Egyptské Údolí králů: Příběhy o kráse, smrti i zločinu

Náš autobus přejel ve městě Luxor z východního břehu Nilu na západní, tedy přes most ze světa živých do tajemného světa mrtvých, jak říkali staří Egypťané. Stoupal pak zatáčkami mezi holými kamenitými kopci do Údolí králů. Nad ním se tyčila hora el-Kurn ve tvaru pyramidy jako němý svědek někdejší slávy, po které tu zbyly jenom ozvěny.

Před areálem údolí jsme prošli kolem obchodů dotěrných prodavačů suvenýrů a u pokladny si zaplatili dva lístky. Na první jsme mohli navštívit tři hrobky, na druhý, ten dražší, nás pustili do hrobu nejznámějšího faraona, Tutanchamona. Když ho anglický archeolog Howard Carter v roce 1922 objevil, byla to senzace. Zaplnila přední stránky významných deníků a rozpoutala vlnu egyptománie. Dodnes patří k nejvýznamnějším archeologickým objevům.

Carter našel hrob až po mnoha letech pátrání. V té době už většina archeologů nevěřila, že by v Údolí králů prokopaném skrz naskrz mohl někdo najít ještě něco významného. Carterovu sponzorovi lordu Carnarvonovi navíc docházely peníze a chtěl skončit. Archeolog měl poslední šanci hrob objevit. A podařilo se mu to.

Vešli jsme do hrobky a překvapilo nás, jak je v porovnání s ostatními malá a skromně vyzdobená. Egyptologové to vysvětlují tím, že Tutanchamon zemřel mladý (bylo mu asi 18 let), navíc nečekaně, podle všeho po úrazu. Proto ho narychlo uložili do hrobky, která zřejmě měla patřit někomu jinému, méně významnému. Mumie panovníka leží u vchodu v prosklené vitríně. Strážce nám posvítil LED lampou na jeho vyhaslou tvář, abychom si ji mohli vyfotit. Připadalo mi to jako ztotožnění člověka v márnici.

Kromě mumie je tu už jen kamenný sarkofág, ve kterém byla kdysi uložená. Ostatní věci (víc než 3000 předmětů) mají v Egyptském muzeu v Káhiře a ty nejkrásnější tam vystavují. Včetně nádherné posmrtné masky z 11,5 kilogramu zlata.

Stala se symbolem velkoleposti a krásy pohřební výbavy mladého faraona. Toho, kdo ji viděl, ať už v Káhiře, nebo na výstavě úžasných replik, která putuje po světě, možná napadne, jak asi vypadala podobná výbava nejslavnějšího faraona, Ramesse II.

Tak jako svět ohromily poklady, které tu Carter našel, byl by dnes tento archeolog nejspíš ohromený tím, co všechno vědci zjistili o zdravotním stavu Tutanchamona, jeho rodičích, pravděpodobné příčině smrti a dalších věcech.

Protože dnes už se senzační objevy nedělají jen na místě vykopávek, ale také v laboratořích, počítačích, pomocí CT tomografie, fotogrammetrie a dalších metod. Vyšší cena vstupenky do Tutanchamonovy hrobky není pro Egypt jen cestou, jak získat víc prostředků na provoz a výzkum v údolí, ale také způsobem, jak aspoň trochu omezit počet návštěvníků. Výzdobě na stěnách totiž neprospívá současný nápor tisícovek lidí. Snaží se ho omezit.

V podzemí se například zvyšuje vlhkost vzduchu a ta přispívá k destrukci nádherných fresek. Podle odborníků jim při současné návštěvnosti hrozí úplné zničení během sto až sto padesáti let, možná i dřív. Proto uvažují o tom, že v údolí vytvoří dokonalou repliku hrobky, aby ochránili originál.

Když stojíte v Údolí králů proti kopcům, jejichž stěny se zvedají strmě vzhůru, je to impozantní pocit. Hrobky se noří do hlubin vápencových svahů. Některé jsou dlouhé sto a více metrů. Výzdoba a nápisy na stěnách mají obvykle náboženský charakter a snaží se usnadnit faraonovi cestu do věčného posmrtného života. Ten většině Egypťanů připadal hezčí a důležitější než ten pozemský. V případě faraona bylo vše o to podstatnější, že představoval prostředníka mezi nimi a bohy.

