Dvojice Češek si deset let ordinuje nejlepší školu života. Pohled na bídu v zahraničí jim otevřel oči

Do zahraničí začaly Kilhofová a Zmeškalová, které na sociálních sítích vystupují jako Holky cestovatelky, vyrážet už během studia na střední škole. Poprvé je dohromady svedla víceméně náhoda.

„Vyhrály jsme zájezd do Anglie za nejlepší studijní úspěchy a už tehdy jsme objevily kouzlo cestování. Potom jsme začaly jezdit na vlastní pěst. Na vysoké jsme byly ve stejné třídě, takže jsme si společně plánovaly zkoušky, abychom mohly vyrážet do zahraničí,“ popisují Češky v podcastu. „Byly jsme ten typ, co má zkoušky hotové jako první, abychom měly co nejdelší volno. Z jednoho týdne byly najednou tři, a to už se dalo skvěle využít.“

Cestovatelky si okamžitě sedly, v zahraničí se dodnes skvěle doplňují. „Já to na sebe prásknu, neumím úplně dobře plánovat. Takže máme role rozdělené, a kdyby jedna z nás chyběla, už by to byl problém,“ tvrdí Zmeškalová. „Já jsem zase řidička, balička, vařička a nosička,“ dodává se smíchem.

Obě Češky se shodují také na tom, že společné cestování dost obrousí hrany a ega musejí jít stranou. Chytit se občas kvůli maličkostem je ale podle nich normální.

Po návštěvě Británie začaly Kilhofová se Zmeškalovou objevovat další evropské státy. Navštívily třeba Řecko, Itálii či Ukrajinu, později se však začala formovat láska k americkému kontinentu, která je pro Češky charakteristická. Společně navštívily už spoustu zemí, zatím se jim vyhýbá hlavně oblast Karibiku, na svou chvíli čekají také Chile anebo Venezuela.

„Amerika pro nás byla srdcovka od prvního okamžiku. Jako teenagerky jsme měly velký sen vidět Spojené státy, Hollywood a takové to pozlátko. Jenže pak nás uhranuly sociální práce a začaly jsme se na svět dívat trochu jinýma očima. Zkusily jsme Mexiko a zjistily jsme, že nám asi více vyhovují chaotičtější země, i když do USA se vracíme prakticky každoročně,“ potvrzují Češky.

Touha vyrazit do divočejších států podle nich plyne i z českého prostředí, kde bývá vše pečlivě narýsované. „Nám se hodně líbí země, které nejsou tak byrokratické, vše se tam vyřídí za chviličku a když přihodíte jeden dolar, tak je to ještě rychlejší. A já třeba dodnes neřídím, takže jsme hledaly i země, kde se budeme moct přesouvat veřejnou dopravou, na což jsou Střední a Jižní Amerika perfektní,“ dodává Kilhofová.

Výjezdy cestovatelky navíc po konci vysoké školy stále prodlužovaly, nejdéle byly pryč devět měsíců. Většinou jsou ale na cestách půl roku, kdy pracují na dálku, a pak půl roku v Česku, kde o svých dobrodružstvích intenzivně přednášejí. Nezastaví se tedy ani doma, což jejich nomádským duším nikterak nevadí.

Do vlasti se světoběžnice vracejí rády a po návštěvách rozvojových zemí vždy docení, jak v Česku vše funguje. Podle Kilhofové a Zmeškalové je cestování nejlepší školou života, obzvlášť když se člověk bedlivě dívá, jak se žije jinde. „Děláme si takový náš vlastní průzkum, bavíme se s místními, chceme poznat jejich kulturu, ale ptáme se i na takové věci, jako je důchodový systém a když víme, že si to můžeme dovolit, tak i na politiku,“ konstatují.

K lidem je při podobných konverzacích potřeba přistupovat empaticky a nesoudit je. „Mnohokrát jsme se ocitly i ve slumech, ať už v Brazílii nebo v Mexiku. Neštítíme se. Přesto jsme občas slyšely věci, které bychom raději neslyšely. Lidé začnou mluvit třeba o státních protestech, střelbách a úmrtích, která se zametají pod koberec,“ vzpomínají Češky na konverzace, ze kterých je občas mrazí.

„Napadá mě třeba Nikaragua, což je země, kam už asi nemáme úplně potřebu se vracet. Viděly jsme tam spoustu hladovějících dětí, mrtvých zvířat, a to nemluvíme o psech, ale o velkém dobytku v řekách. Nebyly to hezké pohledy, přitom spousta turistů do Nikaraguy jezdí s tím, jaká je to skvělá země. Mám pocit, že to jsou lidé, kteří umí věci přehlížet a nevadí jim mít klapky na očích,“ míní Zmeškalová.

Podobné zážitky v obou cestovatelkách rezonují i po návratu. České problémy jim pak připadají zcela malicherné. „Třeba posloucháte, jak se něco zdražilo o korunu. My se přitom vrátily ze zemí, kde je vyloženě hlad, lidi na něj umírají a nemají vůbec čas řešit takové banality, co se kolikrát řeší u nás,“ konstatují Kilhofová se Zmeškalovou s tím, že cestování skutečně mění pohled na svět.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Čím je americký kontinent tak unikátní? Které země neprávem provází negativní reputace? Dá se zapříst hovor s místními i bez znalosti španělštiny? Je debata o politice v Latinské Americe nebezpečná? Jak člověka mění návštěvy rozvojových zemí? A jsou české problémy malicherné? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.