Jak se u nás žije cizincům? Na chladnou českou povahu si často musejí zvykat

Každého ze tří cizinců, jejichž základnou se stala Praha, zavály do Česka trochu jiné okolnosti. Američan Armi Legge se přestěhoval za svou přítelkyní, kterou poznal v domovských státech, Španěl Diego Plaza se tu ocitl díky svému zaměstnání tak trochu náhodou, kdežto Srb Petar Babic přišel za prací cíleně. I proto každý z expatů prožíval stěhování jinak.

Diego, který v tuzemsku žije už sedm let, vzpomíná na první setkání s Českem jako na největší kulturní šok, který kdy prožil. A to hned z několika důvodů.

„Přistěhoval jsem se 13. prosince 2018, což byla z hlediska sněhu snad poslední pořádná zima uplynulých let. Jelikož jsem spíše středomořský typ, okamžitě mě to vrhlo do deprese. Tehdy mi navíc bylo čerstvě 19 let a byl jsem od domova dál, než jsem chtěl,“ popisuje stevard, jehož základna měla být původně ve španělském Alicante. „Krátce poté, co jsem zahájil trénink, mě ovšem přesunuli do Prahy a od té doby tu jsem,“ konstatuje.

A zatímco krásám Prahy i Česka propadl Diego snadno a rychle, obyvatelům musel na chuť přijít postupně. „Podle mě je nemožné, aby sem cizinec přijel a automaticky se cítil vítaný. Musíte se snažit, abyste pochopili, jak rozdílní jsou Češi oproti lidem ze západní a jižní Evropy, a také, abyste porozuměli jejich historii,“ míní španělský expat s tím, že Češi mají tvrdou skořápku, kterou je třeba nejprve rozlousknout.

To Američan Armi měl značnou výhodu v tom, že Česko před přistěhováním už navštívil. Přesto si vzpomíná, že ho některé věci po příjezdu překvapily a překvapují dodnes.

„Češi jsou oproti Američanům mnohem rezervovanější. Nemyslím, že je to špatně, ale je to rozdíl. V USA je úplně normální si začít povídat s někým, koho jste v životě neviděli, třeba v obchodě nebo při procházce lesem. Tady to běžné není. Někdy je ale fajn, že si vás nikdo nevšímá,“ potvrzuje a dodává, že si na Česku rychle oblíbil rozmanitou architekturu i množství památek.

V souvislosti s odměřeností považuje Armi za úsměvné využívání záclon a závěsů. „Češi si vždy chtějí zakrýt okna, aby sousedé neviděli dovnitř. V Americe tohle nikdo neřeší,“ tvrdí Armi, který žije v Praze už pět let a pracuje na dálku v marketingu v oblasti fitness.

Nejkratší dobu, teprve čtyři měsíce, je expatem v Česku Srb Petar Babic, který přišel kvůli práci pro velkého mobilního operátora. V tomto oboru se pohybuje dlouhodobě a Česko je už čtvrtou zemí, ve které mimo svou vlast pobývá. Předtím žil na Slovensku.

„Českou republiku jsem předtím navštívil už několikrát, protože mezi českými a slovenskými telekomunikačními společnostmi je silné propojení. S českými kolegy jsem měl pozitivní zkušenosti a věděl jsem tedy, co očekávat. Od přestěhování jsem měl ale možnost poznat místní obyvatele a jejich kulturu blíže. A jedna věc, která rozhodně vyčnívá, je smysl pro humor. Ten je celkem unikátní a často nenápadný,“ chválí Petar.

Zároveň se shoduje s Armim i Diegem v tom, že Češi jsou ze začátku trochu rezervovaní. „Jakmile si však vybudujete důvěru, otevřou se a jsou vřelí a přátelští,“ konstatuje.

I Praha, přestože je hlavním městem, kde nejsou cizinci ničím neobvyklým, může být pro expaty občas oříšek. Řada lidí, zejména ze starší generace, nemluví anglicky a interakci s cizinci kategoricky odmítá. Minimálně to ilustruje situace, kterou prožil Diego během svých prvních dní v supermarketu.

„Mám pocit, že v obchodech najímají ty vůbec nejhorší lidi,“ směje se Španěl. „Moje mise byla koupit si u pultu šunku. Byl jsem připravený hrát pantomimu a měl jsem po ruce i překladač, abych celou situaci usnadnil, protože jsem nečekal, že by starší paní mluvila anglicky. K mému překvapení se na mě usmívala, ale jen do doby, než zjistila, že jsem cizinec. Když jí došlo, že nemluvím česky, tak ani sekundu neváhala a vůbec nejhorším možným způsobem mi řekla na shledanou,“ vzpomíná.

Něco takového by se podle Diega ve Španělsku nestalo, přestože tam prakticky nikdo nehovoří anglicky. „Podle mě se ale vždy pokusíme lidem pomoct nebo situaci nějak vyřešit,“ konstatuje.

Oproti tomu Armi a Petar tvrdí, že se začleněním mezi Čechy neměli výrazný problém. „Vycházím s nimi dobře,“ říká Američan, podle kterého Češi mnohdy svou schopnost mluvit anglicky podceňují, i když k tomu nemají důvod. Přičítá to vysokým nárokům.

