Muzeum kulturního dědictví má podobu očí, jimiž se krajina dívá kolem sebe

Muzeum bude stát v oblasti významného archeologického naleziště San-sing-tuej, kde byly objeveny předměty z období před 4500–2800 lety. O významu tohoto místa svědčí mj. i to, že společně s nedalekým nalezištěm Ťin-ša bylo zapsáno na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.

Charakter místa, jež zabírá plochu devíti hektarů, nedával mnoho možností pro návrh jedné objemné budovy, neboť ta by jeho hodnotu poničila. Místo toho proto architekti navrhli skupinu roztroušených dřevostaveb klenoucích se v ladných obloucích nad okolní zelení pokrytý terén.

Ty v sobě ukrývají na pohled cosi tajemného, až magického, což dobře ladí s tajemstvími, jež v sobě nese dávná civilizace ze San-sing-tuej. Celková plocha budov činí necelé tři hektary, recepce pro návštěvníky má plochu 5830 m².

Tvar očí, které budovy připomínají, byl inspirovaný bronzovými maskami na oči a velkými bronzovými sochami stojících postav, z nichž mnohé mají přehnané zdobné tvary. Po západu slunce šest budov – očí ožije tím, jak se rozsvítí.

Dřevěná fasáda je přes den odrazem okolní krajiny. Vlastní konstrukce je navržena tak, aby navzdory dlouhému rozponu nebylo třeba uvnitř použít žádné sloupy. To je obzvláště praktické vzhledem k účelu budov určených k výstavám. Absence sloupů umožňuje velice variabilní využití vnitřních prostorů.

Stavby ovšem zasahují také po úroveň terénu, zde budou umístěny funkce, které nevyžadují tolik denního světla.

„Cesta muzeem začíná u hlavního vchodu do návštěvnického centra, poté se pokračuje do vyhlídkové haly, která nabízí úvod do kultury Sanxingdui. Návštěvníci poté postupují podzemní chodbou do vstupní haly muzea v prvním patře. Odtud jsou výstavní sály navzájem propojeny jižně orientovanou prosklenou chodbou, kterou si návštěvníci mohou při pohybu areálem vychutnávat neustále se měnící krajinu,“ popisují architekti uspořádání muzea.

Po opuštění muzea se návštěvníci mohou vydat dále a navštívit Digitální zážitkovou síň (v současnosti označovanou jako Bronzový pavilon), Výstavní centrum pro konzervaci a restaurování kulturních památek a Studijní síň (v současnosti označovaná jako Komplexní pavilon).

Tato cesta po zachovalém bulváru umožňuje hostům muzea zažít kulturu San-sing-tuej z různých úhlů a perspektiv. Velmi důležitou roli v návrhu hrají i vodní plochy, které se stanou součástí celého „obrazu“ vytvářeného architekty v krajině.

„Nové muzeum San-sing-tuej by mělo být víc než jen budova, která vystavuje kulturní památky; měla by vytvořit a vykreslit atmosféru, kde se mohou mysl a duše lidí uvolnit a vzlétnout,“ uzavírají architekti.