Ikonický Chrám úsvitu fascinuje už stovky let. Na jeho celém jméně si vylámete zuby

Dubnové slunce už v dopoledních hodinách praží o sto šest, návštěvníkům to ale nijak nevadí, a areál chrámu tak praská ve švech. Pod pěti věžemi, kterým se říká phrang, proudí zástupy nadšenců v tradičních thajských kostýmech, kteří se nechávají u ikonické památky zvěčnit od místních fotografů. Tenhle divoký mumraj může leckoho odradit, obzvlášť pokud od chrámů očekává spíše klid k rozjímání a k zastavení. Chtít něco takového od jedné z nejpopulárnějších památek Bangkoku by však bylo bláhové.

Chrám totiž stojí hned u řeky Čao-Praja, která je významnou dopravní tepnou, a tak turisté proudí do areálu z několika stran. Právě lokalita se z velké části podílí na tom, proč je památka tak populární – když se po setmění rozsvítí, vypadá jako zlatý maják, jehož silueta se odráží na říční hladině.

Wat Arun existoval už v 17. století, vznikl kolem roku 1656 v období Ajutthajské říše. Od většiny ostatních thajských chrámů se odlišuje právě svými mohutnými phrangy, což je prvek khmérské architektury známé hlavně z Kambodže. Centrální věž měří podle oficiálních stránek atrakce 82 metrů, jiné zdroje jí přisuzují o poznání méně. Tak či onak jde o nejvyšší věž svého druhu v Bangkoku.

Jméno dostal chrám po hindskému bohu Arunovi, který vládne úsvitu. Že je právě on patronem stavby, není náhoda. Legenda praví, že když se král Taksin vracel v roce 1767 po bitvě s barmskou armádou, dorazil ke chrámu právě za rozbřesku. Pohled na sluneční paprsky tančící na řece ho okamžitě uhranuly a on se zapřísáhl, že v těchto místech založí nové hlavní město. Vzniklo tak Thonburi, což je dnes jedna ze čtvrtí Bangkoku, jejíž součástí je i Wat Arun.

Dnešní podobu získal chrám nicméně až v 19. století za vlády králů Rámy II. a Rámy III., kdy byl významně přebudován a rozšířen. Jeho phrangy se navíc osadily více než milionem úlomků čínského porcelánu nalezeného ve vraku britské obchodní lodi. Fasáda Wat Arunu je díky tomu nezaměnitelná.

Tisíce fragmentů tvoří komplexní vzory; dominantní jsou květinové motivy, mytické bytosti či geometrické tvary. Díky porcelánu se chrám ve slunci leskne jako zrcadlo, využití úlomků má navíc i duchovní význam, kdy se obyčejná věc, jakou je nádobí, přetransformovala v něco posvátného.

Dlouhé ceremoniální jméno Wat Arun Ratchawararam Ratchawaramahawihan pochází pravděpodobně z období vlády Rámy III. Druhá polovina názvu je složeninou několika slov a dala by se přeložit jako „vznešený královský klášter nejvyšší třídy“.

Přístaviště u chrámu je ideální k nástupu do dlouhých loděk zvaných ruea hang yao, které zná snad každý buď z pohlednic, anebo z thajských pobřežních oblastí. V nich se vyráží na průzkum bangkokských kanálů, díky nimž se městu začalo přezdívat Benátky východu.

Jelikož ale těch Benátek začíná být ve světě už moc, třeba jen ve východní Asii se tento přívlastek týká několika čínských měst, včetně Su-čou, bude lepší na něj zapomenout. Plavba po kanálech, kterým se říká khlong, je zajímavá i bez podobných otřepaných klišé.

Podél vodních cest stojí svérázná dřevěná obydlí, nejčastěji jde o domovy nejchudších obyvatel thajské metropole. Kontrast mezi těmito lokalitami a nablýskanými čtvrtěmi s mrakodrapy je propastný - podle dat z roku 2022 žije v Bangkoku pod hranicí chudoby kolem 300 tisíc lidí z celkových 11 milionů.

Prohlížet si obdivně domovy nejchudších obyvatel by bylo nemístné, plavba po kanálech se soustředí zejména na chrámy. Po cestě míjíme také nejvyšší sochu Buddhy v Bangkoku, která je v tu chvíli zrovna obklopena lešením, a tak vykukuje jen zlatá hlava.

Oblíbenou kratochvílí je také krmení divé zvěře, tedy říčních ryb, zejména sumců. V místech, kde je nikdo neloví a mají klid, se jich srocují celá hejna a lačně vyčkávají, až jim turisté nasypou pečivo. Divoce se po něm vrhají a stačilo by dát ruce těsně k hladině a snad by chleba vytrhli rovnou z prstů.

Vyjma zdivočelých rybek narážíme také na prodejkyně všeho možného. Usměvavé thajské babičky mají na svých loďkách vyskládáno nejrůznější zboží a suvenýry, včetně typických slaměných klobouků, vyřezávaných slonů, ale i lahví s vodou.

Kdo chce něco podobného zažít na větší škále, ten samozřejmě může zamířit přímo na plovoucí trh, například Taling Chan. Jde ale o mnohem turističtější místo, kde se autenticita může pod náporem návštěvníků poněkud vytrácet.