Město kamenné krásy: Hořice jsou galerií pod širým nebem

Hořicím se přezdívá „město kamenné krásy“, a jak se záhy přesvědčíme, titul si zaslouží. „Krajinný masiv je tvořen pískovcem, který tvoří ideální podmínky pro získávání kamene a následné kamenické práce,“ vysvětluje Jarmila Gregorová, kurátorka hořického městského muzea a galerie. V muzeu zjišťujeme, že pískovec se v těchto místech používal už v pravěku.

„Tehdejší sekerky se pomocí pískovce brousily,“ vysvětluje náš dnešní doprovod.

Později místní pískovec sloužil stavitelům. V Praze se použil při stavbě Svatovítské katedrály nebo během oprav Karlova mostu, v Kutné Hoře na chrám svaté Barbory. Naplno se zde pískovec začal těžit ve druhé polovině 19. století, však také bývalo u Hořic na sedmdesát lomů.

Jak se následně přesvědčíme v expozici, využití pískovce bylo pestré a zdaleka nezůstávalo „jen“ u budov či soch. Dokládá to činka o hmotnosti třiceti kilogramů, kterou z tohoto materiálu vyrobili a používali hořičtí sokolové.

Zajímavý je příběh samotné budovy muzea. Původně si tento novorenesanční dům nechal v roce 1877 postavit podnikatel Václav Tomášek. Jako mnoho hořických kamenných budov měla i tato pískovcovou fasádu. „Podnikatel se ovšem zadlužil a musel dům prodat. Vystřídalo se v něm sídlo samosprávného okresu, pošty i pojišťovny, od roku 1942 tu své místo našlo muzeum,“ dozvídáme se.

Moderní výstavní síň v domě vznikla na konci šedesátých let minulého století díky štědrému dárci. Byl jím slavný romanopisec Eduard Štorch, autor legendárních Lovců mamutů, který se narodil v nedaleké Ostroměři a výnosy z autorských práv odkázal právě hořickému muzeu.

V dalších místnostech muzea se můžeme seznámit s tím, jak z modelu vzniká socha. „Myslíme i na děti, například v této části expozice mohou vložit ruku do otvoru a po hmatu hádat, jaký objekt je schovaný uvnitř,“ ukazuje Jarmila Gregorová. Připomenuta je tu místní sochařská škola, která vznikla už v roce 1884, a řadí se tak k nejstarším v Evropě.

Chybět nemohou modely slavného sochaře Ladislava Šalouna, jenž je znám zejména jako autor bronzového Husova pomníku na pražském Staroměstském náměstí z roku 1915.

Méně se už ví, že sousoší mistra Jana Husa v jiné podobě, ovšem od stejného autora, bylo o rok dříve odhaleno v Hořicích. Slavnostně se veřejnosti představilo k nadcházejícímu 500. výročí upálení známého kazatele v roce 1415. Je samozřejmě z pískovce, a autor se dokonce vzdal svého honoráře, aby jeho vznik usnadnil. Nejen proto byl Ladislav Šaloun jmenován v předvečer odhalení pomníku čestným občanem Hořic.

Míříme do Husovy ulice, abychom si dílo prohlédli. Původně byla v nádrži okolo něj voda, tomu také odpovídá biblický citát vyrytý na sousoší: „Otevřel skálu i tekly vody a odcházely přes vyprahlá místa jako řeky.“ Bohužel vodu bychom tu v současnosti hledali marně, v budoucnu by se sem měla vrátit.

Od Husa se za necelých dvacet minut dostáváme k pomníku husitského vojevůdce Jana Žižky. Jeho socha se nachází na návrší Gothard. Odhalena byla v roce 1873 na významné výročí, tehdy totiž uplynulo čtyři sta padesát let od bitvy u Hořic. Ta se odehrála právě zde a husité vedení již slepým Žižkou v ní porazili české velmože. Kdo dokáže rychle počítat, zjistí, že příští rok uplyne od tohoto střetu rovných šest set let. Událost se tu připomíná každoročně, návštěvníci se tak mají na co těšit.

Prohlížíme si také místní portál před hřbitovem z roku 1907. „Vytvořili jej profesoři hořické sochařské a kamenické školy se svými žáky. Architekturu navrhli profesoři Bohuslav Moravec a Antonín Cechner, plastiky Smrt a Vzkříšení zase sochař Quido Kocián. Portál je vyveden v novorenesančním stylu, vznikal čtrnáct let a měří čtrnáct a půl metru. Máte před ním pocit, jako byste se ocitli v Řecku,“ usmívá se naše průvodkyně.

Jen o pár kroků dál se kocháme dalším monumentem, tentokrát jde o dvanáct metrů vysoký pískovcový monolit, jenž byl v lomu v Podhorním Újezdě vytěžen ručním kamenickým nářadím. Prezentovali se jím kameníci z Podhorního Újezda na Výstavě českého severovýchodu, která se v Hořicích konala roku 1903. Kámen vážící 34 tun sem byl dopraven na speciálním voze, táhnout ho muselo dvanáct párů koní a čtyři páry volů. Cesta dlouhá deset kilometrů nakonec zabrala dva týdny.

Protože ve zmíněném roce 1903 zemřel významný politik František Ladislav Rieger, bylo rozhodnuto, že bude monolit věnován právě jemu. Z výstaviště proto zamířil na Gothardský vrch, byl opracován a doplněn třemi bronzovými kruhy a symboly Čech, Moravy a Slezska.

V naší cestě za uměním pokračujeme do sochařského parku U svatého Gotharda. K vidění je tu přes osmdesát soch, jež vznikaly od šedesátých let minulého století při sympoziích v hořickém pískovcovém lomu U svatého Josefa. Jak si všímáme během dešťové přeháňky, některá díla potěší oko a ještě ochrání návštěvníka před zmoknutím.

Další zastávkou je nedaleká Galerie plastik. Stavbu si svépomocí postavili sami hořičtí občané mezi lety 1972 a 1975. K vidění jsou tu modely slavných soch, ať už je to svatý Václav od Josefa Václava Myslbeka, nebo Krakonoš od zmiňovaného Ladislava Šalouna.

Kdo by chtěl vidět tohoto ducha hor v originále, musí se stejně jako my vypravit do blízkých Smetanových sadů. V tomto parku jsou vedle Krakonoše sochařsky ztvárněni i Mikoláš Aleš, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana nebo Juraj Jánošík.

Jedná se o další galerii pod širým nebem. Můžete se tu těšit z nádherného umění, navíc jako bonus získáte čas strávený venku, kde se nadýcháte čerstvého vzduchu, a nezaplatíte ani korunu.