Jedinečné apartmá s balkonem do kaple, o kterém skoro nikdo neví

Když jsem si v cukrárně půvabného města Ílhavo prohlížela okolní hotelovou nabídku, narazila jsem na komplex Montebelo Vista Alegre Ílhavo skládající se ze tří budov. Hned mě zaujal palác Zakladatelů, postavený v roce 1814. Tedy abych byla přesnější, jeden konkrétní pokoj. Apartmá.

Moji pozornost nepřitáhla půvabná výzdoba z porcelánky Vista Alegre, v jejímž komplexu se ubytování nachází, velkorysá rozloha 81 metrů čtverečních, ani stylová viktoriánská vana. Byl to balkon. Ale ne jen tak ledajaký balkon. Nemá výhled do zahrady, ani na moře. Bílé dřevěné dvoukřídlé dveře totiž vedou do kaple ze 17. století, která je národní památkou Portugalska.

Po světě jsou rozesety desítky, možná i stovky hotelů, které sídlí v areálu bývalých kostelů či klášterů, minimálně dva přitom najdete i v Praze. A ano, interiérový design to posouvá dál od pouhého typického sladění tapet s kobercem.

Ale tohle je něco docela jiného. Je to unikátní, vzrušující. Už jen ta myšlenka – v noci sama v kapli, kde se stále konají obřady a každou velikonoční neděli slouží mše. Sakrální podtext tu v mém případě ale není to zásadní. S podobným entuziasmem by mě lákalo strávit noc v ne tak vzdálené překrásné univerzitní knihovně v Coimbře nebo nějakém prestižním uměleckém muzeu. Ne že bych tam chtěla sahat na Van Gogha, ale je úžasné mít místo s takovým geniem loci jen pro sebe.

A protože štěstí stálo při mně a jinak populární apartmá bylo náhodou volné, zanedlouho stojím na balkoně vedoucím netradičně do interiéru a rozhlížím se kolem sebe. Jako první mě do očí udeří výzdoba autentickými portugalskými kachlíky azulejos z konce 17. století, zde ručně malovanými španělským umělcem Gabrielem del Barco. Uprostřed balkonu jsou dvě dnes už notně otlučené, kdysi zjevně honosné židle.

Nalevo vidím oltář s Ježíškem, napravo vstup do kaple s modlitebními lavicemi a přímo naproti mistrně vytesanou hrobku biskupa Manuela de Moura Manuela, rektora coimberské univerzity. Hrobka je sama o sobě též národní památkou.

Biskup je zachycen na smrtelné posteli, z níž po spatření patronky kaple Panny Marie z Penha de França vstává a rozjímajíc nad věčným životem uniká ze spárů smrti. Hrobka má silně ikonografické zpracování a každá figura i sebemenší lístek mají skrytý význam. Na první pohled zaujmou hlavně děsivě vyhlížející lebky s klobouky, připomínající, že nehledě na společenský status za života, před smrtí jsou si všichni rovni.

Vzhlédnu nahoru. Jen pár metrů nad mojí hlavou se skví půvabné fresky zobrazující nanebevzetí Panny Marie a Jesseho strom. Atmosféra by se tu dala krájet. Zapomínám, že jsem chtěla fotit, a jenom zírám. V tichém úžasu vdechuji typickou vůni starých budov a nevím, nač pohlížet dříve. Zvýšená vlhkost vzduchu a chlad, tolik typické pro sakrální stavby, jsou všudypřítomné.

Po chvíli se vzpamatovávám a mačkám spoušť fotoaparátu. Mnohokrát. Možná víckrát, než by bylo zdrávo. Tohle chci ale prostě zachytit, i když vím, že své pocity snímku vtisknout nedokáži. Ve snaze o co nejautentičtější záběr si stejně přisunuji židli z pracovny a stoupám si na ni ve snaze zlepšit úhel. A tiše doufám, že v kapli není bezpečnostní kamera, která by zachytila moje až nemístné šaškování. Celý proces opakuji s mobilem v ruce, protože co kdyby.

Najednou mi z ruky vypadne kryt na širokoúhlý objektiv. Umělá hmota krytky na cihlové podlaze balkonu překvapivě zaduní a náraz se chvíli rozléhá prostorem. Normálně bych asi utrousila nějaké to lehce peprné slůvko, ale tady se zarazím. Ač nejsem věřící, přijde mi to nepatřičné. Prostě jej v tichosti seberu a pokračuji ve focení. Naštěstí nespadl do zhruba pětimetrové hlubiny pode mnou. To by bylo asi o něco komplikovanější.

Podívám se na hodinky a zjišťuji, že přijdu pozdě na večeři. Ale tady je opravdu snadné zapomenout na čas. Rychle se převlékám a upravuji v koupelně, když se najednou z pracovny ozve zavrzání. Bránu do kaple najdu pootevřenou. Asi jsem jen špatně upevnila západku. Určitě.

Do restaurace v prvním patře scházím s lehce zamyšleným výrazem. A zatímco žvýkám velejemné carpaccio z chobotnice, nemůžu se dočkat návratu do apartmá. Mezitím padla tma. Dveře do potemnělého prostoru tentokrát otevírám o něco ostýchavěji. Ono typické zavrzání mi najednou přijde výrazně hlasitější.

Okna kaple se rýsují spíše jen díky venkovnímu osvětlení komplexu. Vrhají lehce zelené světlo. Jinak je jediným bodem svítícím ze tmy bílý kostlivec na protější stěně ozářený světlem z „mojí“ pracovny. Když vstoupím na balkon, můj stín přesně kopíruje obrysy kostlivcovy lebky a torza. Prach jsi a v prach se obrátíš. Nebo tak nějak.

Do té doby toho chci ale ještě hodně zažít. Noc v kapli, kde na stařičké vysoké dřevěné židli s protrženým koženým potahem v brzkých ranních hodinách vznikal tento text, si můžu odškrtnout. Strávila jsem totiž noc v pokoji s kaplí v ceně. A jaká že je cena? Hotel si za noc v apartmá, zpřístupněném roku 2015, účtuje zhruba pět až sedm tisíc korun, v závislosti na sezoně. Hosté se prý do něj ale i tak rádi vracejí. Nedivím se.