Budoucího manžela potkala na druhém konci planety. Když její přítel usnul ve vlaku

Psal se rok 2000 a Maire Cliffordová z Nového Zélandu tou dobou už nějaký ten rok žila ve Velké Británii. Zrovna se svým tehdejším přítelem cestovala vlakem z Londýna do hlavního města Skotska. A zatímco se rušné městské kulisy měnily v poklidnou zeleň venkova, její partner velmi brzy usnul, uvádí nevšední love story server CNN.

Protože cesta měla trvat ještě šest hodin a Cliffordová se v tichu během cesty nudila, šla se podívat do kuřáckého vagonu. Byl téměř prázdný až na mladíka s velkým batohem. Požádala jej proto o oheň a dali se do řeči.

Muž se zapalovačem byl 27letý Andy Bain, Skot vyrůstající v Anglii, který se právě vracel do domovského Edinburghu po cestách napříč Tanzanií a Zanzibarem.

„Pamatuji si, že mě zaskočilo, jak byl ten rozhovor jednoduchý, jako bychom se už znali,“ vzpomíná zpětně na osudové setkání Cliffordová. A Bain dodává, že po něm časem začal věřit na osud.

V Africe přemýšlel nad svým dosavadním životem a romantickými vztahy, které se zrovna nevyvedly. Chtěl si od nich dát pauzu a všechno si srovnat. Uchvácen krásou divoké africké krajiny si ale řekl, že co se má stát, to se stane, a rozhodl se opět otevřít se možnostem.

Po příletu do Londýna shodou okolností zmeškal rezervovaný vlak a musel do Edinburghu vyrazit dalším spojem. Cliffordová tak byla první osobou, na kterou po svém rozhodnutí narazil.

V tu chvíli nikdo z nich neuvažoval o romantické známosti, protože dívka uvedla, že cestuje s přítelem, rychle ale navázali přátelství.

„Samozřejmě mi pověděl, co viděl v Chráněné oblasti Ngorongoro, tím mě taky zaujal. Myslím, že k vnímání speciálních momentů okolo nás je potřeba určitý typ člověka,“ popsala Cliffordová, která mu zase vyprávěla o svém životě na Novém Zélandu, stěhování do Anglie i cestách po Evropě. Zdálo se, že mají podobný přístup k životu, k objevování krásy světa a vnímání důležitých věcí.

Cliffordová se poté šla podívat za svým přítelem barmanem, ten ale spal v naprosto stejné poloze, proto se vrátila zpět k zajímavému povídání.

„Byl to opravdu snadný rozhovor. Prostě jsme si sedli. Nepomyslel jsem si: ,Je opravdu sexy' nebo něco takového. Spíš: ,Je fakt skvělá,' bylo prostě příjemné s někým si dobře pokecat. Nebylo potřeba vyvíjet žádné úsilí, šlo to samo,“ poslal Bain.

V průběhu druhé části rozhovoru si vyměnili e-maily a rozloučili se s tím, že zůstanou v kontaktu. Cliffordová vzpomíná, že přestože byla ve Skotsku s někým jiným, doufala, že na svého nového kamaráda z vlaku náhodou narazí. To se nestalo, po týdnu mu ale napsala e-mail.

Začali si psát pravidelně a později i telefonovat, stále na přátelské notě. Trochu to připomíná scénář filmu Jeden den, který se dočkal několika zpracování. Dva cizinci se náhodně stanou přáteli, zůstanou v kontaktu, ale nepřipouštějí si romantické pouto.

Nutno dodat, že Cliffordová se v průběhu času s tehdejším přítelem rozešla, přičemž Bain v tom podle ní nehrál žádnou roli.

S Bainem se potkala, když přijel pracovně do Londýna. Povídali si, smáli se a slavili. Skončili na stejném hotelovém pokoji, ale šlo jen o přátelské přespání. Ačkoli jeden druhému prozařovali život, nikdy se ani nepolíbili.

Při osobních rozhovorech ale vyšlo najevo, že se Cliffordová s přáteli chystá oslavit silvestr v Edinburghu a Bain nabídl, že můžou bydlet u něj. A zatímco všichni ostatní vyrazili řádit do víru velkoměsta, dva cestovatelé trávili konec starého roku hlubokými rozhovory. A tak to šlo i další dva dny.

Až třetí den Bain položil kamarádce ruku na koleno a řekl: „Opravdu tě miluji.“ „Taky tě miluji,“ odvětila Cliffordová. Ale on řekl: „Ne, jsem do tebe zamilovaný.“ A ač ji to v první moment šokovalo, uvědomila si, že to cítí stejně.

Poprvé se políbili, a přestože měli zpočátku trochu obavy, aby nepokazili své skvělé přátelství, ukázalo se, že jako partnerům jim to ladí úplně stejně.

Cloffordová pak odjela zpět do Londýna, ale za týden se vrátila na narozeniny svého partnera a přichystala mu tajnou oslavu. A on se k ní záhy přestěhoval. Asi po šesti týdnech společného bydlení mu v hlavě vytanula myšlenka: „Je úžasná. Tak krásná, skvělá, báječná. Měl by sis ji vzít za ženu.“

Samotného ho to překvapilo, protože pocházel z rozvedeného manželství a o vlastní svatbě nikdy neuvažoval. Pak si ale vzpomněl na šťastné manželství svých prarodičů. Babiččin prsten koneckonců nosil na řetízku na krku.

"Když mě to napadlo, byli jsme zrovna na zastávce Paddington Street, kolem nás byla rychlá občerstvení. Sundal jsem prsten z řetízku, poklekl a zeptal se: ,Vezmeš si mě?' “ A odpovědí byl nadšený souhlas.

Pár slavil svatbu v roce 2003 na Novém Zélandu. O 22 let později tam stále žije a vychovává dvě náctileté dcery. Ani jeden z nich už dnes nekouří, ale Maire Bainová často vtipkuje, jak je ráda, že si před 25 lety příležitostně zapálila. A pro manžela je i po čtvrtstoletí tím nejúžasnějším člověkem, kterého kdy potkal.