Článek
Aby se evropští pěstitelé mohli seznámit s cizokrajnými rostlinami, bylo třeba je na starý kontinent nějak dopravit. Vzácné rostlinky tak musely v minulosti zvládnout dlouhé plavby. Bylo vůbec možné, aby dorazily v dobré kondici?
Jen díky tzv. Wardově skříňce, předchůdkyni miniaturního skleníku. Na aktuální výstavě v pražské botanické zahradě v Troji je její kopie. Vypadá jako bedna s proskleným víkem. Sloužila spolehlivě, rostlinky v ní uskladněné ani nepotřebovaly zálivku.
Prosklená skříňka byla naplněná mokrým substrátem nebo mechem, čímž vzniklo přirozené mikroklima. A v něm všechny bezpečně přežily.
Wardova skříňka byla tak oblíbená, že se později začaly vyrábět její zmenšené, dekorativní varianty: se sklem a kovem. Vypadaly jako miniskleníky a ty se používaly k pěstování choulostivých a vzácných rostlin v obytném interiéru.
Z historie známe tulipánovou horečku v 17. století, kdy jedna cibulka měla hodnotu domu. I jiné rostliny zažily takovou mánii?
Ano, v Anglii v 19. století to byla kapradinománie a orchideománie, která byla vyvolaná dovozem exotických druhů. Ovšem orchideje si mohli dovolit jen ti nejbohatší, zatímco kapradiny sbírali v přírodě nadšenci napříč společenskými vrstvami.
Zajímavé je, že do té doby se rostlinami, jejich popisem a názvoslovím, mohli zabývat jen muži. Poprvé v historii se objevily ženy, botaničky, vědkyně, které se aktivně zajímaly o kapradiny.
A orchideje? Nedivím se, že jejich krása ohromila.
Mýlíte se, Evropany do té doby zajímala pouze jejich užitková hodnota. Využívali je k léčení. Úplně jiný přístup k nim měli lidé v Asii. Od samého počátku v nich viděli estetickou hodnotu: cenili si je pro krásu, a dokonce i vůni.
Do Evropy se orchideje dostaly díky českému „lovci rostlin“, který se jmenoval Benedikt Roezl. Sbíral rostliny ve Střední Americe a posílal je po desítkách tisíc kusů na starý kontinent. Což dříve na rozdíl od dneška bylo možné. V Čechách byl vnímaný jako vážená osoba, rostliny dodával věhlasným zahradnickým firmám.
Cizokrajné jsou i citrusy. Předpokládám, že je známe v Evropě už dlouho.
Ano, ale víte, proč třeba pomeranče ve Španělsku chutnají jinak než v Itálii? Na Pyrenejský poloostrov je ve středověku přivezli Arabové. Mají dodnes tenkou slupku a jsou více hořké.
Naproti tomu ty z Itálie, které jsou sladší a lépe se loupou, se tam dostaly jinou cestou. Ze svých výprav je přivezli křižáci. Takže dvě země z jižní Evropy pěstují dodnes jiné odrůdy.
Jako první je ale ochutnali na královských dvorech.
Pěstovat je mohli pouze tehdejší vládcové, protože citrusy bylo nutné přezimovat a pouze oni mohli u svých sídel vystavět speciální stavby, tzv. oranžerie. Na Pražském hradě, v rakvi sestry císaře Rudolfa II., objevili vědci archeobotanický nález, který dokládá přítomnost exotického ovoce.
Máme tedy důkaz, že rudolfinský dvůr citrusy znal. Arcivévodkyně zemřela v předjaří, kdy nebyly k dispozici stálezelené rostliny k dekoraci, takže byly využity exotické rostliny z oranžerie. Do rakve byl vložen věneček z pomerančovníku, rozmarýnu a myrty, které pocházejí ze Středomoří.

Kopie Wardovy skříňky, v níž se převážely lodí vzácné rostliny. Díky prosklení a vlhkému mikroklima úspěšně přežily.
Přesouváme se v zahradě k čarověníkům. Opravdu mají magickou moc?
To nevím, říká se, že přinášejí štěstí, nebo smůlu. Pro nás botaniky jsou to dřeviny, jehličnaté i listnaté, které se objevují jako mutace na normálně rostoucích stromech. Jsou to vlastně zakrslé části větví, jen v zajímavé miniaturní formě.
Nadšenci je hledají v přírodě, sledují anomálie na dřevinách, sbírají ve výškách a pak doma množí a roubují.
Chápu dobře, že každý, kdo je najde, má originální čarověník?
Ano a je určitě hezké ho vlastnit. Sběratelé je často pojmenují po sobě nebo místu nálezu a pak dále množí, mezi sebou vyměňují, prodávají jako patentované odrůdy.
Náš nejslavnější český čarověník je borovice „šmidtka“ (Pinus heldreichii 'Smidtii'), pojmenovaná po svém sběrateli, dendrologovi, který ji našel v Bosně.
