Stála kolem 120 miliónů eur a jejím autorem je Frank Gehry, kanadsko-americký architekt, který se podílel i na stavbě Tančícího domu v Praze. Fascinovala mě. Její plášť z titanových desek měnil svoji barvu v průběhu celého dne. Podle počasí i úhlu dopadajícího světla. Byl žlutý, zlatavý, narůžovělý, zářivě stříbrný, chladně namodralý, smutně šedý…

Když Gehry přišel s tím, že by se místo studené oceli dal využít titan, zdál se to být šílený nápad. Jde totiž o pořádně drahý kov. Jenže tenkrát, souhrou osudových náhod, klesla jeho cena níž, než na kolik by přišla nerezavějící ocel. Pak už se to nikdy nezopakovalo.

Guggenheimovo muzeum v Bilbau se mění v průběhu dne jako chameleon. Ovlivňuje to hlavně denní doba a počasí.

Guggenheimovo muzeum v Bilbau se mění v průběhu dne jako chameleon. Ovlivňuje to hlavně denní doba a počasí. Tedy druh světla, které dopadá na jeho plášť z titanových desek. Autorem originální stavby je Frank Gehry, spoluautor Tančícího domu v Praze.

FOTO: Petr Veselý, Právo

V titanovém plášti se odráží i sousední most, řeka Nervión, lampy na nábřeží… Zvlněné obrysy budovy jako by ještě více zvýrazňovaly tu hru světel a tvarů. Někomu muzeum připomíná křižník, jinému květ, dalšímu vesmírný koráb mimozemšťanů. Provokuje fantazii a nabourává vžité normy.

Efektivní provokace

Zlí jazykové tvrdí, že je hezčí a zajímavější než některá díla vystavovaná uvnitř. I tohle je však nadsázka. Budova se stala součástí skupiny stejnojmenných muzeí založených nadací amerického průmyslníka, sběratele a mecenáše umění, Solomona Guggenheima.

Původní Guggenheimovo muzeum vzniklo v New Yorku. Shromáždilo sbírky velkých osobností moderního umění. Nadace pomohla vybudovat další stejnojmenná muzea v Benátkách, Berlíně, Las Vegas, Abú Dhabí a také tady, v Bilbau.

Guggenheimovo muzeum

Guggenheimovo muzeum

FOTO: Petr Veselý, Právo

Střídají se v nich putovní výstavy a nadace jim pomáhá i s budováním vlastních sbírek. Že to je pomoc efektivní, o tom svědčí čísla. Muzeum v Bilbau vidělo jen první rok po otevření (1997) 1,5 miliónu lidí. A cestovní ruch Baskicka si polepšil o desítky miliónů dolarů.

Jako pod přídí Titaniku

Rozhlížím se po Kongresovém a hudebním paláci Euskalduna. Mám pocit, jako bych se ocitl pod přídí Titaniku. Koncertní sál, zapuštěný do paláce, připomíná totiž loď. Architekti ho nechali sestavit z hnědých železných plátů a má dvojitý plášť, stejně jako moderní zaoceánské parníky.

I zvenčí budí dojem impozantního plavidla právě stavěného v loděnicích. Stojí u řeky, kousek od Guggenheimova muzea. Celý palác přišel na přibližně 90 miliónů eur.
Vzhled Euskalduny není náhodný. V Bilbau stály rozsáhlé loděnice, železárny, zkrátka těžký průmysl. Na přelomu 80. a 90. let ho začala drtit levnější asijská konkurence. Část podniků se přizpůsobila novým podmínkám, část zkrachovala.

Krize si vynutila změny ve skladbě zdejšího průmyslu. A přibylo i firem podnikajících ve službách, výzkumu, IT technologiích… Odborníci dnes považují autonomní oblast Baskicko například za počítačovou bránu do Španělska. V něm se nezaměstnanost pohybuje kolem 24 %. V Baskicku dosahuje zhruba poloviny: kolem 12 %.

Svérázná socha psa Puppyho, kterou sochař Jeff Koons vytvořil ze zeminy a květin. Stojí před Guggenheimovým muzeem.

