Článek
„Chytila jsem tady už při přestavování několik dechů, nejen druhý,“ usmívá se paní Veronika.
„Tuhle čtvrť miluju už proto, že pár set metrů od domu máme státní přírodní rezervaci, ze které pochází mytická únětická kultura z doby bronzové. Pamatuju si, jak jsem jako malá, desetiletá holka - bydlela jsem s rodiči o ulici níž, než teď - prožívala, že se tady stále ještě objevovaly dávné hroby. Do toho skály, potok…“
Když Veronika Žilková studovala na DAMU a narodila se jí ve třiadvaceti dcera Agáta, bydlela v bytě čtvrté kategorie po bratrovi - v Dejvicích. „Ale velmi jsem chtěla zpátky do přírody. Jsem ten typ, který ji potřebuje. Ráno v šest se tu projdu po zahradě, vytrhám nějaký ten plevel a vypiju si kafe na terase. Vstávám pravidelně v pět v šest, to už je neděle.“
Znalkyně materiálů
Původní domeček tady koupila za šedesát tisíc. V roce 1986. „Všichni se mi smáli, protože to bylo vlhké, plesnivé a předměstí Prahy. Musela jsem to nechat podřezat a odizolovat. To, v čem teď bydlím s dcerou Kordulou, je nová přístavba. A všechno, co tady vidíte, je opravdu moje práce. A proto to tu tak miluju.
Mým koníčkem jsou přestavby a stavitelství. Někdo sbírá známky, holky chodí na kosmetiku, ale já miluju maltu a nejraději nakupuju v hobbymarketech. Byla bych ideální tváří nějakého takového obchodu,“ směje se naše hostitelka, kterou by - podle toho, co vše zastane - mohli experti zařadit do kategorie „motorová myš“.
„Miluji nové izolace, ráda si v regálech prohlížím šrouby, různé nátěrové hmoty. Zažívala jsem šťastné chvíle, když jsem nejmladší dceru Kordulu denně vozila do Chuchle (to chodila na střední školu jezdeckého a dostihového sportu, pozn. red.) a pravidelně jsem se zastavovala i v tamním hobbymarketu.
Super.cz
Ke všemu vám mohu říci, čím jsem to natírala, kde to a proč nesedí, co je pod tím, kde jsem při předělávání udělala chybu. Navíc jsem ve znamení Vah, takže do jednoho obchodu chodívám víckrát, než se rozhodnu…“
Druhý manžel paní Veroniky měl malou stavební firmu s několika zaměstnanci. „Při dostavbách domu jsme byli sehraní. Ale bohužel ve dvaapadesáti letech zemřel - žil opravdu ve všech směrech naplno a nikdo nepředpokládal, že se tolika dožije.
Před vánočními svátky jsme dodělávali kuchyň s jídelnou a já chtěla mít Štědrý večer už v ní. Tak manžel provizorně udělal podlahu ze stavebního dříví. Je tu dodnes a slouží pětadvacet let perfektně. Loni jsem prkna zbrousila a natřela oleji.
Oproti tomu můj tatínek – flétnista – říkával: ,Já rukama nic jiného dělat nemohu, protože vás těma rukama živím.‘ A já tak od šesti let umím opravdu i štukovat. Od té doby mě to baví. Kdybych uměla kreslit, tak bych šla na architekturu. Ale jako jednu z variant jsem měla i stavební fakultu. Nebo medicínu - v žádném případě ne herectví.“
Koupelna jako středobod
Kvůli velkému provozu lidí je v domě i více koupelen. Koupelnu navíc paní domu, jak říká, považuje za místo: „Kde se ráno probouzíte a zjišťujete, kdo vlastně jste.“
„Když jsem nedávno začala bourat koupelnu, tak mi bylo líto těch mizejících vzpomínek: děti se strkávaly u umyvadla. Když povyrostly, tak se posouvaly k vyššímu zrcadlu… Bylo tu pořád plno, ale bylo to i území klidu. Ráda relaxuji ve vaně, a proto jsem si nyní dala záležet na jejím výběru a zvolila si pohodlnou i na pohled hezkou vanu.
Je to tu generační průchoďák. Bydlela tu s námi i moje maminka, která se dožila osmadevadesáti a každý den si zaplavala v bazénu. Vyrostlo tu šest dětí (jedno mi zemřelo). Velké je to tu i proto, že každé dítě mělo svůj pokoj. Vlastně - dvě byly v jednom.“
Moderní kuchyň je už nápadem dcery. „Venku i v interiéru je to dnes design by Kordula Stropnická. Já mám jiný vkus - tady to bylo hodně do Provence, tehdy se mi to líbilo. Ona je designérka a já stavitelka. Už to nechávám na ní. Je mi třiašedesát a už teď mám zařízený soběstačný ,vejminek v domě‘.“
Místo chlévů bazén
Veronika Žilková dnes přiznává, že se celé roky kolem domu honila - měla tu i slepice, ovce, kozy i koně!
„Manžel mi krátce před smrtí řekl: ,Proboha, miláčku, co ty z toho života máš?!‘ Pár dnů po jeho pohřbu jsem zavolala bagr a tu ,hospodářskou část‘ jsem nechala vybagrovat a postavila jsem si tam bazén. Celoživotní herečky mívají přetíženou páteř. A své matce jsem tím také prodloužila život.
Kdyby mi manžel nezanechal tento odkaz, tak se to nestane. Od té doby nemívám potřebu jezdit někam na dovolenou a nejhezčí chvíle prožíváme s rodinou tady.
Byla jsem vlastně čtyřicet let vdaná. Sice se třemi partnery, ale to se počítá. Poprvé čtyři roky, podruhé osmnáct let a se Stropnickým také osmnáct let,“ vypočítává naše hostitelka s tím, že tu buduje pětadvacet let.
Veronika Žilková teď hlavně hraje ve třech muzikálových představeních v Divadle Broadway - Mýdlový princ, Okno mé lásky a Lotrando a Zubejda.
„Je to úplně jiná energie, když s námi zpívá celé hlediště. Ale ráda jezdím i zájezdová představení - i s Divadlem Radka Brzobohatého. Teď točím dva seriály - na nedostatek práce si nemohu stěžovat. Ale vidíte, kam ty peníze jdou… Dům je nenasytná hydra,“ konstatuje nadšená stavařka a s nezaměnitelným úsměvem nám na cestu připomíná starou pravdu: „Kdo má chalupu - má prdel v kalupu.“
