Článek
Tahiti je nejznámější ostrov Francouzské Polynésie, souostroví v Tichém oceánu, jenž je domovem pro přibližně 200 tisíc lidí. Jeho jméno našinci evokuje exotiku, pláže s palmami a průzračné moře. Proti tomu středočeské Tahiti čítá sotva dvacet čísel popisných a upřímně řečeno nenabízí jediný důvod, proč jej navštívit. Tedy snad kromě názvu samotného. Jmenuje se tak ulice se staršími rodinnými domy v Pečkách, obci s necelými pěti tisíci obyvatel. Exotickou adresu přitom obklopují docela „normální“ ulice K. Hynka Máchy, Riegrova nebo Ant. Dvořáka.
Bývala to nezastavěná pláň s vyschlou trávou a menšími keři, a právě proto se tam začalo říkat na Tahitách
Po mém dotazu, jak a proč ke svému jménu přišla, nastalo na obecním úřadě hemžení. Název Tahiti už je tak zažitý, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Záhadu nakonec osvětlil bývalý starosta Milan Urban: „Pojmenování se objevilo už za první republiky. Bývala to nezastavěná pláň s vyschlou trávou a menšími keři, a právě proto se tam začalo říkat na Tahitách.“
V Česku najdeme obce se zeměpisnými názvy z celého světa. Utvářela je historie i fantazie místních obyvatel.
Rameny zprvu krčili i na jiných radnicích. Skutečné okolnosti pojmenování často zavál čas, zbyla jen legenda, kterou se v lepších případech podařilo zakotvit do kronik.
„Jsem rodák, a co si pamatuju, vždycky se u nás jedné čtvrti říkalo Berlín,“ povídá Petr Kadavý, místostarosta Rokytnice nad Jizerou, kde až do konce 2. světové války převažovalo německé obyvatelstvo. Na jejím sklonku vyrostlo sídliště s názvem Nový Berlín, jak dokládá i dobová fotografie s popiskem v němčině. „Říká se, že vzniklo pro německé obyvatele, zaměstnance zdejších textilek. Možná pocházeli od Berlína,“ uvažuje místostarosta. „Podle jiné verze sem chtěli v době, kdy byl skutečný Berlín bombardován, někoho lidově řečeno uklidit.“ Tak či onak, jméno německého hlavního města zůstalo součástí horského letoviska.
S vážností i s ironií
Známá zahraniční města, celé státy nebo velké zeměpisné oblasti, to vše v Česku najdeme. Některé s přimhouřením oka připomínají své světové vzory, což byl patrně impulz pro jejich pojmenování. Týká se to přírodních oblastí, jako je České Švýcarsko, nebo třeba zatopených lomů Velká a Malá Amerika na Berounsku, které mohou evokovat severoamerické kaňony.
Jedinečný biotop Váté písky poblíž Hodonína dostal díky písečným dunám lidovou přezdívku Moravská Sahara. Krásy Severní Ameriky zřejmě stály za názvy přírodního parku Česká Kanada na Jindřichohradecku či přírodní rezervace Kanada na Uherskohradišťsku. Kromě dalšího lomu v sousedství Velké a Malé Ameriky se tak nazývá i čtvrť v Třinci, jež je zeleným ostrovem uprostřed průmyslového města.
Dominantou Švýcarska, tedy Českého, je Pravčická brána.
Takzvaná Česká Sibiř, pahorkatina mezi Sedlčany a Táborem, také nezískala své přízvisko náhodou. Obyvatelé potvrdí, že jde o mimořádně chladnou oblast, kde se sníh drží déle než jinde, ačkoli do pravé sibiřské zimy má ještě daleko.
Leckdy je zjevné, že to naši předci mysleli s nadsázkou, což je typické pro místní názvy různých osad a sídlišť. Pro někdejší dělnickou kolonii v Divišově čtvrti v Brně se uchytil název Šanghaj, Husově kolonii v Českých Budějovicích se zase říkalo Čína. Dnes tu stojí třeba restaurace Na Číně. Ironie čiší i z přezdívky Havaj pro čtvrť holobytů v Jihlavě, které však radnice před časem nechala rozebrat.
