Hlavní obsah
Dolní kokotský rybník má své kouzlo v každou roční dobu. Foto: Petr Horník, Právo

Kokotské rybníky lákají nejen romantiky

Názvy míst, kterými vede naučná stezka Kokotské rybníky, nezní zrovna poeticky. Přesto desetikilometrovou procházku krajinou ležící zhruba sedm kilometrů severozápadně od Rokycan jistě ocení i romantické povahy.

Dolní kokotský rybník má své kouzlo v každou roční dobu. Foto: Petr Horník, Právo
Kokotské rybníky lákají nejen romantiky

Při pohledu do mapy to vypadá, že pramen Čůráček nebo vrch Kokotsko jsou výplody recesistů, kteří chtějí do oblasti přilákat výletníky, zejména pubertální hochy. Jenže jak informují panely postavené podél trasy, obskurní označení mají svůj původ v dávné minulosti. Stezka začíná i končí nedaleko koupaliště v osadě Nová Huť, která je součástí obce Dýšina zmiňované už v roce 1242. Nálezy pohřebních mohyl z doby bronzové však napovídají, že oblast byla osídlena už mnohem dříve.

Osvěžení u Čůráčku

Jeden z prvních informačních panelů upozorňuje na pramen Čůráček, ke kterému je třeba sejít ze stezky o pár desítek metrů níž. Jak už jeho název napovídá, není nijak silný, zato teče i v době, kdy dlouho neprší. Vodu si můžete napustit do dvou keramických hrnečků, které jsou tu volně k dispozici.

Z velké části se jde lesem, což má teď na podzim dvě výhody. Schováte se před deštěm, navíc se můžete kochat pohledem na pestrobarevné listy, především buků, dubů, lip a bříz. Porost je ovšem většinou smíšený, takže nechybí ani borovice a smrky. Na ten nejvýznamnější, i když už pokácený, narazíte po počátečním celkem prudkém stoupání, které ale pohodlně zvládnou i méně zdatní turisté.

Z pramene na začátku stezky se lze napít.

Foto: Petr Horník, Právo

Původně se smrky v Kokotském lese příliš nevyskytovaly, protože kyselejší půda svědčila spíše jedlím a borovicím. Kolem roku 1840 byl ale jeden z nich vysazen. Šlo pravděpodobně o hraniční strom v místě, kde se setkávala lesní území v majetku Plzně, Dýšiny a církve. V roce 1928 byla smrku zajištěna ochrana u Památkového úřadu v Praze, jenže o deset let později při letní bouři jeho vrchol zasáhl blesk.

Strom postupně slábl, až mu v roce 2008 opadalo poslední jehličí a on odumřel. Další rok byl z bezpečnostních důvodů poražen a jeho pařez byl zastřešen. V době kácení měřil 13,5 metru, průměr ve výšce 1,3 metru byl 110 centimetrů a obvod 3,22 metru. Torzo kmene tohoto velikána zůstalo ležet hned vedle místa, kde více než půldruhého století rostl. Z jedné strany je dobře vidět, jak na něm intenzivně pracují vlivy počasí a různé organismy.

Torzo památného smrku

Foto: Petr Horník, Právo

Čert, který nesl skálu

Ve výšce 474 metrů nad mořem se nachází nejen vrch Ostrý kámen, ale i kus skály, kterou sem podle pověsti odhodil samotný čert. Přečíst si o tom můžete přímo v terénu. Sedlák, na jehož dvoře stál obrovský kámen, se rozčílil: „Čert aby ten kámen vzal!“ Ozvala se velká rána a objevil se čert, kterému sedlák poručil, aby kámen odnesl až za Kokotské rybníky.

Čertův kámen má svůj původ v legendě.

Foto: Petr Horník, Právo

Většina skalnatého podloží je tvořena horninami starohor, které vznikly jako mořské usazeniny zhruba před tři čtvrtě miliardou let. Dnes mají podobu tmavě šedé až šedozelené jílovité břidlice. Specialitou této lokality je, že na vrcholcích návrší zůstávají vypreparované buližníkové „hříbky“ a jedním z nich je právě takzvaný čertův kámen.

Oáza uprostřed lesa

Hornina buližník je díky velkému množství křemene neuvěřitelně tvrdá a dobře odolává zvětrávání. Vzhledem k těmto vlastnostem se kdysi používal místo pazourku. Pouhým okem je možné v buližníku spatřit kolonie sinic zvané stromatolity, které patřily mezi první fotosyntetizující organismy na Zemi a měly pravděpodobně velkou zásluhu na obohacování atmosféry kyslíkem.

