Test Renaultu Austral: Krásný a pohodlný crossover, ale s výhradami

Nižší střední třída je po stránce crossoverů neskutečně nabitým segmentem, kde si má zákazník opravdu z čeho vybírat. Kromě zavedené Škody Karoq a Volkswagenu Tiguan zde bojuje také výrazné duo Hyundai Tucson a Kia Sportage, zástupce tu má i Mazda v podobě stárnoucí CX-5 a řada dalších značek.

Renault nedávno již poněkud letitý, ale pořád celkem slušný kadjar nahradil modelem Austral. A já ho dostal na týden „na hraní“ v nejvyšší dostupné výbavě Iconic Esprit Alpine.

„Duch Alpine“ však neznamená nic po stránce sportovních jízdních vlastností, je pouze ve vizuálních detailech, jako je modré prošívání nebo loga na hlavových opěrkách. Zajímavý a výrazný design australu, který vychází z elektrického meganu, to jen podtrhuje.

Novinka zvenku těší také obřími zadními lampami, které se snaží vůz opticky rozšířit, stejně jako párovými couvačkami i mlhovkami v nárazníku. Prolisy nad blatníky zvýrazňují mohutnost auta, kontrast mezi černou a bílou barvou s tmavošedými doplňky poměrně úspěšně maskuje skutečné proporce. Austral tak působí zejména vzadu o něco větší, než ve skutečnosti je.

Tím však nechci říci, že by byl malý nebo že bych za volantem měl málo místa, to vůbec ne. Je ho tu tak akorát, aby se mi tu příjemně sedělo a abych měl všechno po ruce. Ergonomii pomáhá fakt, že je ovládání oken vpředu dále než madlo dveří, stejně tak posuvná opěrka s bezdrátovou nabíječkou mobilu na vpravdě vysokém středovém tunelu usnadňuje používání infotainmentu.

Ten je totožný s tím v již zmíněném elektrickém meganu. Jeho „kosti“ jsou Android, nástavba s konfigurovatelnými „widgety“ na několika domovských obrazovkách je povedená, reakce jsou rychlé. A ten displej – jeho ostrost je prvotřídní, zobrazení krásné, ovládání intuitivní a kontrast úchvatný.

Navíc pod ním zůstávají fyzická tlačítka pro klimatizaci a na rozdíl od toho meganu tu není otravně trčící konzole, takže si pozici za volantem najdu mnohem snáze. Moc možností v ní ale nemám – a to se dostávám k největší nevýhodě australu.

Je jí výhled z vozidla, který je mizerný. Velmi tlusté A-sloupky doplňují trojúhelníčky, v nichž jsou ukotvena rozměrná vnější zrcátka, takže zejména doprava dopředu je mrtvý úhel opravdu velký. K tomu se přidává poměrně nízko umístěné vnitřní zrcátko, jehož dolní hrana je velmi blízko pomyslné spojnici horních hran vnějších „špíglů“, takže nesnáze těžko vyřešit pouhým přizvednutím sedadla řidiče – když to udělám, nevidím ven přes vnitřní zrcátko.

Kamerový systém pro 360° výhled, který je součástí výbavy Iconic, si tedy troufnu považovat za téměř nutnou věc; používám ho každou chvíli. Příjemné je, že jeho zapnutí lze nastavit na konfigurovatelné tlačítko na volantu. Ten se naštěstí vyhnul moru dotykového ovládání, všechno na něm jsou fyzická tlačítka.

Stejně jako trio páček na pravé straně; je tu shora volič převodovky, páčka stěračů a „placka“ k ovládání rádia. Kuriózní je, že mi tu nejvíc vadí to nejběžnější, tedy stěrače. Umístil bych je radši „po americku“ na levou páčku k blinkrům. Volič převodovky se používá tak dobře a tak intuitivně, že když jsem po australu sedl do jiného vozu s voličem umístěným standardně na středovém tunelu, prvních pár dnů jsem pořád sahal doprava nahoru za volant, když jsem chtěl zařadit.