Jak se v Kladně ocitla Korea, odhalil na webu města kronikář Jaroslav Vykouk: „Na Koreji – tak Kladeňáci říkají části čtvrti ve Švermově. Tvoří ji sídliště vzniklé výstavbou dvouetapových rodinných domků. Ty byly v roce 1949 nabídnuty Československými hutěmi pracujícím podniku. Výstavba probíhala v době, kdy v Asii zuřila korejská válka. Lidé tedy začali říkat nově vzniklému sídlišti Na Koreji.“
Nečekaně mnoho se v Česku nachází Habeší, což je historický název Etiopie. Nejen coby ulice v Jedovnicích na Blanensku, ale také jako místní názvy ve Strakonicích, České Třebové, Bludově na Šumpersku nebo v Písku.
Josef Kotalík (1896– 1987), písecký pedagog a autor středoškolských učebnic, to v jedné ze svých publikací vysvětlil takto: „Když se po první světové válce začaly na polích mezi Rokycanovou a dnešní prodlouženou Roháčovou ulicí stavět družstevní rodinné domky, tvrdilo se, že je stavitelé stavějí ne z řádné malty s vápnem, ale z bláta, a tehdy ještě živá vzpomínka na habešskou vesnici s chatrčemi domorodých Afričanů na jubilejní pražské národopisné výstavě v r. 1908 dodala této nové čtvrti na okraji města ironické pojmenování Habeš, které jako lidové orientační pojmenování žije dodnes (asi pro krátkost označení).“
Roli v pojmenování vesnice na Žďársku zřejmě hrála přítomnost německy mluvící enklávy.
Někdy je příbuznost se známějším světovým vzorem jen náhodná. Příkladem jsou hned dva Mnichovy, které však nesouvisejí s německým městem, jen s přítomností mnichů. Stejně tak městys Černá Hora nemá nic společného s balkánskou republikou, přestože Balkánů jako takových najdeme v Česku hodně. Ten asi největší přímo v hlavním městě, kde se v oblasti Prahy 3 nachází rozsáhlá zahrádkářské kolonie Na Balkáně a zastávka Balkán.
Často se opakují také Benátky, které leží nejen nad Jizerou, ale také v okresech Hradec Králové a Svitavy. Jsou místní částí Příboru nebo ulicemi v Turnově a v Lounech. Skutečně vycházejí z italských Benátek (latinsky Venetia, slovinsky Benetke) a ujaly se jako obecné pojmenování vlhkého území nebo místa u vody. V Itálii, konkrétně v poutním městě Loreto, se inspirovali také v Loretě, malé části Týnce na Klatovsku, jejímž středobodem je kaple Panny Marie Loretánské.
Jméno jako lákadlo
Sice pouze neoficiální, zato všeobecně zakořeněná je přezdívka Turecko pro Verměřovice na Orlickoústecku. Legenda praví, že když kolem roku 1600 hořel místní dvůr, vesničané, kteří na něm sice pracovali, avšak žili v jiném panství, zkáze jen přihlíželi. Místní šafář na ně ve zlosti zavolal: „Nebuďte jako Turci a haste!“
Obec na Berounsku dostala jméno podle zdejších usídlenců z Lužického Srbska.
Doslova světová je nevelká obec Rapšach na Jindřichohradecku, jejíž roztroušené osady dostaly jména Malý Londýn, Velký Londýn, Paříž a Bosna. A to ještě za humny u Suchdola nad Lužnicí leží Nový York a o kousek dál Benátky.
„Je to divné, že jich je tu tolik,“ uznává kronikářka Božena Šetková, „ale lidé mají různá vysvětlení.“ Jako realistické se jeví to, které mi ocitovala z výukové publikace o Rapšachu z pera kantorů zdejší školy: „Možná že vám někdo bude tvrdit, že osady pokřtili ti, kteří se v cizině svou prací domohli peněz a postavení a pak si tady postavili domy. Nevěřte tomu, proč by to dělali? Tyto osady vyrostly zhruba přede dvěma sty lety, kdy celé okolí patřilo pánům z rakouského Heidenreichu. Chtěli své panství zalidnit a zvali sem osadníky z širokého okolí. Aby je spíše nalákali, nazvali nově založené osady jmény velkých světových měst.“
Na mapu jsme vyznačili jen několik „světových“ měst, ovšem kdybychom přidali všechny ulice i místní názvy, pořádně by zhoustla. Vždyť třeba pro zarostlou haldu v Praze 13, která zůstala po stavbě sídliště, se vžilo označení „Makču Pikču“. Mezi chatovými osadami je to zase samý Texas, Havaj nebo Mexiko. Do Česka se zkrátka vejde celý svět…