Maroko láká příběhy tisíce a jedné noci i barem po Češích

Na občasné návštěvy Čechů jsou tady ovšem zvyklí. Třebaže se zařízení nachází mimo historické centrum, zmiňuje se o něm bible cestovatelů, anglicky psaný průvodce Osamělá planeta.

„Dejte si kávu, dělají tady nejlepší v Maroku,“ radí mi od stolku šedesátiletý Abdulláh s cigaretou v ruce, a tak mi majitel Zaki servíruje černou kávu lepší než v místních pětihvězdičkových hotelech. K tomu šťávu vymačkanou z čerstvých pomerančů, která je za pár dirhamů - a tudíž korun - k mání všude v Maroku.

Skutečnost, že se jeho oblíbená kavárna jmenuje podle značky piva, připadá muslimovi Abdulláhovi zábavná. Na poznámku o České republice nicméně reaguje okamžitě vstřícně: „Nedvěd, Koller,“ vycení zuby, když vyjmenovává hráče, po jejichž odchodu z reprezentace před pár lety hvězda české kopané ve světě už jenom vyhasíná.

Zaujetí pro fotbal je vůbec v této zemi, jež je devětkrát větší než Česká republika, společné všem mužům. Ačkoliv všechny marocké deníky po zabití islámského teroristy Usámy bin Ládina věnovaly události titulní stranu, vášně v ten den spíše budila odveta mezi slavnými španělskými kluby FC Barcelonou a Realem Madrid v Lize mistrů. Bar naproti Hotelu Amor ve starobylém městě Fesu byl stejně jako spousta dalších večer plný a veškeré zraky se upínaly k televizi. Z ní komentátor zápasu křičel tak hystericky, až měl jeden málem pocit, že marocký národní tým minutu před koncem finále mistrovství světa poráží polobohy z Brazílie.

„Fandil jsem Madridu, škoda, že nepostoupil,“ povídá Ismaíl, průvodce u nikdy nedostavěné královské mešity v hlavním městě Rabatu, která měla ambice být jednou z největších na světě. „A bin Ládin? To už je deset let jen legenda. Ať Američané ukážou jeho tělo, jinak neuvěřím, že je mrtvý,“ dodává muž v tradiční dželabě, volné vlněné kutně s kapucí, a zahledí se k Atlantiku v dálce pod námi.  Ismaíl přiznává, že bin Ládin je pro něj hrdina, jenž se postavil Spojeným státům, které „věčně v nějaké zemi vedou zbytečnou válku“. S terorismem ale nesouhlasí.

„Turisté jsou pro nás přínosem, i když někteří nerespektují naše zvyky,“ poznamenává průvodce s tím, že pozdvižení způsobují zejména ženy ze Západu, když se v okolí posvátných míst pohybují s odhalenými lýtky a rameny. I to jsou ale Maročané schopni tolerovat.

Tolerantní přístup koneckonců dokumentuje také skutečnost, že vedle muslimů, kteří tvoří přes 98 procent obyvatelstva, žijí v Maroku rovněž křesťané a Židé, jichž je dnes však jen asi 5000 oproti 300 000, kteří zde žili před válkou, než odešli hlavně do později ustaveného státu Izrael.

Našinec se tedy může bezpečně nechat unést vřením v kterémkoliv z marockých měst, o nichž si možná uvědomí, že jich dokáže vyjmenovat více než v ostatních afrických zemích – jistě „filmovou“ a nejpočetněji obydlenou Casablanku a Marrákeš, snad také zmíněný Rabat a Fes, ale i Tanger proslavený zejména americkou bohémou 60. let. Vždyť o přístavu psal kromě jiných Jack Kerouac a zpíval Bob Dylan.

Jinak ale v Maroku narazíte hlavně na pozůstatky francouzské kolonizace. Francouzština je bedekry označována za druhý oficiální jazyk, i když proti tomu se místní ohrazují a tvrdí, že je to první cizí jazyk, jímž se v zemi hovoří. Naopak druhým oficiálním jazykem se má brzy stát berberština, jazyk původních obyvatel, jichž část zůstává dodnes kočovníky.

