Nejen pro zpovykané boháče. Nejžhavější exotický ráj současnosti si užije každý

Ko Samui (někdy uváděn také jako Koh Samui nebo jen Samui) má pověst ostrova ideálního na líbánky. Snad za to vděčí svým krásným plážím, romantickým západům slunce nebo řadě luxusních hotelů. Rozhodně to ale neznamená, že si ostrov ležící v Thajském zálivu neužijí stejně dobře party kamarádů, sólo batůžkáři anebo prostě kdokoli jiný. Lákadlem jsou úžasné vyhlídky, vodopády, chrámy a svatyně, zkrátka vše, co člověk tak nějak od Thajska běžně očekává.

Jelikož se ale ostrov těší nebývalé popularitě, je potřeba se připravit na větší množství turistů, kteří se pohybují na místních tržištích, v přístavech a dalších frekventovaných lokalitách. Kdo tedy hledá komorní zážitky, ten ať dá raději od Ko Samui ruce pryč a pokračuje do nějaké zapadlejší, a ne tak exponované části země.

Luxusním hotelem se ozývá střelba, propuká panika. Personál i hosté se rozutíkají do všech stran, na hladině místního jezírka plavou bezvládná těla. Střih. Přesouváme se o týden dříve, kdy do resortu přijíždějí krásní a bohatí hosté se svými krásnými a bohatými problémy. Ve vzduchu je cítit vůně jasmínu i budoucích dramatických konfrontací. Zhruba tak začíná třetí řada zmiňovaného Bílého lotosu, která se natáčela primárně na Ko Samui a mimoděk tak z ostrova učinila nejvíc trendy exotický ráj současnosti.

Jedinečné příležitosti okamžitě využila řada thajských cestovních agentur, které začaly připravovat itineráře po stopách seriálu. Byla by však škoda opomenout, čím dalším je Ko Samui výjimečný. A tím je mimo jiné pěstování kokosů.

Ne nadarmo se exotickému ráji přezdívá kokosový ostrov – této plodiny, která je zcela zásadní pro thajskou kuchyni, se tady každý měsíc sklidí asi tři miliony kusů. Exportují se hlavně do Bangkoku, ale i jiných částí země nebo do zahraničí. Plody z palem tady přitom nesklízejí lidé, ale speciálně cvičení makakové, pro které vznikla v provincii Surat Thani i opičí škola.

Místní zdůrazňují, že zvířata nejsou mazlíčci, ale členové rodiny a podle toho se k nim také chovají. Jelikož jsou ale makakové při práci přivázaní na dlouhém řetězu, je Thajsko mnohdy terčem kritiky.

Na opicích přitom místní zemědělství závisí už dobrých 400 let. Samci makaků jsou za jediný den schopni sklidit průměrně 1600 ořechů, samice asi o tisíc méně, zatímco člověk zvládne pouhých 80 a ke šplhání na vysoké stromy samozřejmě není ani tak dobře uzpůsoben. Z dužiny kokosů se pak vyrábí olej, kosmetika a samozřejmě mléko určené na vaření; neplést si ho s kokosovou vodou, což je tekutina nacházející se přímo v ořeších.

S exotickou plodinou, která je z botanického hlediska ve skutečnosti ovocem, je záhodno se blíže seznámit v místním Kokosovém muzeu, což je částečně farma, manufaktura i expozice se základními informacemi o pěstování a historii. Rodinný podnik situovaný při západní části ostrova v bujně zelených a tropicky vlhkých lesích je fajn alternativou pro ty, kdo si potřebují dopřát chvilkový odpočinek od písku a moře.

V rámci workshopu si mohou návštěvníci vyzkoušet přípravu několika tradičních thajských dezertů, které zdaleka přesahují profláknutou lepivou rýži s mangem. Jde třeba o kokosovou rýžovou kaši nebo kokosovo‑rýžové „knedlíčky“ s kouskem palmového cukru uprostřed – ten by se měl při vaření ve vodě trochu roztéct a zkaramelizovat.

