Článek
Hned po dokončení studia na vysoké škole, během nějž si dvakrát odskočila na program Work and Travel do americké Montany a Skotska, se Košnařová přestěhovala do Londýna. V britském hlavním městě několik let žila a pracovala. Začala ji však vábit vůně dálek a dobrodružství. V roce 2011 se proto rozhodla pro radikální řez. Dala výpověď, aby mohla strávit šest měsíců v Asii, z toho nějaký čas coby lektorka angličtiny v Nepálu, v plánu měla rovněž návštěvu Indie.
„Tyto dvě země jsem si dopředu vybrala, protože mě lákal Himálaj a hinduistická kultura. Zároveň jsem chtěla, aby moje cesta měla i nějaký přesah, proto jsem se rozhodla vstoupit do dobrovolnického programu. Učila jsem v sirotčinci a žila u nepálské rodiny ve vesnici,“ popsala cestovatelka Novinkám s tím, že podmínky byly pro Evropana v mnohém nepředstavitelné, nepohodlné a velmi prosté.
Po Indii se Češka přesunula do jihovýchodní Asie, kde navštívila mimo jiné Vietnam, Thajsko, Malajsii, Borneo či Brunej. O obou etapách napsala Košnařová knihy nazvané Jednou se mi splní sen; druhý díl o putování napříč jihovýchodní Asií vyšel loni. Cestopis, pojatý částečně jako deník, zachycuje zejména ostrý kontrast mezi oběma regiony.
„Z Bombaje v Indii jsem odletěla do Hanoje. Hned na první pohled to byl úplně jiný svět, modernější. Měla jsem hodně smíšené pocity. Indie a Nepál jsou i přes všechny svoje problémy a nepředstavitelnou chudobu pohádkové země. Náboženství se tam prolíná do všech aspektů života,“ konstatuje cestovatelka. „Nejde se tomu vyhnout, lidé se modlí na ulicích u kamenných oltářů, provádí se rituály, mezi davem lidí se proplétají krávy i jiná zvířata.“
V Nepálu pracovala Češka v sirotčinci.
Přesun do modernějšího Vietnamu tehdy Košnařová nesla s mírnou lítostí. „Jsem staromilec. V Indii i Nepálu jsem se cítila dobře, ale zároveň jsem se těšila i na vymoženosti civilizace. Třeba, že si dojdu do koupelny, abych se osprchovala teplou vodou, u toho si rozsvítím, spláchnu záchod…,“ vyjmenovává Češka věci, kterých se jí v Nepálu a Indii nedostávalo.
| Na rozhovor s Terezou Košnařovou o jejích zážitcích z Nepálu a Indie se můžete podívat na odkazu níže. |
|---|
Viděla brutální napadení
Po zkušenostech z obou zemí dorazila Košnařová do jihovýchodní Asie už značně ostřílenější a těšila se na další etapu svého velkého dobrodružství. A že jí čekaly občas skutečně nečekané zážitky.
Kdo je dobrovolník?
Dobrovolník je v cestovatelském žargonu člověk, který v zahraničí vykonává práci výměnou za ubytování a jídlo. Může jít o učení angličtiny, péči o zvířata, pomoc se stavbou školy a podobně. Dobrovolnické programy nabízejí nejrůznější specializované organizace, mnohdy jsou však tyto pobyty za poplatek. Pro cestovatele jde nicméně o snadný způsob, jak strávit delší dobu v zahraničí a v úzkém kontaktu s místními obyvateli. Dobrovolnických programů proto často využívají studenti anebo čerství absolventi vysokých škol, aby načerpali nové zkušenosti.
„V Thajsku jsme se s kamarádkou staly svědky dost brutálního napadení při přestupu na jiný autobus. Řešily jsme něco ohledně jízdenek, když na opodál stojícího Francouze zaútočili čtyři muži, kteří patřili ke kanceláři, kde se prodávaly lístky. Přerazili o něj židli, přichystali si na něj kladivo a prkénko s dlouhými zatlučenými hřeby, jeho ženu dost nevybíravě skopli na zem. Naštěstí vyvázl jen s pár šrámy na zádech, ale celá situace měla ještě dohru na policejní stanici,“ vzpomíná Češka na jeden z vyhrocených okamžiků.
Podobně krajním situacím se jinak snažila předcházet. „Držím se vždy pravidel zdravého rozumu. Jako žena si prostě musím dávat větší pozor, takže v noci určitě nepolezu do temné uličky. Snažím se také dodržovat místní zvyklosti, co se týče oblékání či chování. I když ani při nejlepší víře a snaze nedostojí člověk všemu,“ míní Košnařová.
Na sklonku třicetin procestovala Češka Latinskou Ameriku.
„V Bruneji jsem například během Ramadánu měla na vkus místních až příliš krátké kraťasy. Muži si mysleli, že jsem prostitutka. Uvědomila jsem si to včas a převlékla se, takže mě to zavedlo pouze do několika nepříjemných situací, nikoli nebezpečných.“
Návrat nebyl snadný
Konec půlročního putování byl pro Košnařovou emočně velmi silný. „Byla jsem nadšená, že jsem se k cestě odhodlala. I za cenu, že jsem v práci dala výpověď, a tím tedy přišla o jakousi existenční jistotu. Po návratu mi totiž na účtu zbývalo asi 17 liber. Neměla jsem ani pořádné oblečení, protože když jsem odjížděla a všechny svoje věci balila do krabic, tak jsem v euforii darovala spoustu věcí na charitu,“ vzpomíná.
