Předmájové putování Litoměřicemi za Karlem Hynkem Máchou

Citace pochází z Máchova dopisu, uvádí ji i leták informačního centra Litoměřice; nepodařilo se mi ale vypátrat, jakou měly ony dvacetníky tehdy kupní sílu.

Mácha přišel do ryze německého města na podzim roku 1836, bylo mu 26 let. V Praze, kde se narodil, vystudoval filozofickou fakultu a práva. Mladík byl sice velký romantik, ale také značně nevyrovnaný, většina jeho díla vznikla v domě na pražském Karlově náměstí, kde od svých 16 let bydlel do ukončení studií. Z rodného domu na pražském Újezdě se kvůli finanční krizi rodiče přestěhovali na Dobytčí trh, nynější Karlovo náměstí.

Nejprve navštěvoval farní školu, poté studoval u piaristů, v jejich gymnáziu pobýval v letech 1824 až 1830, stálo na dnešních Příkopech. Ve škole se učil latinu, uměl česky i německy, začal se učit polsky. Mácha měl o dva roky mladšího bratra Michala.

Mácha se narodil jako Ignác, jméno Karel si přidal v důrazu na obrozenecký trend a Hynek je česky Ignác. Část svého času věnoval herectví a divadlu, navštěvoval česká i německá představení, v 16 hrách ochotnicky vystoupil. Tématy jeho tvorby zachované ve zlomcích byla historie, zachovaly se útržky Krále Fridricha, Boleslava, Bratrů, Bratrovraha, žádnou hru ale nedokončil.

Mácha hodně cestoval, je neuvěřitelné, co toho za krátký život absolvoval. Na první delší cestu se vydal v roce 1832, s přítelem Eduardem Hindlem šli z Prahy přes Kokořín a Housku na Bezděz. Mácha si psal z cest poznámky, rád navštěvoval zříceniny hradů, to v něm vyvolávalo romantické nálady, z cest vracel se zápisníkem plným kreseb.

Podnikl cestu po Krkonoších, tehdy byly hory téměř liduprázdné. V roce 1834 s Antonínem Strobachem vyrazili do Itálie, museli být ve výborné kondici, někdy ušli i 60 kilometrů za den. Přes Linec, Salcburk a Innsbruck dorazili do Benátek, poté se přeplavili do Terstu.

Další cestou byla takzvaná Krkonošská pouť, na tu se s Hindlem vydali v roce 1833. Cesta vedla přes Valečov, Kost, Trosky až na Sněžku. Máchův pobyt v těchto místech dokládá několik pamětních desek.

Cest bylo více, ve svých poznámkách o „hradech spatřených“ má asi 90 kreseb různých objektů, kreslil tuší, některé ještě doma koloroval. Hrady a zříceniny většinou kreslil zpovzdálí, využíval dalekohled. V jednom sešitě je kresba, o které panuje domněnka, že je to básníkův autoportrét. Jeho podobizna se nikde nezachovala.

Například na Karlově Tejně, jak se tehdy Karlštejn psal, byl několikrát. Zde byl s Václavem Machem a několika dalšími spolužáky z filozofie. Z Prahy vyrazili Újezdskou branou přes obec Budňany, tam přespali v hájovně a druhý den dorazili na Karlštejn.

Mach o cestě napsal: „Průvodčím na hradě byl vlastně Mácha sám, znal všechno velmi dobře, takže hradnímu průvodčímu bylo jen kráčeti za námi. Bolestně jsme v kapli otce vlasti Karla IV. zazpívali starou píseň Hospodine pomiluj ny spatřivše, jak hanebně oloupena. V klenbě zeleně natřené vždy díry po vyloupaných drahokamech, jen někde se ještě třpytla na klenbě hvězdička zlatá, ponechaná jako na posměch porobenství národa.” (Cesty za Karlem Hynkem Máchou, Academia, 2010)

Mácha na hradě držel výklad, fundovaně mluvil o historii národa, při návratu do Prahy studenti zpívali české, ruské a polské vlastenecké písně, bylo to v době polského povstání. Za tuto činnost je vyšetřovala policie, Máchu ve škole potrestali karcerem, což bylo školní vězení.

Litoměřice si Mácha vybral nejen jako místo, kde si našel práci, ale také se tu chtěl usadit. Nastoupil na koncipientské místo u advokáta Durase v Dlouhé ulici číslo 199, ta vede do centra města na Mírové náměstí.

Tady začíná naše procházka po Máchových stopách. (Koncipient se při praxi u advokáta či notáře připravuje pod jeho dohledem na výkon advokacie nebo funkce notáře.)

Litoměřice jsou starobylým historickým městem na Labi, s množstvím památek, jsou i významným církevním centrem. Založeny Přemyslovci, od 20. let 13. století královské město, centrum Litoměřického kraje. Roku 1421 se město přidalo k pražskému svazu husitských měst. V té době poklesl vliv církve na městské správě, posílili měšťané a z Litoměřic se stalo nejdůležitější město severu Čech. Zbohatlo i na výběru cla na řece, vedla tudy jak lodní, tak i běžná doprava, most zbudovaný přes řeku přinášel značné zisky i do královské pokladny.

Litoměřice nabízejí množství architektonických památek. Unikátní je areál církevních staveb na Dómském vrchu, věž stojící vedle kostela je městskou dominantou. Ač vypadá starobyle, postavili ji teprve 19. století, areál je městem ve městě, vytvořil ho italských stavitel G. Broggia se svým synem Ottaviem. (Ve městě se točila řada sekvencí oblíbeného filmu Páni kluci.)

