Jde pěšky z Nepálu až do Třebíče. Z česko-italského mladíka je v Asii mediální hvězda

Moro svou cestu zahájil 26. září v Káthmándú. „Nepál byla moje vůbec první navštívená asijská země. Byl pro mě doslova šok vidět tak diametrálně rozdílnou kulturu,“ nezastírá mladík počáteční dojmy. „Všude byl řízený chaos, ale ve své podstatě je Nepál velice klidná země s fascinující přírodou,“ napsal Moro Novinkám s tím, že pod kůži se mu zaryli zejména místní obyvatelé, ale i pohled na Himálaj.

„Nepálci jsou štědří a pokorní lidé. Zvali mě k sobě domů na jídlo, a někdy jsem u nich dokonce zůstal přes noc,“ vzpomíná Moro, který v jednom městě dostal zdarma výlet lanovkou. Měl při něm zahlédnout i Annapurnu, z toho však kvůli silnému dešti a špatné smogové situaci sešlo. Smolných situací zažil více, je to pro něj prý důvod, aby se do Nepálu v budoucnu vrátil.

Odnesl si odsud také své zcela první tetování. Na konci cesty by jich měl mít na těle celkem šestnáct. „Nechal jsem si vytetovat nepálskou vlajku, která je vůči ostatním naprostým unikátem,“ odkazuje Moro na atypický tvar. Dodává, že odmala je fanouškem geografie i vlajek, tudíž jeho první tetování není nijak nahodilé. „Přijde mi fajn, když za ním bude osobitý příběh, který budu s chutí všem vyprávět.“

Ani Indie nenechala Moroa chladným. Prošel státy Uttarpradéš, Harijána, Dillí či Pandžáb a na památku si nechal vytetovat slavný Tádž Mahal. Nejen díky tomu si ho povšiml list Dainik Jagran, který patří, co se nákladu týče, mezi největší noviny světa, a třebíčského rodáka překřtil na „Taj Mahal Lover“, tedy milovníka Tádž Mahalu.

V Indii mu ztěžoval pobyt silný smog i všudypřítomný prach. „Smog se neustále stupňoval a musím říct, že takové počasí působí dost depresivně. Pro představu, kvalita vzduchu přesahovala 500 AQI (air quality index, pozn. red.), zatímco hodnoty v Česku se pohybovaly okolo 20 až 30 AQI,“ upřesnil Novinkám mladík a doplnil, že byl nucen nosit roušku.

Kromě samotného Tádž Mahalu v Ágře navštívil také města Mathura, Kanpur, Nové Dillí či Firozabad, kde oslavil s místními největší hinduistický svátek Diwali.

„Do Pákistánu jsem se dostal přes hranici Wagah, která je světovou raritou. Každý den na ní probíhá vojenská ceremonie, při které jsem si připadal jako na hokejovém stadionu,“ konstatuje Moro.

V Pákistánu se mu ale jinak příliš vřelého uvítání nedostalo, protože ho ihned okradli o telefon. „Tohle je tady bohužel na denním pořádku,“ připouští Moro a dodává, že si přesně kvůli tomuhle sbalil dva mobily. „Byl to pro mě samozřejmě šok, celý den jsem pak strávil s policisty, kteří se o mě krásně postarali.“

Tím však počáteční pákistánské trable neskončily. Mladík totiž zřejmě dostal otravu jídlem, kvůli které dva dny v kuse zvracel, trpěl i halucinacemi. Jelikož ještě přešel nachlazení, se kterým mu nepomohl ani indický smog, skončil v nemocnici na infuzích. Po krátkém pobytu se jeho stav stabilizoval.

„Pořád mi ale bylo dost špatně. Přes týden jsem jenom ležel v posteli a užíval deset prášků denně a dodržoval dietu, která se skládala z jogurtu, chleba, rýže, banánů a vody,“ vzpomíná Moro a přiznává, že se kvůli těžkostem už poohlížel po letenkách domů a přemýšlel nad tím, že výpravu zabalí.

Nakonec ale sebral zbytky sil a podařilo se mu dát se do kupy. „Jsem na sebe hrdý, že jsem se z toho všeho dostal. Nyní už pokračuji do největšího pákistánského města Karáčí, odkud přeletím do ománského Maskatu. Z něj půjdu pěšky do Dubaje, pak přeletím do Íránu. A z něj už jen po svých.“

Přelety se chce Moro vyhnout případným rizikům, mimo jiné Afghánistánu, který je kvůli příslušníkům Tálibánu riskantní. „Hrozilo by, že mě unesou teroristé. Ani íránsko-pákistánská hranice není úplně bezpečným místem, zrovna před pár dny tam opět zemřeli pákistánští vojáci,“ vysvětluje mladík plány.

Stejně jako v Indii, tak i v Pákistánu se o česko-italského mladíka zajímají tamní média. Moro poskytl několik rozhovorů novinám či televizi.

Takto náročné cestě, kterou si Moro během čtvrt roku rozplánoval do naprostých detailů, předcházela i příprava, zejména ta psychická. Mladík však připouští, že si musel také vydělat spoustu peněz.

„Pracoval jsem ve třech restauracích, na poli, opravoval jsem boty s mým tátou, párkrát jsem pracoval na svatbách. Celkově bylo náročné tolik prací fyzicky ukočírovat, takže na další přípravu nezbýval moc čas,“ svěřil se Moro Novinkám. „Ale i tak jsem se snažil jít si občas zaběhat.“

Na cestě si buduje také značnou psychickou odolnost kvůli odloučení od rodiny a přátel. Podle svých slov to ale zvládá dobře, krizi prožil jen během Vánoc, kdy cítil značný stesk. „Na sociálních sítích jsem sledoval, jak všichni společně večeří, rozbalují dárky, dívají se na Tři oříšky pro Popelku… Slíbil jsem si, že tohle budou jediné Vánoce v mém životě, kdy nebudu doma,“ tvrdí Moro.

Dodává, že svůj návrat do Česka vidí zhruba někdy na podzim. Připouští však, že ho může hodně věcí zbrzdit, zastavit se však nenechá. Novinkám napsal, že je připravený obětovat vše, aby putování zdárně dokončil.

Dychtivost po dobrodružství má Moro v krvi. Už v minulosti se vydal na dvě podobné cesty, žádná však nebyla tak složitá. Poprvé to bylo v roce 2019, kdy vyrazil se svým kamarádem z Paříže do Santiaga de Compostela. Společně tehdy urazili 1600 kilometrů a ze svého putování vydali knihu pod názvem Pěšky z Paříže do Santiaga.

Druhá Moroova cesta už byla ve znamení samoty, když z řecké Soluně vyrazil sólo do hlavního města Athén. Ušel tehdy během jediného měsíce 500 kilometrů. Teď však čelí výzvě daleko větší. I proto vše podrobně dokumentuje na svém instagramovém profilu.