Kancelářská práce Češku dlouho ubíjela. Uposlechla volání duše a odjela najít sama sebe do divočiny

Lásku k chození v sobě Martina Merisi pěstovala odmala. „Dopomohla mi k tomu mamka. Brávala mě na pionýrské tábory, na které jsme třeba chodívaly i pěšky. Když už mě bolely nohy, mamka prostě stopla nějaké auto a do cíle jsme dojely. Babča s dědou mě zase brali po horách,“ vzpomíná cestovatelka na své toulavé začátky.

„Máme chalupu na Vysočině, takže moje oblíbená kratochvíle byla, že jsem si sbalila utěrku, do ní dala buchty, chleba a vodu a vyrazila chodit po loukách či lesích, které jsme měli kolem,“ dodává Merisi, kterou do značné míry formovaly také knihy Hanzelky a Zikmunda nebo Karla Maye.

První cesta, kterou absolvovala Merisi sama, proběhla na vysoké škole a jejím cílem bylo Skotsko. „Učarovala mě tehdy tamní krajina, takže jsem se rozhodla, že se vrátím a projdu si něco pěšky,“ konstatuje.

Během studia se do Skotska, nebo také Irska, podívala několikrát. Postupně si začala uvědomovat, že ji cesty mění a že je v průběhu výprav jiná než doma v Česku.

„Martina na cestách byla mnohem silnější a odolnější než Martina, která se vracela a pak byla prostě v kanceláři,“ tvrdí Merisi s tím, že v pracovním životě byla dlouho ustrašená a zakřiknutá.

„Pohybovala jsem se v oblasti HR, pak jsem si udělala výcvik na koučku s terapeutickým přesahem. Nikdy jsem v sobě ale neměla ukotvený pocit vlastní hodnoty, vždy jsem měla pocit, že mi ji musí potvrzovat někdo zvenčí. V reálném světě jsem narážela i na to, že jsem si neuměla říct o slušný plat a měla jsem pak problém vyjít s náklady,“ vzpomíná a dodává, že sílu z cest si ze začátku neuměla přenést zpátky do běžného fungování.

Jednoho dne se však ucho džbánu utrhlo a Merisi se rozhodla pro radikální řez. V práci dala výpověď a rozhodla se dopřát si rok volna jen na cestování. Podívala se třeba do Maroka, stěžejní pro ni ale byla hlavně zmiňovaná dálková trasa GR 11 ve Španělsku. To se psal rok 2022.

„Z práce jsem tehdy nechtěla úplně odejít, myslela jsem si, že se mi podaří domluvit se šéfem, že mi dá třeba tři měsíce volno a pak se vrátím. To ale neprošlo. Poprvé se tak ve mně vzedmula touha postavit se sama za sebe, a tak jsem dala výpověď. Už v ten moment jsem pocítila obrovskou úlevu.“

Přechod Pyrenejí nebyl pro Martinu Merisi pouhým výletem, od začátku do Španělska jela s cílem, že chce strávit více času sama se sebou a se svými myšlenkami. O svém putování pak napsala loni vydanou knihu Duše na cestách.

„Byla jsem se sebou v hodně intenzivním kontaktu. Podněty ale nepřicházely jen skrze můj vnitřní svět, ale i přes setkání s dalšími lidmi, které jsem potkala. Někteří také řešili otázku nízké sebedůvěry nebo pochybností. Potkala jsem také mladou Italku, která se vyrovnávala se ztrátou dítěte, což jsem sama absolvovala. Člověk si i skrze sdílení bolesti odpouští. Je to neskutečně úlevné a ozdravné,“ míní Merisi.

I když pro ni zhruba 40denní cesta Pyrenejemi byla transformační, hledání sebe sama je podle Češky úkol na celý život. „Je naše přirozenost se pořád učit a zjišťovat o sobě nové věci. Myslím, že by nebylo úplně normální, abyste si třeba ve dvaceti udělali nějaký názor a drželi se ho.“

Do kanceláře se česká cestovatelka po svém roku volna už nikdy nevrátila. „Mám pocit, že od doby, kdy jsem dala výpověď, můj život není úplně normální. Byla jsem v roce 2022 ještě na Novém Zélandu, pak jsem zase strávila tři měsíce ve Skotsku, kde jsem si na další cestu vydělávala uklízením v hotelích. Táta v ten moment plakal, že mám dva červené diplomy a umývám někde záchody,“ směje se.

„Po návratu do Česka se začala psát nová kapitola mého života, pracovala jsem na knížce, což nějakou dobu trvalo. Z toho jsem se potřebovala opět vzpamatovat, takže jsem vyrazila na Sicílii a pak mě oslovila Míša Hrdá, že k sobě hledá parťáka do Tádžikistánu,“ popisuje Merisi, která s cestovatelkou Michaelou Hrdou prošla přes 1300 kilometrů dlouhý Pamír Trail; obě Češky se staly vůbec prvními lidmi na světě, kteří dálkovou trasu zvládli.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Je chození v divočině nejlepší cesta k sobě samému? Jaké rozhovory se sebou vede člověk při pěším putování? Je vnitřní svět daleko od domova hlasitější? V čem všem může být cestování transformativní? A je hledání svého pravého já úkol na celý život? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.