„Neměl jsem žádné potíže a stěhování proběhlo hladce, a to z profesního i osobního hlediska. Občas mohou vyvstat nějaké komunikační bariéry, obzvláště v každodenních situacích, kdy se nemluví anglicky. Ale nikdy jsem nezažil nepříjemné chvíle,“ dodává Petar.

Nakonec i Diego uvádí, že se naučil mít věci po českém vzoru tak trochu na háku. A jelikož se považuje za otevřeného a komunikativního člověka, nenastal se začleněním do společnosti výrazný problém. „Když jsou na mě Češi milí, jsem ještě milejší. Nenechal jsem se obalamutit maskou, kterou nosí, aby si udrželi odstup.“

Česká mentalita třem osloveným expatům nakonec přirostla v mnohém k srdci. Zvykli si na větší rezervovanost i smysl pro pořádek. „Češi se obvykle drží stranou a nevměšují se do záležitostí jiných, pokud k tomu tedy nemají dobrý důvod. Ale nejsou tak otevření a společenští. Američani jsou, pokud budu hovořit obecně, dynamičtější, optimističtější a energičtější,“ míní Armi, podle kterého mají oba póly svá pro a proti.

„Na životě v České republice je ale rozhodně mnohem víc dobrých věcí než těch špatných, i proto tu pořád jsem,“ dodává.

Diego jako jednu ze zásadních pozitivních věcí v Česku vnímá bezpečnost. „Nejsou tu žádné boje ani konflikty. Můžete být gay a všem je to jedno. Nemyslím to tak, že lidé nejsou homofobní, to jsou asi víc než ve většině evropských zemí, ale nemají potřebu to dávat najevo. Pravděpodobně vás nenávidí v tichosti a na tom mi záleží,“ konstatuje.

„Můžeme se vodit s partnerem za ruku, dát si pusu, chytit se za zadek a všem je to fuk. A to samé o mojí rodné zemi říct nemůžu, i když máme spoustu zákonů na ochranu menšin,“ dodává Diego, kterého ve Španělsku kvůli orientaci několikrát napadli. „To je možná důvod, proč jsem se do Česka zamiloval – protože si tu všichni hledí svého.“

I Petar jako pozitivní věc na životě v Praze vnímá bezpečnost. Pak také čistotu a množství možností. „Veřejná doprava je skvělá a nabízí se mnoho věcí, které si můžete užívat, od kulturních akcí po krásné městské části. Co mě ale dělá nejšťastnějším, je, že se do města a země tak rychle zamilovaly i moje děti. Jako pro expata je pro mě velmi důležité, když se vaše rodina cítí usazená a všechno do sebe zapadne,“ pochvaluje si.

Sympatický je osloveným expatům také vztah Čechů k přírodě. Armi zmiňuje i to, že Češi mají oproti Američanům zdravější návyky a mnohem lépe se oblékají, zároveň jsou upřímnější ohledně toho, jak se cítí.

Přestože si tři expati na život v Česku nikterak nestěžují, některé věci jim ze svých rodišť chybí. „Možná větší otevřenost a spontánnost vůči cizím lidem, možná pár úsměvů navíc v každodenní konverzaci. Plně ale rozumím tomu, že každý národ má vlastní charakter a rytmus. A právě tyhle rozdíly jsou tím, díky čemu je život v zahraničí obohacující – naučíte se na svět nahlížet různou optikou,“ tvrdí Petar.

Větší pozitivní a energický náboj postrádá z USA také Armi. Podle něj by se Češi od Američanů mohli přiučit také tomu, jak nebýt oběťmi a jak převzít plnou zodpovědnost za vlastní životy. „Mluvím samozřejmě obecně. Spousta Čechů už tenhle postoj má a spousta Američanů ho naopak nemá,“ míní.

Ze států chybí Armimu také rozlehlá příroda. „Vyrostl jsem v Blue Ridge Mountains ve Virginii, kde je obzvlášť krásně. Česko má také velmi hezkou přírodu, ale v mnohem menším měřítku a více domestikovanou. Chybí mi americké hory, řeky, pouště a lesy. A taky americké steaky, ty máme lepší,“ usmívá se.

Na španělské jídlo s láskou myslí Diego. Rovněž mu chybí příjemnější počasí a s ním spojený venkovní život. „Pobyt v zahraničí mě naučil, jak odlišní my Španělé jsme a k čemu všemu dokážeme využít 24 hodin. Také mi chybí naše ohnivost. Vše, co děláme, děláme s vášní,“ míní.

Navzdory sentimentu se ale oslovení expati v nejbližší době nechystají Česko opustit. „Umřít tady ale rozhodně nechci. Naposledy chci vydechnout ve Španělsku, obklopený všemi věcmi, které miluji. Ale kdybyste v Česku měli pořádnou pláž, možná bych si to rozmyslel,“ směje se Diego.

Ani Armi neplánuje zůstat v Praze do konce života, přestože si Česko pochvaluje. Dokáže si nicméně představit bydlet také v jiných částech Evropy, zároveň by se do budoucna rád vrátil i do Ameriky. „Kvůli práci, ale také abych strávil více času s přáteli a rodinou,“ vysvětluje.

Petar oproti tomu nemá prozatím žádné konkrétní plány. „Profesně i osobně tu vidím mnoho příležitostí. Poloha, bezpečnost, otevřenost i vysoká životní úroveň dělají z Česka skvělé místo pro život.“