Češce přezdívají expertka na všechno hnusný. Postsovětský východ si zamilovala díky autenticitě

Cestování bývalo pro Češku kdysi něčím abstraktním, dnes už si bez něj nedokáže představit život. „Není to jen dovolená. Je to poznávání nových míst i sama sebe. Výpravy mi neskutečně rozšiřují obzory a mizí předsudky, které jsem kdysi mívala,“ svěřuje se v podcastu.

„S rodiči jsme jezdili spíš jen po Česku, v zahraničí jsem byla až někdy na druhém stupni – v Itálii, Chorvatsku a podobně,“ dodává Cabalková Hnátnická s tím, že touha po dobrodružství v ní začala pomalu klíčit v 17 letech, když se podívala na Ukrajinu.

„To byl pro mě tehdy velký kulturní šok. Matně si vzpomínám, že jsem se první den rozbrečela a chtěla jet domů. Nebylo to jako u nás nebo někde v západní Evropě, Ukrajina na mě působila divoce a chaoticky. Během pobytu se ale moje pocity vůči ní změnily a nakonec jsem se tam i několikrát vrátila,“ konstatuje. O výletu prý posléze hojně vyprávěla.

Snad k této události lze podle Cabalkové Hnátnické vysledovat první zárodky okouzlení Východem. Významným faktorem při cestách ovšem nebyl jen tamní divoký naturel, ale i finance. „Cestovat na Východ pro mě bylo během vysoké školy i po ní levnější než jet do Ameriky. S kamarádkou jsme braly levné letenky za pár stovek. Rozhodující byla zkrátka cena, nikoli to, kam jsme opravdu chtěly,“ vzpomíná.

Největší zlom Češka pocítila při návštěvě Gruzie v roce 2018. Původně se jí tam jet nechtělo, nakonec návrat domů skoro oplakala. „Tam jsem si tehdy uvědomila, že mě cestování baví a jsem při něm šťastná. Jenže jsem si říkala, že na něj nemám dost peněz, a navíc nemůžu jako holka cestovat sama. Tahle nejistota asi pramenila z nevědomosti a neznalosti,“ tvrdí Cabalková Hnátnická.

Nakonec sebrala odvahu, aby o rok později vyrazila na devítiměsíční cestu směrem na východ. Její trasa vedla přes bývalé státy Sovětského svazu, kromě Gruzie navštívila také Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán či Uzbekistán, pak přeletěla do jihovýchodní Asie, kde ji v dalším putování nakonec zastavil zkraje roku 2020 covid.

„Měla jsem o té cestě velké pochyby. Nevěděla jsem, jak dlouho budu pryč, jestli měsíc, dva nebo rok. Ráno jsem se budila s pocitem, jestli jsem se nezbláznila. Říkala jsem si, že mám přeci kde bydlet, dobrou práci… Zároveň jsem cítila, že mi něco chybí a že nemám nijak velké závazky a mohla bych jednou litovat, že jsem nevyrazila,“ vzpomíná Češka na rozporuplné pocity, které zprvu měla. Nakonec se jim však postavila, dala výpověď a vyrazila.

Na cestě Lenka rychle získala sebevědomí. Vyhýbaly se jí totiž nepříjemnosti, naopak se prakticky všude setkávala s milými lidmi. „Každou chvíli jsem se s někým seznámila, hodně lidí mě pozvalo domů, u spousty z nich jsem i spala. V Uzbekistánu jsem jela čtyři dny vlakem a někdo mi jen tak dal jídlo, zval mě na čaj… Vlastně jsem prakticky vůbec nebyla sama. Občas jsem už měla chvíle, kdy jsem si říkala, ať mi dají všichni pokoj, protože jsem potřebovala klid,“ směje se Češka.

Právě lidé pro ni ale nakonec představovali jeden ze zlatých hřebů cesty. To byl také důvod, proč se láska k Východu v průběhu devítiměsíčního výletu jen upevnila.

„Často tam žijí v podmínkách, které by nám přišly špatné a ošklivé. Ale neviděla jsem vyloženě velkou bídu, i když ve většině bývalých sovětských zemí úplně chybí střední třída. Buď jsou tam lidé bohatí, třeba v Almaty v Kazachstánu jezdí nablýskané mercedesy, anebo chudí. Na hostelu jsem potkala zdravotní sestřičku, která si nebyla ani schopná vydělat na nájem, a aby uživila i svého syna, tak ještě uklízela.“

Díky podobným střetům s realitou dokáže Cabalková Hnátnická mnohem více docenit život doma. „Vím, že to říkají všichni cestovatelé, ale mně po zkušenostech ze zahraničí přijde jako velké privilegium, že jsem se narodila ve střední Evropě a v Česku, což je bezpečná země. Najednou jsem vděčná třeba i za to, že mi teče teplá voda, že máme plné supermarkety jídla, dobrou zdravotní péči… Tyhle základní věci nejsou všude samozřejmostí,“ konstatuje expertka na všechno hnusný.

Svou úsměvnou přezdívku bere jako nadsázku. Na Východě je totiž podle ní mnoho hezkých věcí k vidění. „Přízvisko jsem si vysloužila tím, že jsem si v postsovětských zemích fotila třeba sochy Lenina, rozpadlé budovy… Nejhorší věcí, kterou jsem na cestách viděla, ale nejsou nějaké stavby, je to bída. Třeba v Indii vidíte lidi, jak spí ve slumu nebo na ulici. Mám velké sociální cítění, takže se mi nedívá lehce ani na žebrající děti,“ tvrdí.

„Za mě je prostě Česká republika skvělá a vážím si toho, že tady žiju. Myslím, že i v porovnání s jinými bývalými státy Sovětského svazu jsme na tom velmi dobře. Tak snad to tak zůstane,“ doufá cestovatelka.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se z někoho, kdo prakticky necestuje, stane někdo, kdo si bez cestování neumí představit život? Čím je přitažlivý Východ a bývalé státy Sovětského svazu? Je v nich chudoba a šeď vidět na každém rohu? Jak se tamní lidé chovají k turistům z Evropy? Co nejzajímavějšího může člověk zažít v Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu? A jaké nejhnusnější věci viděla expertka na všechno hnusný? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.