Dočasná ztráta jistot by ale podle Košnařové neměla člověka zastavit v tom, aby si plnil sny. Obavy totiž budou vždy, ale pokaždé také přejdou. „Risk je zisk a tímto heslem se od té doby v životě řídím. Jedna kamarádka mi po návratu darovala svetr, ve kterém jsem chodila do první výplaty v novém zaměstnání, a pomohli mi i další kamarádi. Tímto jim ještě jednou takto veřejně děkuji,“ říká s úsměvem.
Tereza Košnařová žila několik let v Londýně.
Zážitky pomohly Češku do značné míry zformovat, a to zejména díky zkušenostem z chudých koutů světa, kde lidem nic samo od sebe nepadá do klína. „Hodně jsem se o sobě naučila, třeba, že zvládnu mnohem více, než jsem si kdy myslela,“ dodává.
Po návratu měla cestovatelka nicméně docela dlouho problém zařadit se zpět do běžného života. „Chybělo mi neustálé poznávání, zážitky a dobrodružství. Vlastně jsem se utvrdila v tom, že s cestováním rozhodně nekončím. A hned jsem začala plánovat další dlouhou cestu do Latinské Ameriky, kterou se mi podařilo uskutečnit o dva roky později.“
Toulavé boty už nezula
Díky předchozím zkušenostem se Košnařová cítila jistější. Projela Brazílii, Bolívii, Nikaraguu, Honduras či Mexiko, podívala se také na Kubu, ze které se přes Kostariku či Panamu vrátila do Jižní Ameriky, konkrétně do Kolumbie, Ekvádoru a Peru. „Původně jsem cestu naplánovala na čtyři měsíce a měla jsem odletět z Mexika domů do Londýna, kde jsem v té době stále žila. Jenže jsem si uvědomila, že se nechci znovu usadit, že chci dál cestovat,“ vzpomíná Češka s tím, že se rozhodla si cestu prodloužit.
„Moje formování pokračovalo stejným způsobem jako po návratu z Asie. Ještě se prohloubilo. Poznala jsem další obrovský kus světa, viděla nespočet krásných míst, třeba solnou pláň Salar de Uyuni či jezero Titicaca, a zkusila si spoustu nových věcí. Poznala jsem úplně novou mentalitu a naučila se plynně španělsky,“ vyjmenovává cestovatelka, co vše jí další velká zkušenost, kterou prožila na prahu třicítky, přinesla.
Košnařová při jihoamerických toulkách nevynechala ani nejslavnější dominantu Ria de Janeira.
Cestovatelskou duši už Košnařová nikdy potom nezapřela. Toulavé boty nezula ani po svatbě, návratu do vlasti a narození dcery. Poznávání nových koutů světa totiž považuje za skvělý způsob, jak rozvíjet sebe sama. „Na cestách si můžete v klidu rozmyslet, jak se svým životem naložit, pokud se zrovna nacházíte na nějaké křižovatce. Já se sice na žádné nenacházím, ale i tak mě cestování stále baví. Možná jsem zakotvila na cestě neustálého hledání sebe sama. Nevím…“
Důležitým tématem se pro Češku na cestách stala také ženská práva, která jsou zejména v rozvojových zemích odlišná než na Západě.
„Nejvíc do hloubky jsem do této problematiky pronikla v Nepálu, kde jsem s místními žila a viděla, jak se k ženám chovají. A pak také v Indii. Tamní ženy mají opravdu těžký život, v podstatě jsou vykonavatelky veškerých prací kolem domácnosti, domu a případně i hospodářství. Nikdo jim s ničím nepomůže, nikdo se jich ani neptá na názor. Mají sice oficiální právo volit a právo na vzdělání, v praxi to bohužel často nefunguje. Domácí násilí je časté, stejně tak násilí páchané na menstruujících ženách, které jsou stále jako nečisté v době periody posílány pryč a ponechány o samotě,“ vysvětluje.
Dnes cestuje Košnařová s rodinou, adrenalin už nutně nevyhledává.
Ani v jihovýchodní Asii není podle Košnařové život žen nikterak snadný a růžový. „Míra násilí páchaného na ženách je stále velmi vysoká. Ještě vyšší pak v oblastech, kde je obyvatelstvo velmi chudé a nevzdělané. Na ženy opět spadá starost o chod domácnosti a rodiny. Pokud by to tak samy nechtěly, není způsob, jak z toho ven. Společnost samotnou ženu tolerovat nebude.“
Podobné zkušenosti pomohly Češce více docenit život ve vlasti. „Když vidíte ty obrovské rozdíly, hlad, bídu, nemoci a bezmoc, ze které se nedá odejít, donutí vás to zamyslet se nad tím, že se sami nemáte zas tak špatně, jak jste si dosud mysleli. Při cestování to přestane být omílané klišé a začne to být fakt. Člověk prostě přestane brát jako samozřejmost vše, co je pro něj běžně dostupné,“ konstatuje.
Vystačí si se západem slunce
O svých výpravách by chtěla Košnařová do budoucna napsat další knihy, ráda totiž inspiruje další lidi, kteří mohou bojovat se strachem vystoupit z komfortní zóny a někam vyrazit. „Zatím jsem ve fázi rozpracovávání několika nápadů. Možná to bude o společenských reáliích, možná s více fotkami… Ještě nevím.“
O svých dobrodružstvích Košnařová ve volném čase přednáší.
Co ale naopak ví, je, že bude i nadále z Česka „prchat“ do světa. Život v tuzemsku si sice pochvaluje, ale zároveň jí v mnohém přijde až příliš předvídatelný.
„Cestování stále miluji, i když už nemusím mít za každou cenu adrenalin. Někdy mi stačí jenom sedět někde ve Středomoří v kavárně, dát si kafíčko a koukat na západ slunce. Manžel pak sedí vedle, dcera pobíhá okolo. Nic neříkáme, jen nasáváme atmosféru. Přála bych všem zažívat ten pocit blaženosti při takových chvílích,“ tvrdí.
