly zastoupeny jen jednou či dvěma sestrami. Do původních mateřinců se mohly vrátit až po čtyřiceti letech. V materiálech muzea se dočtete, že ačkoli kdysi nepřijely dobrovolně, po takové době se jim z Bílé Vody neodcházelo snadno.

Kostel ve dvou zemích

Obcí protéká potok Bílá voda, který se na území Polska vlévá do Nisy. Na jeho břehu stojí někdejší piaristický klášter a kostel Navštívení Panny Marie, jehož presbytářem v knize Kateřiny Tučkové procházela hranice s Polskem. Sakristie svatostánku dostavěného po více než dvaceti letech v roce 1777 se skutečně nacházela v Prusku (později byla posunuta), a proto se v obci říkalo, že je příliš velký a nevejde se na území jednoho státu.

Foto: Petr Horník, Právo

Bělovodský kostel patří k nejhezčím ve Slezsku.

Jde o jeden z nejhezčích kostelů ve Slezsku, který býval oblíbeným cílem poutníků za gotickou soškou Panny Marie s Jezulátkem. Rozsáhlý klášterní areál řádu piaristů, který od 18. století sloužil zejména jako kolej a základní škola a gymnázium, dnes využívá občanské sdružení Institut Krista Velekněze.

Ke klášteru, do jehož základního kamene byly vloženy ostatky sv. Jana Nepomuckého, patřily i hospodářské budovy, lékařský dům a lékárna. V roce 1872 péči o školství v Bílé Vodě převzal zmíněný nový konvent Chudých školských sester, které mají své místo i na zdejším hřbitově. Jen pár desítek metrů za klášterním areálem už leží Polsko.

Pražská Betlémská kaple nese stopy po Janu Husovi

Cestování

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Výběr článků

Načítám