Po přeroubování ji v roce 1927 vysadil hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca a v Průhonicích roste dodnes. Je to slavná česká odrůda čarověníku, která se stále množí a šíří do světa.
Jsme u pelargonií. Pro nás je to běžná rostlina vhodná do truhlíku.
První dovezenou pelargonií z jižní Afriky byl druh Pelargonium triste, která vlastně ani jako pelargonie nevypadá. Snadno přežila převoz lodí, protože má hlízy na kořenech a v nich zásoby živin. Později se pelargonie začaly ve velkém množství šlechtit, oblíbené byly třeba odrůdy se silně citronovou vůní.
V 19. století se v Anglii hojně pěstovaly růžičkokvěté odrůdy pelargonie páskaté (Pelargonium zonale). Pánové si květy dávali do klopy saka a dámy si jimi zdobily klobouky.
Do historie pelargonií se významně zapsala i česká šlechtitelka Otka Plavcová. Na konci 20. století dokázala vyšlechtit odrůdy pelargonií, jež lze množit semeny, ne pouze řízkovat. Byly i velmi zajímavě zbarvené: měly čokoládově nebo jablíčkově žlutozelené listy.
Těším se na povídání o slavném zahradnictví, kde se „zrodila“ kopretina luční.
Vyšlechtil ji Antonín Vejtasa, který v roce 1901 založil v Jaroměřicích nad Rokytnou zahradnictví. Bylo tak slavné, že za ním jezdili nakupovat rostliny do svých zahrad Karel Čapek, hraběnka Sidonie Nádherná, básník Otokar Březina, Jiří Mahen a jiní.
Bílá plnokvětá odrůda kopretiny luční má poetický název Česká píseň a v loňském roce jsme ji s radostí zakoupili do sbírek naší botanické zahrady.
Po znárodnění se ze zahradnictví stal zelinářský podnik a zaměstnanci bez lítosti zaorali všechny matečnice šlechtěných trvalek a letniček, včetně kopretiny. Jedna příbuzná starého pana Vejtasy ale tajně nosila z jejich vlastního pole některé rostliny k sobě na zahrádku a tím je zachránila. Jen díky ní se některé odrůdy zachovaly.
Skvělé je, že zahrada v současnosti funguje, potomci prodávají a pěstují i zmíněnou kopretinu. V čele zahradnictví je dokonce opět pan Vejtasa.
Vraťme se ke Karlu Čapkovi. Byl to nadšený skalničkář a o zahradničení psal.
Ano, všichni známe jeho knihu Zahradníkův rok. Mě ale nadchnul příběh spojený s jeho manželkou Olgou Scheinpflugovou. Jako dárek dostala vzácnou rostlinu z čeledi amarylkovitých, která se jmenuje krvokvět (Scadoxus), a podělila se o ni dál.
Když se jí rostlina více rozrostla, darovala oddenek svému zahradníkovi a přátelům. Ti ji zase předali dalším pěstitelům. Jen díky nadšencům se původní rostlina s červeným květem dochovala dodnes. Je to příběh květiny, která se dědí z generace na generaci podobně jako sváteční porcelán.
Povídání končíme u masožravek. Co vás na nich překvapilo?
Že se odborníci nebyli ochotni smířit s myšlenkou, že si rostlina může přilepšovat lovením hmyzu.
Třeba švédský botanik Carl Linné, otec dvouslovného názvosloví rostlin, oponoval, že je to proti řádu přírody. Hmyz a živočichové se přeci živí rostlinami a ne naopak.
Zajímavé je, že britského přírodovědce Charlese Darwina, který se jinak zabýval evolucí druhů, spor o masožravost rostlin tak zaujal, že se rozhodl jej vyřešit. Záměrně je pěstoval a po mnohaletém bádání dospěl k jasnému závěru: některé rostliny opravdu chytají a tráví hmyz. Přesvědčil tehdejší odborníky a my mu jen můžeme dát za pravdu.
Fascinace rostlinami
Milovníky a pěstitele krásných květin, a to nejen těch exotických, potěší letní výstava v Botanické zahradě v Praze v Troji nazvaná Fascinace rostlinami: Příběhy živoucích pokladů, která je k vidění do 31. srpna 2025.
Představuje historii pěstování vzácných nebo cizokrajných rostlin v našich klimatických podmínkách. Jednotlivá zákoutí ve výstavním sále i v Ornamentální zahradě přibližují vzrušující příběh vášně a soužití člověka a rostlin.
Návštěvníci se vypraví na objevitelskou cestu prostorem i časem, při které odhalí odpovědi na otázky, odkud se vzaly pelargonie, masožravky, čarověníky, orchideje, skalničky nebo jiřinky.
S příběhy rostlin poznají i cestovatele, botaniky, šlechtitele a konstruktéry, jejichž okouzlení flórou nám přineslo možnost vyzdobit si domovy rostlinami ze všech koutů světa. Výstavu doprovázejí živé exponáty a historické artefakty spojené s dovozem a pěstováním rostlin.