Kalanky - do odlehlých zátok s průzračnou vodou musíte pěšky

Podobným zátokám tu říkají kalanky (calanques). Ostře se zařezávají do vápencových skal a jsou jakousi miniaturní středomořskou obdobou severských fjordů. Můžete v nich plavat, potápět se nebo do nich zajíždět na malých člunech a lodích. Na většinu kalanek se dostanete jenom pěšky, a na některé dokonce jen z moře.

Jsou součástí francouzského národního parku Calanques, který začíná na jižním okraji Marseille a sahá na jihovýchodě až k městu Ciotat. Patří k němu i kus zdejšího Lvího zálivu.

V parku nechrání jen krajinu, ale také zvířata. Třeba vzácné orly jestřábí, netopýry a noční ještěrky. Nebo mořské koníky, želvy, korály a další tvory. Park je veřejnosti normálně přístupný, lidé v něm však musí dodržovat předepsaná pravidla.

Je horko, proto mám s sebou v batohu vedle ručníku a plavek také dva a půl litru vody. Od areálu vysoké školy v Luminy, kam se z Marseille dostanete autobusem číslo 21, jsme prošli borovým hájem do malého průsmyku Col de Sugion. Cikády pomalu spouštějí svůj koncert.

„To je signál, že teplota stoupla nad 25 stupňů Celsia,“ říká náš průvodce. Chvílemi tu voní rozmarýn a další byliny.

Z průsmyku se dá jít na malou vyhlídku, odkud je nádherný výhled do okolí. My ale ve vedru klesáme rovnou do zátoky. Musíme zvládnout převýšení asi 200 metrů. Čím víc se blížíme k mořské hladině, tím je cesta prudší a kamenitější.

Náš průvodce nám vysvětluje, že sem řada lidí nechodí kvůli koupání, ale kvůli lezení po zdejších strmých vápencových stěnách. Určitě to však nedělají v tomhle žáru.

Spouštíme se po malých skalách dolů na jednu ze dvou kamínkových pláží v zátoce. Cesta nám trvala asi hodinu a půl. Do vody jdu pomalu a osměluji se.

Na začátku sezóny je moře spíš chladnější. Chvíli plavu, abych se zahřál. Pak ležím v azurové zátoce na hladině na zádech, sleduji modré nebe i skály, které romantickou zátoku obklopují, a je mi blaze. Tohle úžasné koupání stálo za tu námahu.

Když si ovšem představím, že se v tom horku budu škrábat zase nahoru, nechce se mi z vody. Na pláži se koupe a opaluje asi desítka lidí.

„V sezóně sem někdy dorazí i tisícovka návštěvníků,“ říká náš průvodce. Radši si tu tlačenici ani nepředstavuji. Asi je dobré se zeptat místních, do které kalanky se v určitou dobu vydat. Ale také se zajímat o to, jestli nejsou zavřené.

„Kvůli suchu a silnému větru může totiž hrozit příliš velké riziko požárů,“ vysvětluje náš průvodce.

Cesta zpátky nám trvá dvě hodiny. Vypiju všechno, co sebou mám. Náš průvodce nám vypráví o nedaleké jeskyni, kterou v roce 1991 objevil potápěč Henri Cosquer. Má vchod 37 metrů pod vodou.

Uvnitř jsou na stěnách malby pravěkých zvířat namalované pomocí popela. Spousta z nich ve Francii dávno nežije. Nejstarší malby mají 27 000 let. Jeskyně se zachovala prakticky neporušená díky tomu, že moře zatopilo její vchod. Vědci předpokládají, že hladina moře byla kdysi pod jeho úrovní.

Věrné repliky maleb a také části jeskyně chtějí v Marseille zpřístupnit příští rok ve Ville méditerranée, originální kongresové budově, která stojí na nově zrekonstruovaném nábřeží u vjezdu do Starého přístavu. Je to prý cesta, jak lidem přiblížit tento velmi vzácný archeologický nález.

Ze Starého přístavu jezdí do kalanek také řada výletních lodí. Za návštěvu určitě stojí i malebný rybářský přístav Cassis, který je pár kilometrů odsud. Ještě si naposled fotím zátoku s azurovou vodou a romantickou pláží, pak už si přeju jenom to, abych byl co nejdřív pod sprchou.

Ideální je přijet sem mimo hlavní sezónu, nejlépe v září. Nejen kvůli horku. Ale i kvůli tomu, že na jih země nemíří v červenci, a hlavně v srpnu jen zahraniční turisté, ale také tisíce Francouzů.