Na náměstí stojí domy s převážně gotickým a renesančním jádrem, místu dominuje Stará radnice s věžovitou nástavbou v podobě kalicha. Najdete tu několik kostelů, pozůstatek gotického hradu založeného Přemyslem Otakarem II., jedno z našich nejzachovalejších městských opevnění.

Právě ke zmíněnému náměstí vede Dlouhá ulice, kterou Mácha chodil, zřejmě po schodech nesoucích jeho jméno do úzké uličky stoupající k Dómskému vrchu. Než dojdeme ke schodům, mineme Divadlo Karla Hynka Máchy, jedno z nejstarších kamenných u nás, postavené v roce 1822. Na konci druhé světové války ho poškodil letecký nálet.

Na plošině nad schody byla u příležitosti 100. výročí Máchova úmrtí vztyčena jeho bronzová socha, autorem je sochař Václav Blažek. Za války sochu ukryli v nedalekých Bohušovicích, na své místo se znovu dostala v roce 1945.

Básníkovo bydliště se nachází pod biskupskou rezidencí. Stojí tu pár domů, jedním z nich je vinárna Vikárka. Na průčelí je umístěna pamětní deska oznamující, že zde Mácha krátce pobýval a také zemřel.

Ve dvoře je Máchova světnička, kde básník žil. Jsou to dvě malé místnosti s artefakty upomínajícími na Máchu, včetně sádrového odlitku lebky. Minimuzeum je přístupné po telefonické domluvě, dá se dohodnout i v infocentru (416 916 440).

Prvního října 1836 se Máchovi v Praze narodil syn Ludvík, o tři dny později se za ním básník rozjel. Synka a jeho matku Lori ještě spatřil 15. října, pak se vrátil do Litoměřic. Byla neděle 23. října. Mácha vylezl na vrch Radobýl, ze kterého je výhled na Středohoří a město. Usadil se někde v místech, kde je vztyčen kříž, pod ním velká stuha Labe, na stráni vinice. Opravoval tu svou poslední báseň Cesta z Čech.

Přitom si všiml, že ve městě hoří, utíkal z Radobýlu pomoci při hašení. Zřejmě se přitom napil infikované vody, ta asi byla příčinou jeho onemocnění. Začátkem listopadu se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval, ještě napsal dopisy Lori a rodičům.

Ve zbědovaném stavu ještě chtěl jít do práce se omluvit, ale ráno 6. listopadu kolem třetí hodiny zemřel. Na náhrobku na hřbitově je ale uvedeno datum 5. listopadu.

Onemocnění mělo příznaky cholery, byla obava, aby nevypukla nákaza.

Pohřbili ho za přítomnosti jeho bratra Michala 8. listopadu, ve 3 hodiny odpoledne. V hrobě odpočíval 102 let.

Pohřbu se zúčastnili v kostele Máchovi rodiče, studenti, profesoři a také Josef Jungmann, který tu působil.

Předposlední zastavení při putování za autorem nezapomenutelného Máje je u kenotafu (symbolického náhrobku) na litoměřickém hřbitově. Když byla v Mnichově podepsána dohoda o obsazení českého pohraničí, byly 1. října 1938 narychlo a s velkými poctami Máchovy ostatky exhumovány a převezeny do Prahy, kde je pietně zakonzervovali a uložili ve strašnickém krematoriu.

O rok později, šestého května, v době, kdy už nás obsadili nacisté, ostatky vystavili v Pantheonu Národního muzea. Odtud se vydal druhý den smuteční průvod s desítkami tisíc účastníků k místu posledního odpočinku – vyšehradský hřbitov. Byla to i tichá demonstrace proti okupaci.

Poslední zastavení je na Mostné hoře, mezi níž a Radobýlem se Litoměřice nalézají.

Od roku 2010 zde stojí odlitek Myslbekovy sochy, kterou známe na pražském Petříně, oblíbeném dostaveníčku zamilovaných na 1. května.

Sochař Máchu původně vytvořil pro Litoměřice, ale Pražanům se socha natolik zalíbila, že ho nakonec nechali instalovat na Petříně. Vznik sochy inicioval spolek Svatobor v čele s Aloisem Jiráskem.

Sochu, původně koncipovanou pro město, se dlouhých sto let nepodařilo v Litoměřicích umístit. Ta pražská přece stačila, byla to i otázka financí. Nakonec se zásluhou litoměřického patriota Jana Grimma, nadačního spolku Kalich, města a veřejné sbírky za velkého úsilí politika Saši Vondry podařilo nechat odlít kopii sochy a umístit ji ve stráni oblíbeného výletního místa Litoměřičáků na Mostné hoře.

Mácha i jeho tvorba jsou hodnoceny rozporuplně, jeho nejznámějším dílem je báseň Máj, vyzdvihovaná pro milostné a lyrizující prvky, ale přitom plná temna s tématem vraždy a popraviště.

Máj vyšel 23. dubna 1836 básníkovým nákladem. Všech 600 výtisků se podařilo brzy prodat. Na opusu pracoval na přelomu let 1835 až 1836.

Jaký Mácha byl? Především svéráz a jako u všech jemu podobných se stal cílem pitvání duše i díla. Pro některé revolucionář, ač revoluční nebyl. Slaboch? Vášnivý milenec, který si své hrátky poznamenával do deníku, romantický básník, sebevědomý intelektuál? Vyzdvihovali ho i jím opovrhovali. Ale každopádně fenomén, i kdy pro mnohé jen zase jedna z nudných maturitních otázek. Rychlonohý mladý muž, hnaný neustálou touhou po poznání, nešťastné šťastný, mizející v dáli se svým skicářem po schodech do své světničky.

Muž ve červenou podšívkou ve světlém plášti, na hlavě červenou čapku, obut do vysokých bot. Stal se symbolem lásky, ale byl jím opravdu?

Karel Ignác Mácha…