Každopádně francouzsky hovoří v Maroku téměř všichni a s angličtinou nezřídka turisté nepochodí. Pro návštěvníka je tudíž před cestou vhodné poznamenat si do notesu kromě základních arabských slovíček též francouzská. Arabsky stačí byť jen pozdravit a lidé jsou hned vstřícnější.

Obecně platí, že by Evropan měl na starý kontinent a jeho zvyky v Maroku zapomenout, při svých toulkách „se ztratit“, „dát se unést“ a nechat na sebe působit kolorit zdejšího života – třeba v uličkách medíny (starého města) Fesu, která je zapsána na seznamu památek chráněných UNESCO a kde také byla založena univerzita více než dvě století před tím, než si svoji první zřídili Evropané. Mezi zdmi středověkého města spatříte při práci barvíře, tepce, koželuhy, ševce, tkalce, hrnčíře, a nejenom je.

V kosmopolitnější Marrákeši, dalším městě s více než miliónem obyvatel, z něhož lze zahlédnout zasněžené až čtyřtisícové vrcholy Atlasu, jsou navíc kartářky či uspávači hadů. Až se vám podaří opustit labyrint tržiště a stanete na hlavním náměstí Džemaa El Fna, můžete si v jeho středu objednat tradiční směs masa a zeleniny tažín, jež se před zraky všech připravuje v keramickém hrnci metr od vašeho stolu. Večeři zpestří koncerty hráčů na tradiční nástroje včetně píšťal a strunného rababu a loutny a vy máte s padajícím soumrakem a narůstajícím mumrajem pocit, že jste se ocitli v jednom z příběhů tisíce a jedné noci. Pánové jej mohou zakončit v hammamu, lázních, které pro ně bývají otevřené až do půlnoci. Ty pro dámy zavírají dříve.

Hledáte-li méně vzruchu, vydejte se na pobřeží Atlantského oceánu do města Essaouira. Ačkoliv  je turisty velmi oblíbená, působí tato bývalá portugalská bašta spíše ospale. Určitě stojí za to navštívit přístav a pozorovat rybáře, kterak po návratu z lovu třídí a porcují ryby, které se jim snaží ukrást nad hlavou povykující rackové.

Oblast kolem Essaouiry je porostlá arganovníky, trnitými stromy dorůstajícími do výšky až deset metrů. Stromy rodí tmavé plody velikostí srovnatelné se švestkami. Ty se sbírají kvůli jejich ořechům, které pod svou tvrdou skořápkou skrývají jádra podobná mandlím. Z nich berberské ženy vyrábějí vzácné oleje ve světě vysoce ceněné. Jelikož má strom podobný olivovníku pokřivené větve, dostanou se do jeho koruny i všude přítomné kozy, jež se živí jeho listy a plody.

Zhruba polovinu rozlohy Maroka tvoří poušť Sahara a hory, přesto se dá říct, že je země značně zelená. Ráz krajiny se střídá a tato místy připomíná středomořské regiony v jižní Evropě, jindy horské oblasti střední Číny. Nedaleko Fesu se zase může zdát, že jste na Pálavě. Vždyť Maročané pěstují i vinnou révou, a to kolem Meknesu. Místní Cabernet Sauvignon vůbec není špatný.

Ať už překonáte Saharu i s pohořím Atlas, anebo jenom prostě budete mít dost smlouvání s obchodníky a průvodci, kteří po vás bez zardění žádají za služby vyšší provize než jinde v arabském světě a stejné platby jako v centru Berlína či Paříže, možná si rádi odskočíte do Evropy, i když přitom zůstanete v Africe. Na severu Maroka se totiž nacházejí dvě španělské enklávy, rovněž připomínky kolonizace. Obě malebná města leží při Středozemním moři. Západněji ležící Ceuta je „evropštější“ než Melilla, město s pevností nad vodou, synagogou, mešitou i sousoším romanopisce Miguela de Cervantes s jeho slavnou postavou, donem Quiotem.