Čech žil deset let na vřelejší straně planety. Krajany po návratu vnímá jako věčné kverulanty

Do Chile zavála Víta Lukáše víceméně náhoda. Na začátku milénia prahnul vyrazit za prací do Latinské Ameriky, konkrétně se chtěl podívat do tropických oblastí. „Nakonec mě vybrali do sedmi z osmi projektů, do kterých jsem se hlásil, a Chile mi z toho vyšlo ekonomicky nejlépe. Ve výsledku jsem tedy jel do země, která jako jediná nemá tropické deštné lesy,“ usmívá se zoolog.

Novým domovem se Lukášovi stal ostrov Chiloé, kde měl mapovat tehdy nepříliš známého psa Darwinova, místní endemický druh. Do okolní přírody, kultury i obyvatel se rychle zamiloval, a tak se půl roku záhy přetavilo v desetiletý pobyt.

„Vůbec jsem to neplánoval. Po prvním půlroce jsem si říkal, že zůstanu ještě tři měsíce, protože jsem se dostal k zajímavé práci. Nakonec jsem natolik zabředl do výzkumného procesu, že jsem zpátky do Česka zkrátka neodjel,“ vzpomíná. Zároveň připouští, že rodina měla z Jižní Ameriky, kterou i dnes částečně provází negativní reputace, jisté obavy. „Moji blízcí mě ale vždy ve všem podporovali.“

Sám Lukáš také ze začátku netušil, do jakého prostředí jede, přestože už měl za sebou v Latinské Americe návštěvu Kostariky. „Něco málo jsem věděl od kolegů, třeba jaké vybavení budu mít k dispozici, s kým budu v terénu…,“ popisuje s tím, že v praxi však spousta věcí neprobíhala tak, jak měla. „Chtěl jsem i odjet. Kdybych nebyl v jádru dobrodružná povaha a střelec, co se nevzdává, tak jsem se asi sbalil, protože ze začátku nefungovalo vůbec nic.“

Došlo třeba na situaci, kdy byl Lukáš na výzkumné stanici dva nebo tři měsíce úplně sám, přestože měl většinu vědecké práce vykonávat ve dvou. „Stalo se mi také, že už jsem neměl zásoby jídla, dělal jsem si pak saláty ve stylu Robinsona Crusoea, byl jsem úplně odříznutý, což nebylo zrovna příjemné,“ konstatuje zoolog s tím, že na druhou stranu našel na ostrově Chiloé množství přátel, s nimiž je dodnes v kontaktu.

S blížícím se koncem pobytu dostal Lukáš nabídku práce ze zoologické zahrady ve městě Buin, které leží jižně od metropole Santiago.

„Chystali tam tenkrát velkou expozici o bezobratlých živočiších a já s nimi měl zkušenosti. Odmala jsem domů tahal nejrůznější havěť,“ prozrazuje. „Ten projekt byl skvělý a velice rychle jsem tam zapadnul a vypracoval se nahoru. K bezobratlým se mi pak přidali plazi a obojživelníci, a nakonec jsem tam založil celé oddělení, spolupracovali jsme třeba i s plzeňskou či pražskou zoo.“

Kromě toho se Lukáš účastnil i mnoha projektů napříč Jižní Amerikou, kterou měl tak možnost poměrně zevrubně prozkoumat. Seznamoval se blíže i se svým dočasným chilským domovem a jeho obyvateli. „Pak jsem se přesunul blíže k Santiagu, kde jsem poprvé narazil na obrovské socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými částmi země. A nejen to: dodnes je společnost poměrně dost rozdělená na příznivce a odpůrce bývalého diktátora Pinocheta,“ pokračuje.

Pokud ale většinu obyvatel něco spojuje, je to podle Lukáše vřelost, jíž velmi rychle propadnul. „Kdykoli jsem byl na venkově, tak jsem se setkal s lidmi, kteří i kdyby nic neměli, tak se pro vás rozdají. Čím chudší, tím vstřícnější… Třeba se mi stalo, že mě někde na cestě zastihnul silný déšť, tak jsem prosil lidi, zda bych si u nich na zahradě nemohl přes noc rozložit stan, ráno že budu už zase pryč. Okamžitě mě pozvali dovnitř, dostal jsem polévku, čaj, zajímali se a starali se.“

Návrat do vlasti byl proto pro Lukáše z tohoto hlediska vystřízlivěním. Češi jsou podle něj věční kverulanti, kteří si stěžují při každé příležitosti a na všechno, přestože si zdaleka nežijí tak špatně. „Chilané, i když mají různé složitosti v životě, tak se snaží být vesměs pozitivní, na všem najdou něco dobrého. V Česku je bezpečno, a to i z hlediska přírodních katastrof. Máme sice záplavy, ale v Chile jsou běžná zemětřesení, tsunami, požáry… Přesto pořád jen nadáváme.“

Ani Chile ale nechce Lukáš vykreslovat jen s růžovými brýlemi, navzdory vysoké bezpečnosti se mu přihodilo několik nepříjemností. „Procházel jsem jednou horší čtvrtí v San Bernardu, šel jsem do auta pro mapu kvůli expedici. Oslovili mě nějací tři skejťáci s tím, jestli nemám cigaretu, pak si začali něco říkat mezi sebou, padlo slovo gringo (pejorativní termín, který se v Latinské Americe užívá pro cizince bílé pleti - pozn. red.). Dva mě chytili, jeden měl injekční stříkačku a snažil se mi něco píchnout do ruky. Začal jsem se bránit, ale dostal jsem kamenem do hlavy, takže se jim nakonec podařilo do mě jehlu zabodnout. Tři měsíce jsem se pak bál, zda nebudu mít žloutenku nebo HIV.“

Zároveň nechce svými příhodami potenciální turisty strašit. „Přeci jen jsem tam žil 10 let a staly se mi všehovšudy tři špatné věci,“ podotýká.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak vypadá práce zoologa v Chile? Jak odlišná je oproti Česku tamní pracovní morálka? Je země Švýcarskem Jižní Ameriky? Jací jsou obyvatelé a co by se od nich mohli Češi přiučit? Patří zemětřesení a další přírodní jevy k běžnému životu v Chile? A co bezpečnost? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.