Článek
„Jestli to potřebujete vědět, tak jsem před lety koupil celou, zanedbanou a nevyužívanou, rozlehlou půdu,“ vypočítává fotograf, který je tvorbou spjatý i s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, pro který vytvořil rozsáhlou sérii portrétů světových osobností filmu a navrhl i hlavní cenu Křišťálový glóbus (2001).
Jeho současný ateliér má několik místností a zákoutí, kde pracují i fotografovi asistenti a asistentky. Nechybí bytové zázemí, včetně koupelny a kuchyně s jídelním koutkem, které - pravda - postupně splývá s tvůrčím prostorem ateliéru i archivu.
Proběhly tu velké stavební úpravy, ovšem největším zásahem bylo zvednutí šikmého stropu, aby se vystavěla rovná stěna s novými velkými okny a s novou pultovou střechou. Vznikl tak prostor právě pro focení. „Je tady vrátek, kterým se nahoru dostala při rekonstrukci půdy většina materiálu,“ prozrazuje Stano.
Rekonstrukce byla hotova v roce 2006. Přes rozměrnost prostoru je tu nashromážděno tolik fotomateriálu a paspart, že Tono Stano uvažuje o postavení nového zázemí na zelené louce, kde by si zřídil depozitář.
Hranice domova
„Vlastně pro sebe neznám lepší místo, než je Praha. Příběh začal tím, že jsem v Bratislavě studoval uměleckou střední školu a už tam jsem pocítil touhu být na volné noze a pánem svého času. K tomu tenkrát vedla cesta přes studium na FAMU v Praze. A z té se vracet do Bratislavy by byla blbost. I za komunistů jsem si vlastně dělal, co jsem chtěl, a systém, který mi nepřišel úplně zdravý, jsem ignoroval. Věděl jsem, že to s ním nemůže dopadnout dobře - schopní lidé se potlačovali a neschopní dostávali důležité funkce.
Vysvětlovat někomu něco, co nechce pochopit, se nemůže stejně podařit.
Mohl jsem žít třeba v Paříži, ale utéct nebyl můj styl. Samozřejmě se vracím i na Slovensko a hranice pro mne nic neznamenají. Domov vnímám jako oblast, kde si vždy najdete lidi stejné krevní skupiny. A v tom je podle mne kouzlo života -obklopit se lidmi, s kterými si rozumíte,“ konstatuje rodák ze Zlatých Moravců.
„Vysvětlovat někomu něco, co nechce pochopit, se nemůže stejně podařit. A všude je toho tolik, co je třeba udělat a změnit, že nějaké zdržování nemá cenu. Já navíc nemám tendence ke spotřebě. Děsí mě, když jde někdo někam za pohodlím. Naopak si myslím, že člověk by si před pohodlím měl dávat pozor, protože to ve výsledku k ničemu nevede. Přitom vidíte, že já sám jsem mistr v obklopování se věcmi,“ směje se náš hostitel, když uprostřed všeho v ateliéru ukazuje rukama kolem a působí přitom velmi spokojeně, k čemuž dodává:
„Je to teď jediný můj úkol - být v životě v pohodě. Ano, mám ještě nějaké jiné úkoly, ale ty vycházejí z toho hlavního…“
Statek a člověk jako druh zvířete
Mohlo by se zdát, že Tono Stano je městský člověk. Do určité míry je tomu naopak, a jak může, vyslyší volání přírody.
„To teda mám - potřebu kontaktu s přírodou. Člověka vnímám v podstatě jako formu zvířete. Nemůžeme si dovolit ignorovat přírodu a už se to ukazuje. A to už je snad každému jasné. Vlastně patřím víc do přírody než do města. Abych tu mohl být, musím mít duální způsob existence. I proto jsem si někdy před dvaceti lety koupil statek v jižních Čechách - u Písku, kde také trávím spoustu času. Při jeho rekonstrukci i focení v tamní přírodě.
Hlavně jsem tam nechal opravit všechny - obrovské - střechy (sedm set metrů zastavěné plochy). Jasně cítím, že mi docházejí baterky a tam si je umím také dobít.
I odtamtud jsme se zkušenými kurátorkami stěhovali věci na výstavu. Líbí se mi tam, ale jednou to klidně opustím. Je to kulturní památka, a tak je tam dost obtížné stavět nové věci. Také proto uvažuji o stavbě nového depozitu - jinde, na novém pozemku. Ale hravý jsem. Máte něco proti?“ usmívá se Tono Stano a ke svému budovatelskému úsilí dodává: „Mám poměrně velkou mentální vybavenost, imaginaci a umím si dost věcí zařídit sám. Něco postavíte, pak si dáte na tři roky od řemeslníků pauzu a pak s novou dávkou tolerance se pustíte do dalšího…“
A k tomu si před časem pan fotograf pořídil ještě dodávku, která je uzpůsobená k přespání a bydlení (dá se v ní stát) a vejdou se tam třeba i lampy k focení. Parkuje ve vedlejší ulici. „Už se těším, až zase vyrazím. Plánuji si i daleké cesty. Nejlépe na měsíc. Minimálně po Evropě - od Turecka po Skandinávii.“
Dávka štěstí a úkolů
Ale zpátky do Prahy. Do srpna Tono Stano ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy vystavuje své ikonické i méně známé fotografie - Save the Date.
„Výstavní síň v Městské knihovně je pro mě ideální - jako by si ten prostor přímo říkal o mé fotografie. Takové množství věcí jsem tam ještě samostatně nevystavoval. Vlastně bych se asi ani k podobné volné retrospektivě pro jiný prostor v Praze nedokopal,“ konstatuje od března pětašedesátiletý umělec.
Člověk se narodí a záhy má pochopit, proč tu je a jaká je jeho role.
„Nejsem slavící typ - v podobných příležitostech, včetně Vánoc - vidím diktát dat a spontánně se tomu bráním. Oslavuji, kdy chci…“
Tono Stano věk neřeší a je mu cizí třeba i to, jak se lidi litují a přemýšlejí o sobě. Má jasno: „Člověk se narodí, záhy má pochopit, proč tu je a jaká je jeho role. A na tom pracovat do posledního dechu. Žádné takové, jako - už mám nárok na odpočinek. Život je postaven tak, že máte určité penzum úkolů a štěstí. Ale to štěstí do vás natéká, jenom když plníte úkoly. Jak do toho zapojíte vzpomínané pohodlí a spotřební věci, tak se vám štěstí začne vzdalovat. Také není příliš dobré se na tomto světě moc zabydlovat a myslet si, že nejde nic opustit. Je dobré žít s tím, že se mohu všeho vzdát, a nelpět na věcech,“ uzavírá náš hostitel.
