Jednu z největších vojenských nemocnic v Evropě připomene v Pardubicích nová naučná stezka

Raněných vojáků z fronty první světové války neustále přibývalo a brzy začali paralyzovat stávající nemocnice. Bylo zřejmé, že je rychle třeba zásadně navýšit jejich kapacitu. Volba padla na Pardubice.

„Představte si, že máte za úkol najít vhodné místo pro válečnou nemocnici hluboko v týlu a relativním bezpečí monarchie. Neobejdete se bez napojení na vodovody a odpady, zdroje energie a zemědělské půdy. Nejdůležitější je ale strategická poloha a přítomnost železnice. To vše jsou důvody, proč volba padla právě na okraj Pardubic na dnešním sídlišti Dukla. předpokládalo se, že hospodářsky vyspělé Pardubice dokážou nemocnici uživit,“ řekl vojenský historik Ivan Fuksa, který bude mít na stezce komentované přednášky.

„V Pardubicích vznikl obří areál za velmi krátkou dobu. V listopadu 1914 bylo rozhodnuto o stavbě a v červnu 1915 nemocnice stála. Areál pro 10 tisíc zraněných a tři tisíce členů personálu se podařilo zásobit a napojit na železniční síť. Je to fascinující,“ uvedl Fuksa.

Vyzdvihl také, že žádná epidemie se nedostala ven. Svědčí to o přísných hygienických opatřeních, která tam panovala. „To je s ohledem na tehdejší zdravotnictví unikátní,“ dodal Fuksa.

Všechny budovy vznikly ze dřeva, lepenky a hřebíků. Vyšly levněji než zděné. Protože panovala obava z požáru, jehož následky by byly fatální, postavili v lazaretu hasičskou zbrojnici a také věž, z níž se celý areál kontroloval.

Celkem 206 domů sloužilo nemocným, dalších 159 představovalo zázemí. V místní prádelně například za 12 hodin vyprali 16 000 kg prádla.

„Nechyběla ani ,králíkárna‘, kterou dobový tisk popisuje jako malou zoologickou zahradu. Morčata, myši, opičky a další druhy tu ale nebyly kvůli rozptýlení nemocných. Zvířata sloužila k různým vědeckým pokusům,“ řekl Fuksa.

Do největší válečné nemocnice říše svážely vlaky raněné ze všech míst, kde bojovala vojska Rakousko-Uherska a jeho spojenců. A tak zde nebyli jen Češi, ale i němečtí vojáci, Maďaři, Bulhaři, Turci a další národnosti. Trpěli cholerou, tyfem ale i pohlavními chorobami. Podle záznamů byli na nedalekém vojenském hřbitově pochováni vojáci třiceti sedmi národností. Celkově nemocnicí prošly statisíce vojáků.

O raněné se staralo v ideálním stavu 750 sester. Jednou z ošetřovatelek byla dcera budoucího prezidenta T. G. Masaryka Alice, která si zde v době svého pobytu vedla deník.

„Čas ten mi byl požehnáním… Musela jsem stále myslet na Maďara. Viděla jsem jeho nohu. Ten člověk je už kost a kůže. Levá noha zlobí od kolene dolů, je celá více méně v rozkladu. Nárt má ohromně oteklý v živé maso – všude hnis. Dnes ho nesli na operační sál. Plakal bezmocně jako dítě,“ napsala Masaryková.

V době fungování vojenské nemocnice žilo v Pardubicích 20 tisíc obyvatel, dalších 10 tisíc tvořili obyvatelé Karantény, jak se nemocnici začalo říkat, i když tu nebylo jen vyloučené oddělení. Soužití místních a lazaretních bylo komplikované. Ve válce strádali Pardubičtí hladem a obří nemocnice nedostatek ještě zhoršila. V Pardubicích nedostatek potravin vedl k rabování. V červnu roku 1918 se zoufalí obyvatelé pokusili dobýt vlak se slaninou. Tato hladová bouře stála dokonce život tři občany, kteří se „provinili“ jen tím, že šli kolem.

Nemocnice tak fungovala až do roku 1921. I po skončení léčby sloužila nemocnice vojákům. V jedné části se ubytoval vojenský železniční pluk, který se brzy přesunul do nových kasáren. Nedostatek bytů za první republiky vedl k tomu, že se z karantény stalo nouzové bydlení. Životní standard byl ale nízký, do chátrajících budov se stěhovali hlavně chudí lidé a uprchlíci. Domy si bral zub času, z místa se stávala vyloučená lokalita. Po 2. světové válce zde vzniklo sídliště Dukla.

„Naučná stezka je dlouhá jen 2,5 kilometru, je to procházka na hodinu a půl. Každé zastavení má svůj panel a dvě kukátka - vyšší má drastičtější fotky pro dospělé, nižší je určeno dětem. Součástí každého zastavení je nějaký doprovodný prvek. Třeba lavička má evokovat vagony, které sem přivážely raněné. Hrazda zase odkazuje na to, aby se vojáci rychle navraceli zpět na frontu nebo se naučili žít s amputovanými končetinami,“ řekla ředitelka Turistického informačního centra Miloslava Christová.

Na panelech jsou mapy, lze také stáhnout aplikaci, která slouží jako audio průvodce. Naučná stezka vyšla na 657 tisíc korun. „Chtěli jsme, aby stezka byla interaktivní. Každá zastávka je originál. Na libretu se podíleli historici,“ řekl náměstek primátora Jakub Rychtecký (Žijeme Pardubice/SOCDEM).