Svérázná socha psa Puppyho, kterou sochař Jeff Koons vytvořil ze zeminy a květin. Stojí před Guggenheimovým muzeem.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Krásné moderní stavby, pozoruhodný dopravní systém (včetně dvou linek metra), nové promenády a cyklostezky kolem řeky, stavba impozantního fotbalového stadiónu, to všechno jsou viditelné signály, jak úspěšná je tato proměna. Svědčí o tom i fakt, že se z šedivého provinčního města s 380 000 obyvateli, které připomínalo někdejší Ostravu, stala přitažlivá turistická destinace se spoustou atrakcí.

Tam, kde září michelinské hvězdy

V jednom z nejvyšších pater Euskalduny najdete restauraci Etxanobe oceněnou michelinskou hvězdou (prestižní francouzský průvodce Michelin hodnotí ve světě 1 až 3 hvězdami malý počet restaurací výjimečné kvality). Je z ní romantický pohled na řeku i okolní kopce. Fernando Canales, majitel a šéf restaurace, nás provází zdejším „dobrodružstvím na talíři“.

Ančovičky v sametově jemné omáčce, telecí steak a krůtí medailonky obarvené na modro, šťavnaté jehněčí s průsvitnou bramborovou placičkou… Co chod, to malé výtvarné dílo a pozoruhodná delikatesa. Na závěr pěna z bílé čokolády s pomerančem a citrónem, navíc prudce ochlazená v tekutém dusíku, který na ní udělal křupavou krustičku.

Fernando Canales (uprostřed), šéf a majitel michelinské restaurace Etxanobe, nám komentuje jednotlivé chody naší večeře.

Fernando Canales (uprostřed), šéf a majitel michelinské restaurace Etxanobe, nám komentuje jednotlivé chody naší večeře.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Michelinské restaurace jsou ve městě tři, další najdete kousek za ním. Dole u řeky funguje bistro rychlého občerstvení, jehož menu vytvořil jeden z michelinských kuchařů. O něčem takovém si Praha zatím může nechat jen zdát.

Kotel pro 50 000 fandů

Jsme na stadiónu slavného fotbalového klubu Athletic Club Bilbao. Cvakly mříže a my jsme vstoupili přímo z ulice do lóží prezidenta klubu a dalších VIP hostů. Stejně jednoduše, jako bychom vešli do samoobsluhy. Minuli jsme sochu světce, velká křesla na plyšovém koberci a vycpaného lva, za kterým visely fotky slavných hráčů. Toho lva dostal prezident Athleticu. Zvíře se dožilo pokročilého věku. Po smrti ho nechali vycpat. Stal se jedním z maskotů klubu.

Casco Viejo, historické centrum města

Casco Viejo, historické centrum města

FOTO: Petr Veselý, Právo

Sedíme v lóži a já si představuji tento žhavý kotel pro každého soupeře Athleticu. Na stadión se vejde 50 000 diváků. Stačí se projít například zdejší tržnicí, abyste pochopili, jak bláznivě populární je tady místní fotbalový tým. Jeho vlajky visí téměř u každého stánku. Řezníci, zelináři, prodavači ryb, je to fuk. Fandí mu kdekdo. Athletic v uplynulé sezóně zle proháněl favority a dostal se až do finále Evropské ligy.

Za klub nesmějí hrát cizinci, což je dnes běžné prakticky v celém světě. Nastoupit v jeho dresu mohou jen fotbalisté, kteří jsou původem Baskové. Ve fotbalové současnosti prošpikované přestupy a penězi vypadá ta myšlenka hodně archaicky. Jako z časů, kdy pravda nebyla jen mediální fikcí a čest se mnohem obtížněji kupovala.

Pyšné úlovky a lehké Txakoli

Zkoušel jsem si v ulicích města představit pár, který přiletěl do Bilbaa nízkonákladovkou na prodloužený víkend. On si zašel na zápas Athleticu s FC Barcelonou nebo s Realem Madrid. Ona zmizela v obchůdcích v centru, kde pořídí boty nebo oblečení (Zara, Mango, Desigual…) levněji, případně za stejné ceny jako v Praze. Ale může si vybrat z neporovnatelně širší nabídky modelů.

Secesní tržnice města s rázovitými trhovci

Secesní tržnice města s rázovitými trhovci

FOTO: Jana V. Bendová

Kolegyně novinářky mi ukazovaly některé z nich. Se stejnou hrdostí, s jakou se rybáři pyšní svými úlovky. Večer si náš pár zajde do některé z restaurací v historickém centru města (Casco Viejo). Ani nemusí být michelinská.