Zdejší vyprahlé, izolované a hlídané Údolí králů si pro svou hrobku vybral jako první faraon Thutmose I. (1504–1492 př. n. l.), protože mu ho doporučil jeho architekt Ineni. Snažil se tak předejít jejímu vykradení, ke kterému docházelo v pyramidách a na jiných pohřebištích. Zlato a drahocenné předměty lákaly vykradače hrobek jako narkomany droga.

Archeologové zatím objevili v Údolí králů 65 hrobek, nevykradená, nebo spíš téměř nevykradená, byla jen ta Tutanchamonova. I do ní se totiž zloději dostali, ale zřejmě je někdo vyrušil, a proto ji nestihli vyloupit. Proč se pro svůj lup nevrátili a hrob upadl do zapomnění, to zůstává záhadou.

Stopy po vykrádaní pohřebních komor najdete v Údolí králů dodnes. V dobách faraonů to nebylo vzácností. I když šlo z pohledu tehdejší společnosti o těžký zločin, za který hrozila strašná smrt – nabodnutí na kůl nebo upálení zaživa. I s takovou hrozbou si většina zlodějů dokázala poradit.

Snažili se podplácet jak strážné, tak nejrůznější státní úředníky, včetně soudců. Někdy kradli i na objednávku lidí z faraonova okolí. Jindy mezi nimi byli lidé, kteří pomáhali hrobku stavět. Případně od těchto lidí získávali potřebné informace.

Nepomohlo ani to, že stavitelé hrobek měli omezený pohyb. Nebo to, že tady třeba po dokončení chodeb popravili válečné zajatce, kteří udělali nejtěžší práce.

V období neúrody a nejrůznějších krizí se množství nájezdů na Údolí králů zvyšovalo. Stoupal i počet úplatných lidí. Loupení prý dosáhlo vrcholu za XX. dynastie faraonů a v následném přechodném období. Vláda panovníků postrádala autoritu a byla neustále ohrožená.

Organizované skupiny lupičů vytvořily byznys, kterého se zúčastnili hlídači, jejich šéfové i kněží. Dokonce nejvyšší úředník pověřený ochranou nekropole s nimi někdy táhl za jeden provaz. Ukázal to třeba jeden z případů, kdy zlodějům loupení nevyšlo, podařilo se je chytit a přinutit, aby promluvili.

Na začátku 20. století se archeologům povedlo odhalit vesnici, která byla obcí vykradačů hrobů. Toto řemeslo tu prý kvetlo od nepaměti, přesněji řečeno od 13. století před naším letopočtem. Dědilo se hezky spořádaně z otců na syny.

Vedle lidí, kteří hroby vykrádali a ničili, existovala i skupina lidí, většinou čestných kněží, kteří se snažili hroby faraonů, nebo aspoň jejich mumie, chránit. Přenášeli ostatky panovníků do různých skrýší. Aby je zabezpečili, zbavili je veškerého zlata a cenností, které zločince tak lákaly.

Hromadný hrob těchto mumií se podařilo najít v Dér el Bahrí, kousek od Údolí králů, v roce 1875. Pozdější výzkum a rozbory DNA ukázaly, že šlo o pozůstatky řady těch nejslavnějších faraonů, jako byl třeba Ahmose I., Amenhotep I., Thutmose III. nebo Ramesse II. Podobně byla přestěhována do jiné hrobky i královna Hatšepsut.

Kněží chránili pozůstatky faraonů z náboženských a etických důvodů. Tehdy nemohli samozřejmě vědět, že tím pro dnešní vědce zachrání cenné pozůstatky vládců, které mohou zkoumat. Postupně tak odhalují tajemství jejich života i událostí tehdejší doby. Zjišťují, že se v mnoha ohledech podobají těm dnešním.