Projíždíme po rušné silnici, která krouží kolem celého ostrova. Podél vozovky se střídají tržiště, restaurace a další podniky, ale také množství tělocvičen určených na thajský box, kterému se v zemi říká muayi thai.

Centrem bojového umění, které má v Thajsku více než tisíciletou tradici (jeho počátky se datují do 7. století), je samozřejmě Bangkok, kde pro sportovní klání vzniknul ve 40. letech minulého století i první specializovaný stadion na světě. Ani Ko Samui však nezůstává pozadu a zájemci si tu mohou zaskočit na trénink a upustit páru.

Thajský box se od toho klasického v mnohém odlišuje. Kromě pěstí se v něm rozdávají i kolínka a kopance, díky čemuž se také mnohem více zapojuje tělo. A právě to mnohé zájemce láká – není to nutně fakt, že se se svým protivníkem zmydlí do krve; muyai thai má koneckonců i jistý spirituální přesah. Původně vzniklo jako nástroj, jak mladé muže připravit do bitvy a jako způsob k ochraně země. Bojovníci v minulosti namísto rukavic používali provazy, které si omotávali kolem zápěstí a rukou.

Jestliže má Bangkok první stadion pro muayi thai, má Ko Samui zase světově první tematický hotel zařízený v boxerském stylu - na pokojích nechybí boxovací pytle, kdyby náhodou někdo dostal chuť hned po ránu do něčeho praštit. Samozřejmostí je i tělocvična, ale na ty člověk na ostrově narazí vážně na každém rohu.

Ko Samui se sám o sobě pyšní mnoha krásnými plážemi. Ta nejlepší, minimálně podle hodnocení na cestovatelském portálu TripAdvisor, se však nenachází přímo na ostrově, ale o kus vedle v národním parku Mu Ko Ang Thong. Ilustruje to fakt, že návštěva Ko Samui není kompletní bez návštěvy bratrských ostrovů, kterými jsou také nedaleký Ko Pha Ngan a trochu vzdálenější Ko Tao s maličkým sousedem Nang Yuanem.

A právě na něj jsme na palubě trajektu zamířili. Tři drobné pahorky spojené bělostnou písečnou pláží jsou vyloženě etalonem exotiky jako z katalogů cestovních kanceláří. Okolní moře je plné korálů, které jsou útočištěm mnoha pestrobarevných rybek. Jakmile nás tedy menší lodička přiblíží k zátoce nazvané Mango Bay, vrhám se do tyrkysových vod v naději, že nějaké „oploutvené“ obyvatele spatřím.

Běžně se v korálech prohánějí klauni, které proslavil animák Hledá se Nemo, ale také skaláry, klipky hrotcové, havýšové a další. Kdo má štěstí, ten si užije i společnost želv, protože Ko Tao znamená v thajštině želví ostrov. Vyloženě vzácné je setkání se žralokem obrovským, největším zástupcem žraločí rodiny, který obvykle dorůstá osmi až devíti metrů. Snad i jeho rozměry mohou za to, že není tak zdatný plavec jako ostatní příbuzní, naopak je velmi pomalý, a co je důležité, není nebezpečný člověku.

Kromě několika menších pestrobarevných rybek ale mezi korály nic nevidím, šnorchl mi navíc úplně nesednul, takže po chvilce na podmořské divadlo rezignuji a jen si užívám osvěžující vodu, která v dubnovém vedru přijde víc než vhod.

Nejteplejší měsíc v Thajsku se ale brzy zase připomene, když se zpátky na Nang Yuanu škrábu na vyhlídku, ze které je celý ostrůvek jako na dlani. Společně se mnou sdílejí výhled na jedinečnou rezervaci, kam je mimochodem zakázáno nosit jakékoli plasty, i další lační návštěvníci. Výšlap a totální zbrocení potem za panorama rozhodně stály, i když podobné opojení lze v tomhle tropickém ráji zažít snad kdekoliv.