Mohou si také dopřát klasický sobotní večer po Baskicku: půjdou od podniku k podniku. V každém si dají decku vínka a nějaké pintxos (pinčos), tedy chlebíčky. Se špekem, rybami, sýrem, pomazánkami… Fantazii se meze nekladou. Pokud jde o vína, mají tu široký výběr. Mně nejvíc chutnala místní specialita: lehké bílé txakoli (čakoli), s nádechem čerstvého ovoce a trávy, někdy i s jemným perlením.

Blankytné břehy Atlantiku

Fouká mírný teplý vítr a listy posvátného dubu v Guernice lehce šustí nad krátce střiženým trávníkem. Vypadá to téměř idylicky. Dnes tu budete obtížně hledat stopy po tom, jak malé město vešlo do dějin díky velkému masakru. Fašistické letectvo ho na jaře roku 1937 srovnalo bombami téměř se zemí. Malíř Pablo Picasso se snažil zachytit tu hrůzu na svém slavném obraze.

Asi nebylo náhodou, že si španělský diktátor Franco vybral zrovna Guerniku. Tady sídlil parlament hrdých Basků a rostl strom, ke kterému nejeden španělský panovník přicházel potvrdit platnost stoletých baskických práv. Staly se symboly tradic, nezávislosti a jakési rodové demokracie. Připadá mi symbolické, že sněm i strom přežily tuto genocidu jakoby zázrakem.

Písčité pláže na severovýchod od Bilbaa si kromě výletníků a plavců oblíbili i surfaři.

Písčité pláže na severovýchod od Bilbaa si kromě výletníků a plavců oblíbili i surfaři.

FOTO: Jana V. Bendová

Když se z Guerniky vydáte na sever, dorazíte přes rezervaci Urdaibai ke Kantaberskému moři. Mezi skálami tu najdete písečné pláže s blankytnou vodou, jen pár plavců a o něco víc surfařů, kterým vyhovuje větrné počasí. Teplota Atlantiku nemůže soupeřit s teplotou Středomoří. Voda tu v létě mívá kolem 21 až 22 °C.

Z Bilbaa, respektive z Guerniky sem dojedete autobusem. Nebo to zvládnete na skútru, případně pronajatým autem. Čisté a civilizací ne příliš dotčené pláže, na kterých se netísní žádné davy lidí, vám budou sladkou odměnou.

Turisté, kteří mají málo času, případně peněz, si mohou z Bilbaa zajet metrem na městské pláže. Nejsou tak čisté a nedotčené, ale dostanou se na ně rychle a snadno.

Fantastický most

Prosklený výtah stoupá do výšky 50 metrů nad ústím Nerviónu. Lidem se lehce svírají žaludky z té výšky. Pak vystoupí a mohou se projít lávkou pro pěší po jednom z nejslavnějších visutých mostů světa: Puente Colgante.

Architekt Alberto Palacio, žák slavného Francouze Gustava Eiffela, ho postavil v roce 1893. Snažil se spojit městečka na obou březích, aniž by tím narušil námořní dopravu. Zaoceánské parníky pod ním mohly proplout až do Bilbaa.

Dopravu lidí, povozů a později i aut zajišťovala pojízdná gondola zavěšená na lanech železné konstrukce. Byla to první stavba tohoto typu na světě. V roce 2006 se stala součástí kulturního dědictví UNESCO.

Puente Colgante, most z 19. století, pod kterým mohou proplouvat i zaoceánské parníky. Dopravu přes něj obstarává tato gondola. Je zavěšená na ocelových lanech. Přepravuje lidi, motorky i auta.

Puente Colgante, most z 19. století, pod kterým mohou proplouvat i zaoceánské parníky. Dopravu přes něj obstarává tato gondola. Je zavěšená na ocelových lanech. Přepravuje lidi, motorky i auta.

FOTO: Jana V. Bendová

Z vrcholu mostu je krásná vyhlídka na přístav, moře a Bilbao. Turisté si ho oblíbili. Symbolizuje také to, jak chytré nápady a důkladná práce mohou přesáhnout daleko do budoucnosti. Bez ohledu na momentální těžkosti a vření v zemi nebo v Evropě.