V kabině stojí za zmínku ještě slušně pohodlné sedačky, příjemné materiály a prvotřídní kvalita zpracování. Líbí se mi čtveřice tlačítek vlevo od volantu, kde se snadno vypíná hlídání jízdních pruhů a seřizuje jas podsvícení. Také volant si mohu přitáhnout hezky blízko a vůz umí sám měnit barvu ambientního osvětlení a barev v displejích podle denní doby a vnějšího světla. Ráno nabízí studené, modré a zelené odstíny, večer zase oranžovou, až červenou barvu.

Užitečná také může být posuvná zadní lavice, která nabídne celkem slušný prostor pasažérům vzadu, je-li v nejzazší poloze, nebo naopak větší kufr, když ji posunete dopředu. Celkově však austral stěhovákem opravdu není. Zavazadelník, ač na papíře vypadá, že má litrů hromadu, v rámci své třídy nijak nevyniká. Je to znát hlavně nad roletkou, kde v něm není v podstatě žádné místo. Na běžné použití nicméně stačí.

Kde není moc co vytýkat, je odhlučnění a jízdní projev. Austral dobře filtruje nerovnosti, třebaže je odpružení docela tuhé a nízké bočnice dvacetipalcových pneumatik mu moc nepomáhají, svižně reaguje na povely volantem a ani bez systému natáčení zadních kol 4Control není nouze o mrštnost v městském provozu ani na venkově.

Trochu horší to je s chováním mild hybridního ústrojí. Pod kapotou je všudypřítomná zážehová třináctistovka ve své nejsilnější, téměř stošedesátikoňové variantě, u níž je nevýhodou jen poměrně výrazná prodleva turbodmychadla. Když se ale turbo nadechne, motor táhne slušně a není moc slyšet.

Mild hybridní ústrojí se projevuje nejvíc v tom, že motor startuje až velmi pozdě po uvolnění brzdového pedálu; leckdy už šlapu na plyn, protože svítí zelená, a motor se sotva rozbíhá. Tento, řekněme, rozšířený start-stop nicméně jde vypnout a startér-generátor mild hybridního systému funguje jen jako dopomoc spalovacímu motoru v případě požadavku na maximální výkon.

Pokud to neudělám, plynulost při rozjezdech je velkým problémem. Jedním dechem je však třeba dodat, že na rozdíl od spousty jiných aut mild hybridní austral snad pozná, když manévruji při parkování, a v této situaci jako by elektřina zmizela. Spalovací motor nezhasíná a já můžu vozem přesně posouvat o centimetry pouhým povolováním tlaku na brzdový pedál, což je velmi příjemné.

Renault zvolil mezi motor a kola bezestupňovou převodovku, která funguje skvěle. Poznáte to podle toho, že o ní vůbec nevíte. Samozřejmě tomu pomáhají i virtuální stupně, k nimž auto sahá pod plným plynem, a také jeho celkové výborné odhlučnění. Když tedy převodovka drží motor v konstantních otáčkách a plynule mění svůj převod, abyste zrychlovali, nic vás neotravuje.

Pochválit musím také armádu hlídačů a jízdních asistentů, které pracují, aniž by o nich člověk věděl. Paket poloautonomního řízení, který sestává z adaptivního tempomatu a udržování ve středu jízdního pruhu spolu s možností přebírat rychlostní omezení ze značek do tempomatu i automaticky, se zejména na dálnicích velmi hodí a k jeho funkci nemám sebemenších výhrad.

Ve výsledku jsem tedy z australu poněkud na rozpacích. Jezdí krásně, je pohodlný, výborně zpracovaný, bohatě vybavený a veskrze moderní svou technikou. Jenže z něj není vidět a prostornosti v zadní části kabiny taky zrovna hodně nepobral, a to ani v rámci své třídy, třebaže nejhorší není.

Navíc, devítilitrová spotřeba je nejvyšší, kterou jsem u tohoto motoru zaznamenal napříč zhruba desítkou aut, v nichž jsem ho testoval. Jinde – bez mild hybridu, který by měl spotřebu snižovat – umí bez problému i o 1,5–2 litry v průměru méně.

Je důstojným nástupcem kadjaru, to bezpochyby, a hezky zapadá do současné nabídky Renaultu i do dnešní, čím dál víc digitalizované doby. Bezvýhradně ho doporučit však nemohu.