Skutečným skvostem výstavy jsou nedávno restaurované samurajské čepele mečů. Ty nejstarší pocházejí ze 14. století. Krátké i dlouhé meče japonských bojovníků (daitó, katana, wakizaši, tantó), do nichž je vetkána dlouhá historie ostrovní společnosti, se zaskvěly v opětovné kráse díky restaurátorovi japonského původu Viktorovi Ono-Hasuhanovi.

Všech třináct vystavených čepelí pochází z japonských sbírek Náprstkova muzea. Celý komplet čítá více než 22 tisíc předmětů s japonskou tematikou. Vybrat z asijského depozitáře to nejzajímavější bylo úkolem kurátorky výstavy doktorky Alice Kraemerové.

„Chtěli jsme veřejnosti prezentovat jednak nově opravené chladné zbraně. Mimochodem – jsou opravdu nádherné, což oceňují především odborníci z řad mečířů. Tím druhým impulsem k výstavě byla naše bohatá sbírka mečových záštit. Rozhodli jsme se je ukázat vlastně poprvé úplně všechny.“ Komplet 508 záštit je umístěn do prosklených vitrín, aby si je návštěvníci mohli prohlédnout z obou stran.

Záštity připomínají nádherně zdobené šperky, které ocení určitě i ženy. Jejich dekory se navíc často honosí i skrytou symbolikou. Například tygr symbolizoval sílu jeho nositele.

Wakizaši a katana

Slovo samuraj je synonymem ke slovu sloužit. Muži vycvičení pro boj přísahali věrnost svému pánovi, pro něhož byli ochotni i zemřít. Více než 700 let (1185 až 1865) ovlivňovali v Japonsku samurajové veškeré dění a svými činy umocňovali kult bušidó. Samuraj ovšem nebyl pouze chladnokrevný zabiják.

Tito muži obdivovali krásné básně, pestré a voňavé květy a byli nositeli myšlenek. Největší bohatství válečníků bylo vkládáno do jejich umu, zručnosti, ale především jejich výstroje, včetně mečů používaných v boji. Ty nejskvostnější vytvářeli pro samuraje špičkoví mečíři, znalí preciznosti kalení i broušení. Nejdokonalejší čepele mečů jsou prý složeny z více než 10 tisíc překladů.

Pořídit si takový úchvatný meč nebylo vůbec lacinou záležitostí. Obvykle vlastnil samuraj jeden dlouhý (wakizaši) a jeden krátký meč (katana), k nimž si pro různé účely pořizoval odlišné výbavy. Historie asi dvou stovek dílen, které v Japonsku existovaly, se odráží v samotných čepelích. Své tvůrce prozrazuje díky odlišné struktuře a tvarům, typickým pro tu kterou dílnu. Od 17. století byl důraz kladen i na zdobnost a honosnost mečů. V mírových dobách tak řemeslníci vkládali větší úsilí do jejich dekorace.

Široké kalhoty bránily útokům

Samurajská výstroj je na výstavě zastoupena kromě skvostných mečů také oblečením. U dlouhých kalhot jednoho z vystavených rouch jsou dobře viditelné ošoupané části. „Je to velmi formální roucho a ta vybledlá místa jsou od toho, že si na ně samurajové šlapali,“ vysvětluje naše průvodkyně Kraemerová.

„Řeknete si: nepraktické oblečení. Ale svůj účel plnilo. Když šel samuraj na audienci k lennímu pánovi nebo šógunovi, tak se tyto široké a dlouhé kalhoty postaraly o to, aby nemohl udělat žádný nečekaný výpad – zkrátka aby nemohl nikoho ohrozit.“

Vystavené dřevěné lakované klobouky a také ty, které byly vyrobeny z tenkého plechu, nosili především pěšáci. Díky prezentovaným cenným dřevořezům si můžete na výstavě prohlédnout i portréty skutečných válečníků, neboli mušae. Námětem obrazů se stávaly rovněž jejich souboje, bitvy a šarvátky.

Gejša není luxusní prostitutka

Na mnoha vyobrazeních jsou samurajové zachyceni po boku upravených gejš. Úkolem těchto žen bylo muže bavit, konverzovat s ním na různá témata, posloužit mu při servírování jídla a nápojů. Záleželo pouze na vůli samotné gejši, chce-li nabídnout také sexuální služby. V žádném případě to však nepatřilo k jejím povinnostem. V mimojaponském prostředí se i přesto vžilo pro gejšu zcela nesprávné označení luxusní prostitutka.

Do učení odcházely dívky velice časně – i před desátým rokem svého věku. V domech gejš sloužily starším kolegyním, pomáhaly jim při přípravách, při oblékání, líčení, stolování, učily se základům konverzace. Opravdové gejši dívky-čekatelky zkušeně zasvěcovaly do jejich budoucí profese.

Dívky se učily hrát na hudební nástroje, vzdělávaly se, dbaly o svůj zevnějšek i renomé. Jen několik z nich se však zapsalo do historie natolik, že byly o jejich životě natočeny filmy.

Prvními společníky byli muži

Mezi exponáty je na výstavě hned několik nádherných kimon, vyšívaných pásů obi, historických hudebních nástrojů – například třináctistranná citera koto a další drobnosti, které gejši obklopovaly.

Díky komentovaným prohlídkám mají zájemci šanci dozvědět se více o vystavených čajových soupravách, vějířích či ozdobných jehlicích do vlasů, ale především o životě samotných nositelek tradice fenoménu zvaného gejša.

Jejich dodnes trvající existenci odstartovali okolo roku 1751 v Kjótu paradoxně muži. Právě oni byli totiž prvními baviči.

Teprve později se bavení společnosti stalo ryze ženskou záležitostí. Ještě dnes se můžete se skutečnými gejšami v Japonsku setkat. Je jich však poskrovnu – do učení mohou dnes odejít až po ukončené školní docházce.

Druhý důvod, proč jich je už málo, je ekonomický. Jen málokterý muž si je schopen zaplatit její služby, aniž by výrazně neutrpěla jeho peněženka. Odpoledne strávené ve společnosti vznešené gejši může totiž přijít i na tři tisíce dolarů.

Výstava končí 3. dubna 2011.