Hlavní obsah
Čertovy hlavy jsou vidět zdaleka. Foto: Richard Grégr, Právo

Liběchovští bohové ve skalách na Mělnicku

Václav Levý (1820 až 1870) byl jedním z největších českých sochařů. K nejznámějším patří díla, která vytesal ještě před cestami do Mnichova a Říma, tedy přibližně jako dvacetiletý. Najdeme je v pískovcových skalách u Liběchova, městečka ležícího na polovině cesty mezi Štětím a Mělníkem, ale i v liběchovském zámku, kde Levý našel svého mecenáše.

Čertovy hlavy jsou vidět zdaleka. Foto: Richard Grégr, Právo
Liběchovští bohové ve skalách na Mělnicku

Během procházky zámeckým parkem nám kronikář Liběchova Josef Janáček vypráví o povodních, které v roce 2002 zatopily zámek až do výše 316 centimetrů. Pod hladinou zmizely i sochy. Dnes se o část parku spásáním starají koně ustájení v bývalé kočárně.

Až sem sahala voda při povodních v roce 2002, ukazuje liběchovský kronikář Josef Janáček.

Foto: Richard Grégr, Právo

Ve své době to tu musela být přímo galerie pod širým nebem se sochami dnes polozničeného Hérakla a Persea s hlavou Medusy od Matyáše Bernarda Brauna i Merkura Ignáce Františka Platzera. Mistři ovšem svá díla tehdy nepodepisovali. A tak se mění i názory na autorství.

Václavu Levému bývaly nejspíše mylně připisovány sochy Pomony a Flory. Je však autorem romantického a nedávno studenty restaurovaného, ale zarůstajícího vodopádu, a také Scylly na potoce Liběchovce. Na starých fotkách a obrazech vidíme upravené koryto s mostky. Levý nepochybně vytvořil vázy před zámkem. „Jde samozřejmě o kopie,“ dodává kronikář Janáček.

Prodíráme se kopřivami ke starému skleníku, na jehož průčelí vytvořil Václav Levý andílky. Tajemně působí sluneční hodiny na zdi kočárny pod velkým platanem. Za barokní jízdárnou jdeme houštím k malebnému jezírku, chybí jen vodník a rusalky. Výhled na kostel stojí opravdu za to.

U Brocenské cesty

Kolikrát asi dvacetiletý kuchař Levý vyběhl od zámku do kopců, aby ve skalách tesal sekerkou a malým krumpáčem v pískovci? Jeho autorství tří soch podél Brocenské cesty, která tehdy začínala před zámkem, je dnes zpochybňováno. Ale Janáček je o něm přesvědčen.

Podíváme-li se na mapu, Levý začínal od zámku co nejdál a postupně se přibližoval. Kdysi důležitá silnice je dnes polní cestou. Tudy pochodovaly armády. Cestu zpevňovalo štětování, zbytky jsou patrné. Na pokraji lesa Levý postavil kapli sv. Máří Magdalény. „Nedávno jsme sem dali svatý obrázek,“ ukazuje kronikář.

Opodál stojí Jeskyně u ještěra se sousoším hodně poničené Harfenice. Chybí jí hlava a hudební nástroj je sotva vidět. Vedle ní se výhružně šklebí několik masek. „Sochař se inspiroval divadelními skupinami, které chodily krajem,“ tvrdí Josef Janáček. Dnes polozničené schůdky vedou na terasu. Nápisy na tabuli upozorňují, že lezení po sochách i schodech útvary ničí.

Harfenice i jeskyně U ještěra, povšimněte si hada nad vchodem.

Foto: Richard Grégr, Právo

Klácelovo božstvo

A do třetice dojdeme k Hadu. Obří maxizmije se vlní kolem skaliska. Nad ní se vznáší smrtící sekera, která hada přesekne. Kdo je autorem? Václav Levý? Bylo by to asi jeho nejranější dílo, které vzniklo kolem roku 1840, stejně jako ostatní sochy.

Být tady kdysi sochařem nebylo složité. Stačilo si vybrat pískovcovou skalku. A tak mezi Hadem a Harfenicí najdeme na skále Sfingu. V roce 1908 u příležitosti šedesáti let vlády císaře Františka Josefa I. (1830 až 1916) tady vytesali do skály jeho profil. O deset let později (to už byl císař pán dva roky po smrti) bylo celé dílo odsekáno a zbyla jen Sfinga.

Na přelomu 19. a 20. století bývala jeskyně Klácelka slavnější a známější než Čertovy hlavy na sousedním vrcholu. Klácelka, nazývaná také Kulíškov, měla být původně Klácelova pracovna i poustevna. V nádvoří jsou v reliéfu vytesány sochy vůdce blanických rytířů Zdeňka Zásmuckého, Prokopa Holého a Jana Žižky. Pod skalou kují zbroj trpaslíci a pádí jezdec. Uvnitř jeskyně jsou reliéfy postav z bajek ovlivněných francouzským karikaturistou J. J. Grandvillem. Bezpochyby vznikaly pod přímým vlivem F. M. Klácela, autora bajky Ferina lišák, než se musel vrátit do kláštera na Moravu.

Tady měla být poustevna i pracovna kněze a filozofa F. M. Klácela.

Foto: Richard Grégr, Právo

Čertovy hlavy ze stráně pod Klácelkou vypadají impozantně. Je otázkou, jestli i v tomto případě byl Václav Levý ovlivněn dílem F. M. Klácela. Profesor Miloš Šejn z Akademie výtvarných umění v Praze je o tom přesvědčen: „Klácel ve své mravoučné básni Důvěra nábožného z roku 1836 zmiňuje antické bohy Dia a Minervu.

A tady vidíme vedle sebe dvě nadpřirozené sochy. Z první, s mohutným plnovousem, čiší divokost, druhá – až výhružně se smějící ženská hlava s antikizující čapkou – je jemnější.“

„Neznáme sochařovu předlohu, je však zřejmé, že tady vzniklo nezaměnitelné dílo, které rozvíjí italskou, francouzskou či německou linii manýrismu a baroka,“ shrnuje profesor Šejn. Proč se sousoší jmenuje Čertovy hlavy? Má jméno tajemný útvar přiblížit veřejnosti? Na starých mapách najdeme Teufelgraben, dodnes je rokle mezi oběma vrchy nazývána Čertova.

Duch sochaře

Výlet můžeme začít na nádraží ve Štětí a skončit u vlaku či autobusu v Liběchově (8 km). Případně na nádraží v Hněvicích (2,7 km), kde po mostě přejdeme Labe. Turistické značky vedou přes Stračí k Mariánské a Hraběcí kapli a převážně jehličnatým lesem kolem skály Mordloch až k Hadu a Harfenici. Odtud sejdeme do Želíz a vylezeme k Čertovým hlavám a ke Klácelce. Je dobré zvolit pohodlnou obuv do terénu.

Originály váz před zámkem byly také dílem Václava Levého.

Foto: Richard Grégr, Právo

Duch Václava Levého je všudypřítomný. Přesně tak to cítili i horolezci. A skalky využili po svém. Nedaleko Hada najdeme Věž Václava Levého. „Poprvé skalní věž zlezl v roce 1985 Vladislav „Pštrosák“ Strnad se spolulezci z HO Slovan Bohnice a pojmenoval ji po Václavu Levém. Záhy jsme se tam vydali všichni,“ vzpomíná Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd ČR. O deset let později Mikuláš objevil a pojmenoval další věž jako Sochařskou. Tu najdeme v masívu u Čertových hlav.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků