Článek
Původní dům se dvěma místnostmi z roku 1840 byl postaven i s chlévy a sklípky ve svahu a na skále. Postupně byl zvětšován, ale až současní majitelé přistavěli celé horní patro. A původní obvodové stěny obestavěli červenými cihlami (rukama nejen zedníků jich prošlo šestnáct tisíc!).
„Jak se říká: nejpracnější a nejdražší je rekonstruovat starý dům… Tak jsme si pořídili téměř zbořeninu,“ dodává s lehkým úsměvem Bára Štěpánová.
„Už jsme tady poměrně dlouho a jsme tady spokojení a ráda se sem vracívám z několikadenních cest. Jsme tu prostě doma a už nám přijde, že je tu vše, jak má být, a některé věci už nám ani nepřijdou, i když návštěvy něco obdivují. Přesto ráda věci měním, potřebuji mít nový pohled, a proto si kupuji třeba jen i nové oblečení, i když staré ještě slouží. My lidi jsme tak uzpůsobení. Pořád mě to tu baví vylepšovat. Už sice nebudujeme, ale provádíme změny – neustále mám nějaké nápady a plány…“
Kousek Anglie v Zákolanech
„Asi každý se snaží uzpůsobit si bydlení k obrazu svému, jako místo, kde by mu mělo být dobře. Ale ne každý má potřebu mít dům. Jednak to něco stojí a jednak je to nekončící práce. Můj muž není úplně po světě cestovací typ, a navíc jsme opravdu rádi doma. Domov je pro nás zásadní.“
Podlouhlé stavení vypadá zvenku větší, ale i tak je tu dostatek místností. „Když jsem tu měl maminku, tak se vždycky hrozila, jak jsem myl okno nad kuchyňskou linkou vysoko ve stěně, kde jsme místo stropu nechali otevřený, prosvětlený prostor,“ dodává trumpeťák, který se nebojí pracovat rukama.
„Odjakživa miluji Anglii. A dům – „sídlo“ v anglickém duchu – jsem měla vysněné. Nechali jsme se při návštěvách u ostrovních kamarádů natolik inspirovat (nejen červenými cihlami na fasádě), že jsme si dovezli i technologii spárování mezi cihlami: ne hladítkem, ale jutovým pytlem, který nechává přirozené stopy – a výsledek je autentičtější. S otiskem lidské ruky… jeden zednický mistr mi řekl, že se pod to takto nepodepíše, tak jsem mu odpověděl, že nemusí a že bydlet v tom budeme my,“ vzpomíná hudebník s tím, že ještě předtím jim jeho bratr během dvou měsíců zrekonstruoval bývalou garáž a sklípek s klenutými stropy z cihel.
Získali tak útulné bydlení – s dvouvařičem – a zázemí pro postupné přestavování domu, pár kroků vzdáleného. „Někdo ve výminku končí, my začínali.“
Trumpetista zahradníkem a sto zvířat
„Zahrada mě tak baví, že ještě jezdím pomáhat kamarádovi – zahradnímu architektovi – na jeho realizace zahrad klientů. Je to pro mě nejlepší relax. Nejvíc mě to na naší členité zahradě baví po zimě. Pozemek upravuji podle systému zprava doleva,“ říká muzikant.
„Musím říct, že můj muž je neuvěřitelně pečlivý. Já ne. Občas vyrvu kopřivu, spálím se a nechám ji tam ležet,“ přiznává se Bára.
„Jak už jsou teplé dny, navážím sem květináče s letničkami a pořád mám ruce v hlíně. Nedávno jsem instaloval jezírko – pítko. Ale jen uklidit pozemek po původních majitelích znamenalo naplnit tři kontejnery,“ vzpomíná Miroslav.
Našim sehraným hostitelům patří i sad za domem, ale tam sekají trávu jednou do roka. „První roky jsme tu zkoušeli pokaždé něco nového – období všudypřítomných modrých bazénů jsme vynechali. Už proto, že jsme tu mívali i tři psy a musela jim ustoupit i levandule.“
Pro trumpetistu a zpěváka je nyní hlavní kapela Sto zvířat, ale hraje třeba i s Romanem Dragounem a His Angels nebo s Martinem Němcem.
Bára má svůj pěvecký Recyklovaný recitál s klavíristou a sama se doprovází na kytaru… Přes léto po osmé vyráží na turné po zámcích s písničkovým představením Strašidlo cantervillské.
Pořád mě to tu baví vylepšovat. Už sice nebudujeme, ale provádíme změny – neustále mám nějaké nápady a plány.
„Je to neuvěřitelně logisticky vymyšlené a kluci jsou schopni postavit scénu a hlediště pro tisíc lidí. Stal se z toho úplný fenomén.“ A nová zkušenost ji čeká v představení pro celou rodinu na Malé scéně Hudebního divadla Karlín. Edudant a Francimor je příběh podle Karla Poláčka o dvou čarodějnických puberťácích.
Stárne nejen železo
„Muž je ze stavařské rodiny, tak nám tu příbuzní hodně pomohli. Ale jak to tu je dispozičně, jsme si vymysleli sami. Samozřejmě bych dnes některé věci udělala jinak – nejsem typ člověka tvrdícího, že nikdy ničeho nelitoval –, ale to je asi normální. Jednoho pokoje bych se vzdala ve prospěch mojí šatny. Šatna je důležitá. Navíc věci stárnou, tak jsme nedávno museli měnit například všechny záchody, protože je tady tvrdá, železitá voda. Mezi mé první požadavky patřilo, že tady budeme mít víc toalet a koupelen, aby i návštěvy byly v pohodě.“
Místo pro společné bydlení na začátku svého vztahu nijak speciálně nehledali. Ale spěchali a po různých podnájmech se těšili do společného a do svého. Už přes dvacet let nelitují.