Když po třech kilometrech poprvé vyjdete z lesa, ocitnete se na hrázi Dolního kokotského rybníka. Vodní plocha obklopená rákosím a porostlá lekníny působí uprostřed lesů jako skutečná oáza. Odpočinout si lze nejen pod přístřeškem se stolem a místy k sezení, ale i na lavičkách lemujících rybník ze dvou stran.

Kdo touží jen po krátké procházce po hrázi, může přijet autem a zaparkovat u silnice asi 200 metrů odsud. Tento způsob, jak si vychutnat přírodní romantiku, volí nejen rodiny s malými dětmi a starší, méně pohybliví lidé, ale občas i novomanželé jako kulisu pro svatební fotografie. Přitom chybělo málo a rybník, který vznikl na počátku 16. století částečným zatopením bývalé středověké vesnice, by nadobro vyschl.

Téměř desetikilometrový okruh zvládnou i méně zdatní turisté.

Foto: Petr Horník, Právo

Původně šlo o soustavu čtyř nádrží, kolem nichž se rozprostíraly louky a pastviny. Do současnosti se dochovaly dvě. Ke zmíněnému Dolnímu kokotskému rybníku nás zavede naučná stezka, ale jeho „soused“ Horní kokotský rybník leží asi padesát metrů stranou. Přístupný je po modré turistické značce, která v těch místech asi 200 metrů kopíruje silnici pro motorová vozidla.

Zachráněné rybníky

Síť příkopů sem přiváděla vodu z širokého okolí, nádrže navíc zásobovaly i mnohé místní prameny.

Jedním z nich je tříkilometrový potok Svatka, kterému však během déletrvajícího sucha vysychá pramen a zhruba od půlky ho napájí studánka Kokotsko (známá také jako Bušovická), jeden z nejvydatnějších zdrojů Kokotského lesa. Voda z potůčku zásobuje koupaliště, kde naučný okruh začíná.

Odbahnění rybníků v 70. letech minulého století přineslo více škody než užitku. Nahrnuté nánosy totiž znemožnily přítok vody, a tak nádrže, které jsou domovem mimo jiné několika druhů skokanů a řady vodních ptáků, téměř zanikly. Před deseti lety proběhla revitalizace, kterou ovšem komplikuje nedostatek srážek.

Výchozí i cílový bod naučné stezky

Foto: Petr Horník, Právo

V lokalitě neprší a to málo, co zůstane, se v létě hodně rychle vypaří. Utěsnění hrází a oprava výpustí, aby se zabránilo průsakům vody, a také odstranění valů, které znemožňovaly průtok z okolního lesa, má alespoň zajistit, aby se v nádržích zadrželo maximum srážek z přívalových dešťů a jarního tání sněhu.

Kokot není nadávka

Podle geodetického zaměření z roku 1990 se na jižní straně pozdějšího Dolního kokotského rybníka nacházela středověká ves Kokot. Poprvé byla zmíněna v roce 1338, ale archeologické nálezy dokazují, že může být až o sto let starší. Zřejmě šlo o důležité sídlo vzhledem ke značné velikosti návsi. Ta měla 450 metrů na délku a 70 metrů na šířku. Pravděpodobně se na ní konaly trhy, protože ležela na rušné obchodní trase vedoucí z Prahy do Německa.

V roce 1450 byla vypálena vojskem strakonické jednoty bojujícím proti Jiřímu z Poděbrad a patří mezi jednu z největších zaniklých středověkých vsí v Čechách. Na informačním panelu je zmínka i o původu slova kokot. Nejde o nadávku, ale staročeské slovo pro kohouta. Odborníci se totiž přiklánějí k verzi, že louky, které se kdysi rozprostíraly na místě dnešního lesa, byly pokryty hřebenem s malými skalními útvary připomínajícími hřeben kohouta.

Myší Újezd

Od rybníků, zase už lesem, vystoupáme na vrch Kokotsko (501 m n. m.) a zhruba po kilometru se dostaneme na dohled obce Bušovice, kterou stezka prochází. Ráz krajiny se změní z lesní na zemědělskou, která na několika místech umožňuje výhledy směrem na Brdy i na okraj Plzně. Zatímco cestou do vesnice se terén svažuje, zpátky do polí a lesa je opět nutné něco vystoupat. Trasa vede částečně po málo frekventované asfaltové silnici.

V místech, kde se opět odkloníme od „civilizace“, nás do cíle čeká už jen několik set metrů. Ještě než mineme údolíčko s malou chatovou osadou, narazíme na informace týkající se další středověké vsi, která zanikla v polovině 15. století. V Myším Újezdu, jemuž se za doby existence vesnice říkalo Kamenný, prý dokonce stávala tvrz. Podle skromných historických údajů zanikla ze stejných důvodů jako Kokot.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků